IV. ÚS 198/04
IV.ÚS 198/04 ze dne 16. 9. 2004


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miloslava Výborného a soudců JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. Michaely Židlické v právní věci navrhovatele J. M., zastoupeného advokátem JUDr. R. M. o ústavní stížnosti proti usnesení Okresního soudu v Ústí nad Orlicí, ze dne 18. 2. 2004, č. j. 6 C 42/2004-7, a proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 5. 2004, č. j. 19 Co 107/2004-20, t a k t o :

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností napadl stěžovatel výše uvedená usnesení obecných soudů. Tvrdí, že jimi byla porušena jeho ústavní práva zaručená čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina"). To z toho důvodu, že obecné soudy zamítly jeho žádost o osvobození od soudního poplatku, přestože má za to, že není schopen finanční prostředky ve výši soudem vyčísleného soudního poplatku, který činí 84.500,- Kč, bez dalšího zadlužení soudu uhradit. Krajský soud však rozhodnutí okresního soudu potvrdil. Stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.

Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Okresního soudu v Ústí nad Orlicí, sp. zn. 6 C 42/2004, z něhož zjistil následující: Usnesením Okresního soudu v Ústí nad Orlicí, č. j. 6 C 42/2004-7, ze dne 18. 2. 2004 byla zamítnuta stěžovatelova žádost o osvobození od soudního poplatku. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel odvolání ke Krajskému soudu v Hradci Králové. Ten rozhodnutím, č. j. 19 Co 107/2004-20, napadené prvostupňové rozhodnutí potvrdil s odůvodněním, že stěžovatel nesplňuje podmínky dle § 138 odst. 1 o. s . ř. Uvedená rozhodnutí obecných soudů stěžovatel napadl u Ústavního soudu. Ústavní soud požádal soud druhé instance o písemné vyjádření. V něm předsedkyně senátu 19 Co Krajského soudu v Hradci Králové plně odkázala na odůvodnění napadeného druhostupňového rozhodnutí, ve kterém bylo podrobně vyloženo, které skutečnosti byly vzaty za prokázané a jaký právní předpis a z jakého důvodu byl při rozhodování aplikován. Dle krajského soudu tak napadeným usnesením nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, a proto navrhuje zamítnutí ústavní stížnosti.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Jak Ústavní soud často ve svých rozhodnutích zdůrazňuje, není soudem nadřízeným obecným soudům či vrcholem jejich soustavy, ani další přezkumnou instancí. Z ústavní stížností napadených rozhodnutí, jakož i z příslušného spisového materiálu, který si Ústavní soud vyžádal, je zřejmé, že obecné soudy nepřiznaly stěžovateli osvobození od soudních poplatků, jelikož dospěly k závěru, že nesplňuje podmínky ustanovení § 138 odst. 1 o. s. ř.: "Na návrh může předseda senátu přiznat účastníkovi zcela nebo zčásti osvobození od soudních poplatků, odůvodňují-li to poměry účastníka a nejde-li o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva".

Ústavní soud neshledal, že by v dané věci byly porušeny stěžovatelovy základní práva či svobody, tedy že by se v tomto případě mohlo jednat o zásah do ústavní roviny. Navíc již přímo ze znění ustanovení § 138 odst. 1 o. s . ř. vyplývá, že jej nelze vykládat tak, jako by měl navrhovatel na osvobození od soudních poplatků nárok vždy, když je subjektivně přesvědčen, že by mu mělo být osvobození přiznáno (viz rozhodnutí sp. zn. I. ÚS 373/2000). Je věcí soudu zhodnotit, zda podmínky pro přiznání této úlevy byly splněny. V odůvodnění svých zamítavých rozhodnutí obecné soudy vyložily, proč stěžovatele od zaplacení soudních poplatků neosvobodily. Prvoinstanční soud v rozhodnutí mj. uvádí, že stěžovatel je podnikatelem, předmětem jehož podnikání jsou ubytovací služby, je vlastníkem rodinného domu v Lanškrounu včetně garáže, v níž je jeho osobní automobil vyrobený v roce 1995, nemá žádné vyživovací povinnosti a splácí dluhy z titulu smlouvy o půjčce a úvěru. Prvostupňový soud také uvedl, že podnikání stěžovatele není ztrátové, neboť v roce 2002 dosahovalo čistých příjmů ve výši 154 199 Kč. Druhoinstanční soud rozhodnutí prvostupňového soudu potvrdil, přestože v odůvodnění připustil, že samotné zjištění údajů z daňového přiznání, jak nižší soud uvedl, ještě nemusí dávat přehled o skutečných příjmech stěžovatele.

Posouzení důvodů a přiznání osvobození od poplatků je tak vždy zcela v kompetenci obecných soudů, neboť provádění důkazů a jejich hodnocení je Ústavou ČR svěřeno právě jim. Ustanovení § 138 odst. 1 o. s. ř. upravuje možnost, nikoli povinnost, přiznání osvobození od soudních poplatků, existují-li k tomu důvody na straně účastníka. Posouzení těchto důvodů a přiznání takového osvobození je zcela v kompetenci obecného soudu. V souvislosti s údajným porušením stěžovatelových základních práv a svobod podle čl. 36 odst. 1 Listiny lze doplnit, že Ústavní soud s ohledem na svoji ustálenou judikaturu konstatuje (viz např. sp. zn. III. ÚS 23/93), že citované ustanovení Listiny zaručuje každému právo (za předpokladu splnění zákonem definovaných podmínek) na projednání jeho věci před soudem. Pokud tedy soudy ve věci stěžovatele jednaly a dospěly k závěru, který je odlišný od názoru stěžovatele, není takovou skutečnost možno hodnotit jako porušení základního práva a svobody. Jinými slovy, každému (a tedy i stěžovateli) je zaručeno právo, aby jeho věc byla projednána před nestranným a nezávislým soudem, avšak nikomu není zaručeno právo na úspěch v takovém řízení.

Ústavní soud neshledal, že by ústavní stížností napadeným rozhodnutím byla dotčena ústavně zaručená práva stěžovatele. Ústavnímu soudu tedy nezbylo, než ústavní stížnost, v souladu s ustanovením § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 16. 9. 2004

JUDr. Miloslav Výborný předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.