IV. ÚS 1978/13
IV.ÚS 1978/13 ze dne 12. 9. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Vladimíra Sládečka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti společnosti IVINA, a. s., se sídlem Matúškova 800, 149 00 Praha 4, zastoupené JUDr. Václavem Luťchou, advokátem se sídlem nám. Jiřího z Lobkovic 2406/9, 130 00 Praha 3, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 4. 2013 č. j. 54 Co 175/2013-68, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť se domnívá, že jím došlo k porušení jejího ústavně zaručeného práva na ochranu vlastnictví ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na soudní a jinou ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.

Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí, byla Obvodním soudem pro Prahu 3 nařízena exekuce k vymožení povinnosti vyklidit byt ve vlastnictví stěžovatelky. Totožný soud posléze provedení nařízené exekuce odložil na dobu tří měsíců. Důvodem k odložení exekuce byl zdravotní stav povinného, který v důsledku přepadení utrpěl poranění s odhadovanou dobou léčby tři měsíce. O odvolání povinného i stěžovatelky rozhodl Městský soud v Praze napadeným usnesením tak, že prvostupňové rozhodnutí potvrdil.

Stěžovatelka následně podala ústavní stížnost. V ní především nesouhlasí s tvrzením obecných soudů, podle kterých nebude odložením exekuce vážně poškozena, přičemž zdůrazňuje, že by při hodnocení možných následků odkladu exekuce nemělo být rozlišováno mezi právnickými a fyzickými osobami. Stěžovatelka podrobně popisuje chování povinného, který dlouhodobě byt obývá bez právního důvodu, neplatí nájem a odmítal také přijmout nabízené bytové náhrady. Předmětný byt kvůli tomuto protiprávnímu chování několik let chátrá a stěžovatelka nejenže přichází o ušlý zisk, ale navíc neustále doplácí na náklady spojené s užíváním bytu, jelikož ani je povinný v plné výši nehradí. Podle stěžovatelky navíc zdravotní stav a ostatní poměry povinného (zejména věk) byly zohledněny již v nalézacím řízení, v němž byla stanovena prodloužená lhůta k vyklizení v délce pěti měsíců. Stěžovatelka taktéž argumentuje, že se povinný do svízelné situace dostal vlastním zaviněním, zlepšení jeho zdravotního stavu již nelze očekávat a pakliže na zvládnutí situace sám nestačí, má mu pomoci rodina či stát, odpovědnost však nelze přenášet na další soukromý subjekt. Stěžovatelka uzavírá, že k omezení jejího vlastnického práva dochází již několik let a podle chování povinného je pravděpodobné, že se bude vyklizení bytu zdráhat i po uplynutí stanovených tří měsíců.
Ústavní soud došel k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Rolí Ústavního soudu je ochrana ústavnosti, nikoli pouhé zákonnosti. Ústavní soud tak není další instancí v systému všeobecného soudnictví a přezkoumávat aplikaci podústavního práva mu v zásadě nepřísluší. Zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů smí Ústavní soud pouze tehdy, pokud byla rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená práva a svobody.

Ústavní soud dále podotýká, že rozhodnutí o odkladu exekuce má povahu dočasného opatření, jehož účelem je předcházet nepříznivým a později již mnohdy neodčinitelným následkům neprodleného provedení exekuce. Dočasnost takového opatření pak logicky způsobuje, že objektivní možnost jím založeného zásahu do ústavně zaručených práv a svobod je takřka vyloučena. Do úvahy připadá pouze v případech, kdy rozhodnutí o odkladu představuje vskutku ojedinělé vybočení z pravidelných procesních postupů, resp. mimořádný exces z toho, co účastníci v postavení stěžovatelů mohou důvodně očekávat.

V posuzované věci Ústavní soud takové pochybení neshledal. Obecné soudy náležitě a přesvědčivě vyložily, z jakých důvodů přistoupily k aplikaci § 266 občanského soudního řádu. Z rozhodnutí je patrné, že se soudy zabývaly otázkou, zda by vzhledem k situaci povinného mohla mít nařízená exekuce pro něj zvlášť nepříznivé následky, zda se do této situace povinný nedostal vlastní vinou, zda se jedná o situaci přechodnou, stejně jako tím, jestli odkladem exekuce nebude stěžovatelka zvláště poškozena. Obecné soudy následně zhodnotily, že uvedené podmínky odkladu exekuce byly v daném případě naplněny, přičemž tyto závěry nelze podle Ústavního soudu považovat za excesivní.

Prvotní fázi léčby zranění plynoucích z přepadení lze bezpochyby označit za závažnou situaci, přičemž není pochyb o tom, že se do ní povinný nedostal vlastní vinou. Stanovená délka léčby potvrzuje přechodnost této mimořádné situace a přiléhavým se jeví i závěr, že pouhé tři měsíce navíc nebudou pro stěžovatelku představovat závažnou újmu. K tomu je potřeba uvést, že při hodnocení, zda nebude oprávněný odkladem exekuce vážně poškozen, je charakter oprávněného bezpochyby relevantní, jelikož mimo jiné předurčuje jeho základní životní potřeby.

Ústavní soud, ačkoli chápe určitou stěžovatelčinu zoufalost z dlouholetého sporu, si navíc dovoluje poznamenat, že argumentace uvedená v ústavní stížnosti z části vůbec nereflektuje závěry obsažené v napadeném usnesení. Z něho totiž jasně vyplývá, že důvodem pro odklad exekuce bylo náhlé zhoršení zdravotního stavu povinného, které nebylo způsobeno věkem a jehož léčba by podle lékařských zpráv měla trvat ještě tři měsíce. Pokud tedy stěžovatelka v ústavní stížnosti argumentuje, že zlepšení zdravotního stavu povinného již bohužel nelze očekávat, není zcela patrné, z čeho toto tvrzení vychází, jelikož výše uvedené lékařské zprávy nejsou stěžovatelkou jinak zpochybňovány. Odvolací soud navíc výslovně uvedl, že případné prodloužení léčby povinného by samo o sobě již nebylo důvodem pro odklad exekuce.

Ústavní soud se závěrem pozastavuje nad účelností podané ústavní stížnosti za situace, kdy byla podána takřka dva měsíce poté, co rozhodnutí odvolacího soudu, stanovující tříměsíční odklad exekuce, nabylo právní moci.

Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. září 2013

Vlasta Formánková, v. r. předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.