IV. ÚS 1966/12
IV.ÚS 1966/12 ze dne 8. 8. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně zpravodajky Michaely Židlické v právní věci stěžovatelky I. Š., zastoupené Mgr. Františkem Kelem, advokátem se sídlem Kovářská 126, Kroměříž, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 4540/2011-105 ze dne 23. 2. 2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I. Ústavnímu soudu byl dne 25. 5. 2012 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), doplněný přípisem ze dne 19. 7. 2012, jehož prostřednictvím se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Nejvyššího soudu.

Z obsahu ústavní stížnosti a z jejích příloh Ústavní soud zjistil, že usnesením Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 4540/2011-105 ze dne 23. 2. 2012 bylo zastaveno řízení o dovolání stěžovatelky proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci č. j. 1 Co 2/2011-61 ze dne 31. 1. 2011, a to z důvodu neodstranění nedostatku povinného právního zastoupení. Zastavení dovolacího řízení předcházelo usnesení Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") č. j. 24 C 63/2010-71 ze dne 11. 5. 2011, jímž byla stěžovatelka vyzvána k odstranění zmíněného nedostatku ve lhůtě deseti dnů, a usnesení téhož soudu č. j. 24 C 63/2010-78 ze dne 30. 8. 2011, jímž bylo rozhodnuto, že se stěžovatelce osvobození od soudních poplatků nepřiznává a že se její žádost o ustanovení zástupce pro dovolací řízení zamítá. Posledně uvedené rozhodnutí bylo následně potvrzeno usnesením vrchního soudu č. j. 1 Co 246/2011-100 ze dne 27. 10. 2011.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala, že postupem obecných soudů, ústícím v zastavení dovolacího řízení, došlo k porušení jejího ústavně zaručeného práva na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i ústavně zaručeného práva na právní pomoc ve smyslu čl. 37 odst. 2 Listiny. Stěžovatelka poukázala na skutečnost, že Česká republika nemá zvláštní zákon o bezplatné právní pomoci, který by jednoznačně vymezoval kdo a za jakých podmínek na ni má nárok. Povinnost státu zajistit pomoc osobám, které si ji z finančních či jiných důvodů nemohou obstarat samy, přitom vyplývá z řady mezinárodních instrumentů a zejména z mezinárodních smluv o lidských právech. Dle názoru stěžovatelky měly obecné soudy při posuzování její žádosti o ustanovení zástupce pro dovolací řízení zohlednit složitost věci, neboť předmětem řízení byl nárok na náhradu nemajetkové újmy vzniklé v důsledku neoprávněného zásahu do osobnostních práv stěžovatelky; o zvláštních nárocích, které jsou v takovém řízení na všechny účastníky kladeny, svědčí mimo jiné i to, že je k němu příslušný v prvním stupni krajský soud. Stěžovatelka dále uvedla, že vzhledem ke svým majetkovým poměrům neměla možnost zajistit si právního zástupce jinak, neboť všichni jí oslovení advokáti zastupování odmítli. Za těchto okolností nemohla stěžovatelka na usnesení krajského soudu č. j. 24 C 63/2010-71 ze dne 11. 5. 2011 relevantně reagovat. Stěžovatelka měla za to, že obecným soudům muselo být zřejmé, že jsou u ní s ohledem na její majetkovou situaci splněny předpoklady pro osvobození od soudních poplatků, a měly jí tedy právního zástupce ustanovit. Takový postup byl nutný vzhledem k ochraně jejích zájmů, neboť v řízení před soudem prvního a druhého stupně hrozilo, že její žaloba bude pro formální vady odmítnuta, a v řízení před dovolacím soudem bylo právní zastoupení povinné. Tím, že obecné soudy stěžovatelce právního zástupce neustanovily, porušily její ústavně zaručené právo na právní pomoc, a to od počátku řízení. Porušení práva na spravedlivý proces pak stěžovatelka, kromě výše uvedeného, spatřovala i ve skutečnosti, že Nejvyšší soud zastavil dovolací řízení, aniž by předtím byla obecnými soudy řádně vyzvána k úhradě soudního poplatku z dovolání. Ze všech těchto důvodů stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud svým nálezem usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 4540/2011-105 ze dne 23. 2. 2012 zrušil.
II. Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná, a splňovala i veškeré další formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k věcnému přezkumu napadeného rozhodnutí. Poté, co tak Ústavní soud učinil, shledal, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Nejvyšší soud usnesením č. j. 30 Cdo 4540/2011-105 ze dne 23. 2. 2012 zastavil dovolací řízení z důvodu neodstranění nedostatku právního zastoupení. Stěžovatelka přitom ani v ústavní stížnosti nikterak nezpochybňovala, že nebyla v dovolacím řízení právně zastoupena, měla však za to, že jí mělo být ze strany obecných soudů přiznáno právo na bezplatnou právní pomoc, resp. že jí měl být ustanoven zástupce dle § 30 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, a že měla být osvobozena od povinnosti hradit soudní poplatek. Ačkoliv tedy stěžovatelka svou ústavní stížností formálně napadla toliko citované usnesení Nejvyššího soudu, převážná část jejích námitek fakticky směřovala proti usnesení krajského soudu č. j. 24 C 63/2010-78 ze dne 30. 8. 2011 a na něj navazujícímu usnesení vrchního soudu č. j. 1 Co 246/2011-100 ze dne 27. 10. 2011, jimiž obecné soudy rozhodly o zamítnutí žádosti o ustanovení právního zástupce a o tom, že se stěžovatelce nepřiznává právo na osvobození od soudních poplatků. Tato rozhodnutí a postup jim předcházející však Ústavní soud meritorně přezkoumávat nemohl, a to ani kdyby je stěžovatelka svou ústavní stížností napadla, resp. kdyby Ústavní soud posoudil ústavní stížnost dle jejího obsahu tak, že tato směřuje i proti výše uvedeným rozhodnutím krajského a vrchního soudu. Je tomu tak proto, že poslední z těchto rozhodnutí, usnesení vrchního soudu č. j. 1 Co 246/2011-100 ze dne 27. 10. 2011, bylo vhozeno do schránky stěžovatelky dne 5. 12. 2011 (viz usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 444/12) a ústavní stížnost by tak ve vztahu k němu, a tedy i k předcházejícímu rozhodnutí krajského soudu, byla podána zjevně opožděně, tzn. po uplynutí zákonné šedesátidenní lhůty dle § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. Pro úplnost je možno podotknout, že stěžovatelka sice usnesení vrchního soudu č. j. 1 Co 246/2011-100 ze dne 27. 10. 2011 napadla již ústavní stížností podanou dne 6. 2. 2012, nicméně tato byla usnesením Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 444/12 ze dne 12. 7. 2012 pro opožděnost odmítnuta.

Za situace, kdy bylo ve věci osvobození od soudních poplatků, resp. ustanovení právního zástupce, pravomocně rozhodnuto a kdy si stěžovatelka ani k výzvě krajského soudu právní zastoupení nezajistila, neměl dovolací soud jinou možnost než řízení zastavit. V tomto ohledu tedy Nejvyššímu soudu nebylo možno nic vytknout. Námitka, že stěžovatelka nebyla řádně vyzvána k úhradě soudního poplatku, se zcela míjela s podstatou napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu, neboť důvodem pro zastavení řízení nebylo neuhrazení soudního poplatku, nýbrž neodstranění nedostatku právního zastoupení.

Jelikož Ústavní soud nezjistil nic, co by svědčilo o existenci neoprávněného zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky, nezbylo mu než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. srpna 2012

Vlasta Formánková, v. r. předsedkyně senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.