IV. ÚS 1965/12
IV.ÚS 1965/12 ze dne 15. 10. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce zpravodaje Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti V. S., zastoupeného Mgr. Romanem Šťastným, advokátem, AK se sídlem Divadelní 24, 110 00 Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2012 č. j. 33 Cdo 4471/2011-176, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených 36 odst. 1 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhal zrušení shora označeného rozsudku, jímž Nejvyšší soud zamítl jeho dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 26. 11. 1992 č. j. 29 Co 667/92-37.

Z napadeného rozhodnutí připojeného k ústavní stížnosti vyplynulo, že Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci shora označeným rozsudkem změnil rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 28. 4. 1992 č. j. 13 C 556/91-25 tak, že žalobu stěžovatele, který se po žalovaném státním podniku Domácí potřeby Ústí nad Labem "v likvidaci" domáhal výměny mrazničky, zamítl. Krajský soud po provedeném dokazování uzavřel, že odpovědnost žalovaného nebyla dána, neboť mraznička nevykazovala stěžovatelem označené závady. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud posoudil podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 1995 a poté je zamítl. Neshledal, že by se odvolací soud při hodnocení důkazů, zejména znaleckého posudku znalce A. R., dopustil pochybení, čímž vyloučil jako nedůvodné námitky stěžovatele spadající pod tehdejší dovolací důvod podle § 241 odst. 2 písm. c) o. s. ř. (rozhodnutí vycházelo ze skutkového zjištění, které nemělo v podstatné části oporu v provedeném dokazování). Dovolací soud se ztotožnil i se závěrem odvolacího soudu, že reklamované vady věci neměly povahu vad v právním smyslu [dovolací důvod podle § 241 odst. 2 písm. d) o. s. ř. - rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci] a vypořádal se i s námitkou podjatosti členů senátu odvolacího soudu [§ 237 písm. g) o. s. ř.] se závěrem, že soudci odvolacího soudu v době, kdy o stěžovatelově věci rozhodovali, vyloučeni nebyli.

V ústavní stížnosti, předložené Ústavnímu soudu po odstranění vad původního podání, stěžovatel namítl zjevně nepřiměřenou délku dovolacího řízení, které trvalo osmnáct let. Dále uvedl, že po podání dovolání byl informován dopisem tehdejší předsedkyně Nejvyššího soudu, že jeho věc připadla podle rozvrhu práce senátu 25 Cdo, který měl rozhodovat ve složení JUDr. Škárová, JUDr. Puškinová a JUDr. Vojtek. Nejvyšší soud však o dovolání rozhodl v senátu 33 Cdo ve složení JUDr. Krbek, JUDr. Zlatohlávková a JUDr. Moudrá, aniž by stěžovatele o této změně jakkoliv informoval. S odkazy na řadu judikátů Ústavního soudu stěžovatel tvrdil porušení práva na zákonného soudce s tím, že o změně nebyl informován a pravidla rozvrhu práce pro něho nebyla dostatečně předvídatelná a transparentní. Toto pochybení je umocněno i tím, že dovolací soud rozhodl bez nařízení ústního jednání, takže stěžovatel, pokud by zvažoval vznesení námitky podjatosti, neměl vůbec možnost se k osobám soudců senátu 33 Cdo vyjádřit.

Nejvyšší soud ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 30. 7. 2012 k délce dovolacího řízení uvedl, že na majetek žalovaného byl dne 19. 5. 1997 vyhlášen konkurz, a spis byl proto vrácen Okresnímu soudu v Liberci bez věcného vyřízení dovolání. Nejvyššímu soudu byl spis s dovoláním znovu předložen až po zrušení konkurzu (usnesení příslušného soudu nabylo právní moci dne 16. 7. 2011). K vyřízení věci byl podle rozvrhu práce pro r. 2011 určen senát 33 Cdo ve složení JUDr. Václav Duda, JUDr. Pavel Krbek, JUDr. Ivana Zlatohlávková a JUDr. Blanka Moudrá, který rozhoduje o dovoláních ve věcech závazkových s výjimkou věcí z pojištění a věcí obchodních. Nejvyšší soud rozhodl o dovolání stěžovatele bez jednání podle ustanovení § 243a odst. 1 o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 1995, protože neprováděl dokazování a nařízení jednání nepovažoval za vhodné.

Ústavní soud zaslal vyjádření Nejvyššího soudu stěžovateli k případné replice, ten na ně však nereagoval.
Ústavní soud přezkoumal napadený rozsudek z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.

Stěžovatel namítl porušení práva na zákonného soudce ústavně zaručeného v čl. 38 odst. 1 Listiny. Jak Ústavní soud již dříve judikoval, smyslem této zásady je zabránit tomu, aby rozhodnutí o právech či povinnostech určité osoby, bylo svěřeno ad hoc soudu, který k takovému rozhodování není příslušný, resp. soudci či soudnímu senátu, kterému takové rozhodnutí nenáleží. V projednávané věci má Ústavní soud za to, že tato pravidla Nejvyšší soud neporušil. Senát 25 Cdo, kterému byla původně věc přidělena k vyřízení, o dovolání nejednal a celý vrátil nalézacímu soudu bez věcného vyřízení. Po odpadnutí překážky v podobě vyhlášeného konkurzu na majetek žalovaného v červenci 2011 bylo dovolání se spisem znovu předáno dovolacímu soudu k vyřízení. Z rozvrhu práce Nejvyššího soudu pro rok 2011, dostupném na www.nsoud.cz, byl v tomto roce určen k rozhodování o dovoláních v závazkových věcech senát 33 Cdo ve složení, jak ve stěžovatelově věci rozhodl. Námitce stěžovatele, že byl odňat zákonnému soudci, resp. že soudci byli vybráni libovolně či účelově, Ústavní soud nepřisvědčil. Chápe sice stěžovatelovu nespokojenost, že nebyl předem informován o tom, že po opětovném vrácení dovolání Nejvyššímu soudu v jeho věci rozhodne jiný senát, než jak bylo avizováno, nicméně tento nedostatek ke kasaci napadeného rozsudku sám o sobě nepostačuje. Ústavní soud odkazuje na obecné pravidlo přidělení věci po změně určení působnosti původního senátu, k čemuž podle dostupných rozvrhů práce Nejvyššího soudu v případě senátu 25 Cdo došlo nejméně již v roce 2007, včetně změn v jeho obsazení. Namítl-li stěžovatel, "...že by s ohledem na složení senátu, který o jeho dovolání rozhodl, vážně zvažoval vznesení námitky podjatosti...", Ústavní soud má za to, že tak mohl i mimo ústní jednání učinit, neboť informace o změně určení působnosti senátů a jejich personálním složení byla veřejně dostupná; Ústavní soud navíc poznamenává, že v ústavní stížnosti stěžovatel svoje pochyby stran případné podjatosti soudců, kteří v jeho věci rozhodovali, ani nenaznačil, natož aby je konkrétně specifikoval.

Pokud jde o záruku na projednání věci v přítomnosti toho, jehož věc je projednávána (čl. 38 odst. 2 Listiny), Ústavní soud dbá na dodržení této zásady ve sporném řízení v rámci jeho celku, nikoliv jeho jednotlivých fázích. Zásada ústnosti je součástí obecněji pojatého práva na možnost účinně hájit svoji věc před soudem a ve sporném řízení úzce souvisí s právem na přístup soudu a rovností obou účastníků sporu. Stěžovatel netvrdil, že by mu byla v řízení před nalézacím či odvolacím soudem tato práva upřena, a proto nebylo nezbytné, aby Nejvyšší soud nařizoval ústní jednání, zabýval-li se jen posouzením právních otázek [srov. ustanovení § 243a odst. 1 o. s. ř. ve znění do 31. 12. 1995, podle kterého "dovolací soud zpravidla nařídí jednání o dovolání proti rozsudku; jednání nenařídí, jde-li o případy uvedené v § 237 a § 241 odst. 2 písm. b) a d)]. Takový postup je zákonem dovolený a Ústavní soud jej akceptoval.

Námitku o porušení práva na projednání věci bez zbytečných průtahů (čl. 38 odst. 2 Listiny) stěžovatel uplatnil v již skončeném řízení a spojil ji se zrušením napadeného rozsudku dovolacího soudu. K této problematice Ústavní soud již dříve ve své rozhodovací praxi uvedl, že pokud ústavní stížnost napadá pravomocné rozhodnutí orgánu veřejné moci pro porušení základního práva na projednání věci bez zbytečných průtahů, má důvodnost takové argumentace za následek kasaci napadeného rozhodnutí pouze tehdy, jestliže průtahy v řízení ovlivnily nedodržení dalších ústavních principů řádného procesu nebo aplikaci hmotných ústavních práv; jinak by kasační nález Ústavního soudu postrádal jakoukoliv právní funkci (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 355/97 ze dne 16. 10. 1997, U 16/9 SbNU 445). Nic takového stěžovatel v ústavní stížnosti netvrdil, a Ústavní soud se proto tvrzenou nepřiměřeností délky dovolacího řízení nezabýval, neboť by za dané situace nemohl vůči Nejvyššímu soudu efektivně zasáhnout. Tento závěr, jakkoli pro stěžovatele negativní, nemění nic na skutečnosti, že na zákonné úrovni existují procesní prostředky k ochraně práva narušeného v již skončeném právním řízení (včetně řízení soudního) neodůvodněnými průtahy. Jde o zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), který umožňuje nárokovat kromě náhrady škody i poskytnutí zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (§ 31a citovaného zákona) představovanou právě nepřiměřenou délkou řízení. V důsledku přijetí citované právní úpravy by na ústavní stížnost stěžovatele v rozsahu námitek o porušení práva na projednání věci bez zbytečných průtahů bylo možné nahlížet i jako na nepřípustnou s ohledem na princip subsidiarity ústavní stížnosti k jiným právním prostředkům způsobilým zajistit ochranu práva (srov. § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona Ústavním soudu.

Návrhu na úhradu nákladů právního zastoupení podle ustanovení § 83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, Ústavní soud vyhovět nemohl, neboť aplikace citovaného ustanovení je možná pouze za splnění dvou zákonných podmínek, z nichž jednou je požadavek, že ústavní stížnost nebyla odmítnuta, k čemuž, jak shora rozvedeno, došlo. Podle ustanovení § 62 odst. 3 zákona o Ústavním soudu si tedy hradí vzniklé náklady účastník řízení sám.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 15. října 2012

Vlasta Formánková, v. r. předsedkyně senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.