IV. ÚS 1961/17
IV.ÚS 1961/17 ze dne 2. 8. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Musila o ústavní stížnosti Ing. Jiřího Plicky, zastoupeného JUDr. Petrem Folprechtem, advokátem se sídlem v Praze 5, Nádražní 344/23, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2017, č. j. 32 Cdo 4975/2016-509, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Stěžovatel napadl odvoláním rozsudek Městského soudu v Praze, a proto jej soud vyzval k zaplacení soudního poplatku za odvolání ve výši 178 718 Kč. Stěžovatel následně požádal o osvobození od soudních poplatků, avšak městský soud osvobození nepřiznal usnesením ze dne 19. 11. 2015, č. j. 46 Cm 423/1991-379. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 25. 4. 2016, č. j. 5 Cmo 141/2016-409, potvrdil rozhodnutí městského soudu. Nejvyšší soud usnesením 5. 4. 2017, č. j. 32 Cdo 4975/2016-509, odmítl pro nepřípustnost stěžovatelovo dovolání proti usnesení vrchního soudu a řízení o "dovolání" proti rozhodnutí městského soudu zastavil. Obecné soudy se shodly na závěru, že stěžovatel řádně nedoložil své majetkové poměry v řízení před soudem městským i vrchním.

Proti usnesení Nejvyššího soudu se stěžovatel brání ústavní stížností podanou dne 23. 6. 2017 a navrhuje jeho zrušení; namítá, že Nejvyšší soud porušil princip rovnosti před zákonem a rovnosti účastníků řízení před soudem, rovněž zasáhl do práva na spravedlivé řízení a přístup k soudu, do práva na účinný opravný prostředek a práva nebýt diskriminován. Pochybení spatřuje v tom, že se Nejvyšší soud nezabýval stěžovatelovými námitkami a pouze potvrdil usnesení městského a vrchního soudu.
Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a stěžovatel je zastoupen advokátem v souladu s § 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"); rovněž není nepřípustná ve smyslu § 75 odst. 1 téhož zákona.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. K zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů je povolán výhradně tehdy, nebyl-li z jejich strany dodržen ústavní rámec při rozhodovací činnosti - žádné takové pochybení v projednávané věci však neshledal.

Ústavní soud z textu dovolání, které bylo přiloženo k ústavní stížnosti, ověřil, že stěžovatel pouze v obecné rovině namítal, že rozhodnutí soudu prvního stupně i soudu odvolacího podle něj spočívá na nesprávném posouzení věci a nedostatečně zjištěném skutkovém stavu v důsledku neprovedení navržených důkazů. Brojil proti tomu, jak byla věc posouzena, prezentoval vlastní skutkové a právní hodnocení věci, i způsob, jakým mělo být rozhodnuto o jeho žádosti o osvobození od soudních poplatků. Stěžovatel v dovolání uvedl, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu; rovněž vznesl právní otázku týkající se aplikace zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, na řízení o osvobození od soudních poplatků, která v judikatuře dovolacího soudu dosud neměla být vyřešena.

Podle Ústavního soudu Nejvyšší soud ústavně konformním způsobem posoudil přípustnost dovolání stěžovatele a logicky vysvětlil důvody jeho odmítnutí. Ustanovení § 237 zákona č. 99/1963, občanského soudního řádu, upravuje přípustnost dovolání a její jednotlivé kategorie. Námitky stěžovatele však přípustnost jeho dovolání založit nemohly. Nejvyšší soud jasně uvedl, že se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe, neboť jeho závěry spočívaly pouze na nedoložení stěžovatelových majetkových poměrů. Stěžovatelem vznesené právní otázky hmotného a procesního práva pak odvolací soud neřešil ze stejného důvodu, a to pro jejich irelevantnost ve vztahu k meritu věci. Stěžovatel neunesl důkazní břemeno k tvrzeným majetkovým poměrům, a proto mu nebylo přiznáno osvobození od soudního poplatku za podané odvolání. Nejvyšší soud se těmito otázkami správně odmítl zabývat.

Postupem Nejvyššího soudu nebylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces, právo na účinný opravný prostředek ani právo nebýt diskriminován. Rovněž obecný soud neporušil princip rovnosti před zákonem ani rovnosti účastníků řízení před soudem. Proto na základě výše uvedených důvodů byla ústavní stížnost Ústavním soudem mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítnuta podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. srpna 2017

Vladimír Sládeček v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.