IV. ÚS 196/04
IV.ÚS 196/04 ze dne 13. 9. 2004


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


IV. ÚS 196/04







Ústavní soud rozhodl dne 13. září 2004 v senátě složeném z předsedy JUDr. Miloslava Výborného a soudců JUDr. Pavla Rychetského a JUDr. Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti 1) Ing. K. K. a 2) MUDr. A. K. obou zastoupených JUDr. A. K. advokátkou, proti průtahům v řízení před Okresním soudem ve Frýdku - Místku ve věci vedené u něj pod sp. zn. 18 C 55/95, za účasti Okresního soudu ve Frýdku - Místku, jako účastníka řízení, a J. S. a D. S., zastoupených JUDr. K. H., jako vedlejších účastníků,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 21. 6. 2004 se Ing. K. K. a MUDr. A. K. (dále jen "stěžovatelé", případně "žalovaní") domáhali, aby Ústavní soud uložil Okresnímu soudu ve Frýdku - Místku nepokračovat ve zbytečných průtazích v řízení vedeném u něj pod sp. zn. 18 C 55/95 a v této věci jednat a rozhodnout.

Okolnosti případu

J. S. a D. S. (dále jen "vedlejší účastníci", případně "žalobci") byli do srpna 1988 vlastníky rodinného domu a osobními uživateli stavební parcely a zahrady v T., k.ú. Oldřichovice u T.. Tyto nemovitosti připadly v důsledku jejich odsouzení Okresním soudem ve Frýdku - Místku v srpnu 1988 pro trestný čin opuštění republiky podle § 109 odst. 2 tr. zákona státu. V prosinci 1988 Městský národní výbor v T. rodinný domek prodal stěžovatelům za 428 250,50 Kč, a k pozemkům zřídil právo osobního užívání za úhradu 5 100,80 Kč. Stěžovatelé se do domu nastěhovali.

Vedlejší účastníci v prosinci 1994 dopisem vyzvali stěžovatele k vydání rodinného domku ve smyslu § 6 odst. 1 písm. c) zák.č. 87/1991 Sb., v tehdy platném znění, do 30 dnů od doručení výzvy; tito však na výzvu nereagovali. Proto se vedlejší účastníci obrátili na soud.

Žalobou doručenou Okresnímu soudu ve Frýdku - Místku v únoru 1995 se vedlejší účastníci, jako oprávněné osoby podle zák.č. 87/1991 Sb., domáhali vůči stěžovatelům vydání předmětných nemovitostí, tj. rodinného domku se stavební plochou a zahradou.

* Okresní soud v září 1996 vydal rozsudek, dle něhož žalovaní jsou povinni předmětné nemovitosti vydat.

* Žalovaní v listopadu 1996 podali odvolání, o němž krajský soud rozhodl rozsudkem v listopadu 1997 tak, že připustil změnu žaloby a žalobu zamítl.

* Žalobci v lednu 1998 podali k Nejvyššímu soudu dovolání, o němž bylo rozsudkem z ledna 1999 rozhodnuto tak, že dovolání proti výroku ve věci samé týkajícího se pozemků se zamítá. V části týkající se rodinného domku byl zamítavý výrok krajského soudu zrušen a v tomto rozsahu mu byla věc vrácena k dalšímu řízení.

* Krajský soud rozsudkem z října 1999 rozsudek okresního soudu, vyjma části, jíž bylo rozhodnuto o pozemcích, zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení.

* Okresní soud rozsudkem z března 2001 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaní jsou povinni vydat žalobcům rodinný domek se specifikovaným příslušenstvím

* K odvolání žalovaných z 2. 5. 2001 krajský soud rozsudkem z dubna 2002 rozsudek okresního soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Věc nebyla do dnešního dne okresním soudem rozhodnuta.

* Stěžovatelé podali dne 21. 6. 2004 ústavní stížnost a dne 5. 8. 2004 byl Ústavnímu soudu doručen soudní spis.

Argumentace účastníků a vedlejších účastníků

Stěžovatelé v odůvodnění ústavní stížnosti zrekapitulovali dosavadní průběh řízení ve věci a konstatovali, že o části žaloby, v níž se žalobci domáhali vydání předmětného domu se specifikovaným příslušenstvím nebylo dosud, tedy ani po více než devíti letech, pravomocně rozhodnuto. Soudy provádějí v různých časových úsecích úkony, řízení je nekoncentrované a zdlouhavé, důkazy jsou prováděny často nadbytečně. Průběh řízení nenasvědčuje, že řízení bude v dohledné době ukončeno. Tento stav jim způsobuje značně tíživou situaci. Po dobu devíti let bydlí v domě, o němž nemohou mít jistotu, že zůstane v jejich vlastnictví, nemohou s ním disponovat apod. Tato neuspořádaná situace u nich vyvolává dlouhodobý psychický stres a morální újmu.

Stěžovatelé mají za to, že tím, že ve věci dosud nerozhodl, porušuje okresní soud jejich základní právo na projednání věci bez zbytečných průtahů zakotvené v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Závěrem stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud uložil Okresnímu soudu ve Frýdku - Místku, aby nepokračoval ve zbytečných průtazích ve věci vedené u něj pod sp. zn. 18 C 55/95 a aby v této věci bez zbytečného odkladu jednal a rozhodl. Současně vyslovili souhlas s upuštěním od ústního jednání.

Okresní soud ve Frýdku - Místku, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že dle jeho přesvědčení ústavní stížnost není důvodná. Se spisem je pracováno průběžně. Neztotožňuje se s názorem stěžovatelů, že důkazy jsou prováděny nadbytečně. Důkazy jsou prováděny ke zjištění skutkového stavu. Stěžovatelé měli v průběhu řízení možnost navrhnout prohlášení koncentrace řízení soudem podle § 118c odst. 1 o.s.ř. (č.l. 369). Této možnosti nevyužili. Závěrem vyjádřil souhlas s upouštěním od ústního jednání.

Vedlejší účastníci ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedli, že připouští, že soudní řízení vedené u Okresního soudu ve Frýdku - Místku pod sp. zn. 18 C 55/95 trvá již dosti dlouhou dobu, avšak necítí se být kompetentní k tomu, aby tuto skutečnost objektivně posoudili. Uvedli, že již dne 17. 5. 2002 podali stížnost na průtahy v řízení předsedkyni soudu, která však byla vyřízena jako nedůvodná. Proto se obrátili dopisem ze dne 1. 2. 2004, v němž opět poukazovali na průtahy v řízení, na ministra spravedlnosti. Ani tento však neshledal v předmětném řízení žádné zbytečné průtahy či nečinnost rozhodujícího soudce.

Dále vedlejší účastníci uvedli, že se nemohou vyjádřit ke skutečnosti, zda délka řízení byla ovlivněna subjektivním zaviněním rozhodujícího soudce, jak uvádějí stěžovatelé, nebo zda si tuto dobu objektivně vyžádal průběh samotného řízení a rozhodnutí ve věci, tedy provedení důkazů navrhovanými opakovanými znaleckými posudky, výslechem svědků apod.

Vedlejší účastníci se dále domnívají, že ústavní stížnost je svým obsahem nepřezkoumatelná, když stěžovatelé neuvádějí dostatek relevantních skutečností, ze kterých by bylo možno posoudit, zda dochází ke zbytečným průtahům v řízení. Jsou toho názoru, že pouhým popisem časového sledu soudního řízení není dostatečně prokázána skutečnost, že řízení bylo neúměrně zdlouhavé a nelze tak kvalifikovaně vyhodnotit důvodnost ústavní stížnosti. Z ústavní stížnosti jasně nevyplývá, jakým způsobem docházelo k průtahům v řízení. Také tvrzení stěžovatelů, že důkazy jsou prováděny často nadbytečně, se vedlejším účastníkům jeví jako nepodložené, když řada důkazních návrhů vycházela ze strany stěžovatelů.

Závěrem vedlejší účastníci uvedli, že s rozhodnutí o důvodnosti ústavní stížnosti ponechávají zcela na úvaze Ústavního soudu.

Posouzení Ústavním soudem

Ústavní soud vyžádal spis Okresního soudu ve Frýdku - Místku, sp. zn. 18 C 55/95, a poté, co se seznámil s jeho obsahem a vzal v úvahu výše uvedená tvrzení, vyjádření účastníků a vedlejších účastníků, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout, a to z následujících důvodů.

Podstatou ústavní stížnosti je obecné tvrzení stěžovatelů, že postupem Okresního soudu ve Frýdku - Místku je porušován čl. 38 odst. 2 Listiny, jemuž koresponduje čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), dle nichž každý má právo na to, aby jeho věc byla projednána v přiměřené lhůtě, resp. bez zbytečných průtahů. Stěžovatelé považují dobu delší než 9 let, jež od podání žalobního návrhu uběhla, za lhůtu nepřiměřenou, zejména za situace, kdy předmět sporu, tj. rodinný dům, ve kterém bydlí, má pro ně zásadní význam.

Dle názoru Ústavního soudu stěžovatelé však svoji ústavní stížností brojí nikoliv proti průtahům v civilním řízení jako celku, nýbrž, jak vyplývá z obsahu stížnosti i formulace jejího petitu, tato zřejmě směřuje pouze proti průtahům v nyní probíhajícím řízení před Okresním soudem ve Frýdku - Místku, tj. po zrušení rozsudku okresního soudu ze dne 8. 3. 2001, ve znění opravného usnesení, usnesením krajského soudu ze dne 30. 4. 2002. Vzhledem k tomu, že podle své ustálené judikatury není Ústavní soud vázán odůvodněním podaného návrhu, nýbrž jeho petitem (nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 39/02, uveřejněný pod č. 155, svazek 28 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), omezil se v daném případě pouze na posouzení, zda k neodůvodněným průtahům v řízení dochází v době od vrácení věci krajským soudem dne 28. 5. 2002 okresnímu soudu k dalšímu řízení do doby podání ústavní stížnosti, resp. zaslání soudního spisu Ústavnímu soudu dne 5. 8. 2004.

Ústavní soud konstatuje, že dané řízení začalo v únoru 1995 a dosud probíhá. Jeho celková délka je tedy k dnešnímu dni přibližně 9 let a 6 měsíců. V současné době se řízení vede před okresním soudem, jehož délku z hlediska posouzení ústavní stížnosti lze vymezit, jak výše uvedeno, časovým úsekem od června 2002 do července 2004 včetně, tj. obdobím 14 měsíců.

Ústavní soud posuzuje přiměřenost délky řízení ve světle konkrétních okolností případu a s přihlédnutím ke kritériím zakotveným jak ve své judikatuře (viz např. nález ve věci sp. zn. II. ÚS 71/99 uveřejněný pod č. 83 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, Svazek 30, str. 281 a násl.), tak i v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva (viz např. rozsudek ve věci Zwierzyňski proti Polsku, Soudní judikatura - Přehled rozsudků Evropského soudu pro lidská práva, č. 1/2002, str. 5 a násl.). Těmito kritérii jsou především složitost případu, chování stěžovatele a chování státních orgánů, přičemž soud bere na zřetel i předmět sporu, resp. jeho význam pro účastníky. Ústavní soud přitom opakovaně judikoval, že průtahy v řízení nelze ospravedlnit ani obecně známou přetížeností soudů, jelikož "je věcí státu, aby organizoval své soudnictví tak, aby principy soudnictví, zakotvené v Listině a Úmluvě, byly respektovány a případné nedostatky v tomto směru nemohou jít k tíži občanů, kteří od soudu právem očekávají ochranu svých práv v přiměřené době" (např. nález ve věci sp. zn. IV. ÚS 55/94, uveřejněný ve Svazku 2 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, str. 39).

Pokud jde o sledované období činnosti okresního soudu, ústavní stížnost neobsahuje jakákoliv konkrétní tvrzení ohledně toho, v jakém období či jakých časových úsecích k neodůvodněným průtahům docházelo, jak je ostatně správně poznamenáno již výše ve vyjádření vedlejších účastníků. Ústavní soud z vyžádaného spisu sice ověřuje konkrétní skutečnosti uváděné stěžovateli, nicméně není povinen za ně studovat spis a vyhledávat ta období, jež by mohla být považována za neodůvodněné průtahy ze strany obecných soudů. Tato otázka souvisí s posouzením formálních náležitostí návrhu, který nepochybně z daného pohledu nelze považovat za bezvadný.

Ústavní soud se rovněž ztotožňuje s výše uvedeným názorem okresního soudu, že stěžovatelé měli v průběhu řízení možnost navrhnout prohlášení koncentrace řízení soudem podle § 118c odst. 1 o.s.ř. jež zní: "§ 118c (1) Dochází-li v projednání věci k průtahům proto, že účastník je nečinný nebo že přes výzvy soudu nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti nebo neoznačil potřebné důkazy, může soud, je-li to účelné a nejde-li o věci uvedené v § 120 odst. 2, na návrh jiného účastníka usnesením rozhodnout, že ve věci lze uvést rozhodné skutečnosti o věci samé a označit důkazy k jejich prokázání nejpozději ve lhůtě, kterou určí, a že k později uvedeným skutečnostem a důkazům nebude přihlíženo; lhůta nesmí být kratší než 15 dnů od doručení usnesení."

Této možnosti stěžovatelé nevyužili, ačkoliv o tomto svém procesním právu byli soudem výslovně poučeni při jednání dne 5. 9. 2003, jak zřejmě vyplývá z č.l. 369 vyžádaného spisu. Tato situace vyžaduje samostatného posouzení, neboť z hlediska přípustnosti ústavní stížnosti platí princip zakotvený v § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), dle něhož před podáním ústavní stížnosti jsou stěžovatelé povinni vyčerpat všechny účinné (po právní stránce i v praxi) procesní prostředky nápravy. Otázkou tudíž je, zda vědomé nevyužití procesního práva navrhnout soudu, aby nařídil koncentraci řízení ve smyslu § 118c odst. 1 o.s.ř., lze považovat za relevantní nevyužití všech procesních prostředků, jež by způsobovalo nepřípustnost ústavní stížnosti. Ústavní soud se domnívá, že za okolností daného případu tomu tak není. Nařízení koncentrace závisí na úvaze soudu, a tudíž není v plné dispozici účastníka. Ze spisu pak nelze dovodit, že účastníci (v tomto případě žalobci) byli nečinní či přes výzvu soudu nevylíčili všechny rozhodné skutečnosti nebo neoznačili potřebné důkazy.

V dané souvislosti Ústavní soud dále konstatuje, že zákonodárce reagoval na deficit účinné ochrany účastníků řízení před nečinností soudů a od 1. 7. 2004 zakotvil do právního řádu ČR zcela novou úpravu stížnosti na průtahy řízení, na níž navazuje institut návrhu na určení lhůty pro provedení procesního úkonu [§ 174a zákona č.6/2002, o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých zákonů (zákon o soudech a soudcích), v platném znění]. Existence tohoto nového procesního prostředku přináší s sebou kvalitativní změnu odstraňující dřívější bezzubost stížnosti na průtahy řízení, pročež do budoucna postup stěžovatelů dle ustanovení § 174a zákona o soudech a soudcích bude nezbytnou podmínkou přípustnosti ústavní stížnosti z pohledu ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.

V posuzované věci však byla ústavní stížnost podána ještě před nabytím účinnosti citovaného ustanovení zákona o soudech a soudcích. Ústavní soud proto při jejím posuzování postupoval podle stavu právního řádu účinného ke dni jejího podání, neboť by nepovažoval za spravedlivé požadovat po stěžovatelích vyčerpání procesního prostředku k ochraně jejich práva, jenž sice existoval v době rozhodování Ústavního soudu, ale neexistoval v den, kdy byla ústavní stížnost podána.

S přihlédnutím k celkové délce řízení, která skutečně není zanedbatelná, Ústavní soud ústavní stížnost posoudil věcně ve světle výše uvedených kritérií, přičemž pokud jde o posuzované období, omezil se, v souladu s petitem ústavní stížnosti, pouze na období od června 2002 do července 2004 včetně.

Pokud jde o okolnosti případu ve sledovaném období, z vyžádaného spisu Ústavní soud zjistil následující:

* V období od července 2002 do 17. 9. 2002 probíhala mezi okresním soudem a žalobci korespondence ve věci jejich vyjádření ke znaleckému posudku předloženému žalovanými v odvolacím řízení. Se znaleckým posudkem (týkajícím se ceny dřevěných obkladů stěn a stropů v rodinném domku) žalobci vyjádřili nesouhlas a z toho důvodu okresní soud ustanovil usnesením ze dne 3. 10. 2002 znalce Václava K.. Znalecký posudek byl okresnímu soudu doručen dne 3. 2. 2003.

* Dne 8. 4. 2003 se žalobci vyjádřili ke znaleckému posudku.

* Dne 26. 5. 2003 okresní soud nařídil jednání, při němž byl vyslechnut znalec Václav K.. Žalovaní (stěžovatelé) navrhli, aby při dalším jednání byl vyslechnut znalec Luboš V. a aby byla vyžádána dokumentace od Severomoravského krajského úřadu v Ostravě. Za tím účelem bylo jednání odročeno.

* Dne 18. 8. 2003 žalobci navrhli dalšího svědka a upravili žalobní petit.

* Dne 5. 9. 2003 okresní soud nařídil jednání. Připustil změnu petitu žaloby. Jednání bylo odročeno za účelem předvolání svědků navržených oběma stranami.

* Dne 10. 11. 2003 okresní soud nařídil jednání., které bylo odročeno za účelem vyžádání zpráv navržených žalobci.

* Dne 8. 12. 2003 okresní soud nařídil jednání, které bylo odročeno za účelem vyžádání zpráv navržených žalobci a zadání revizního znaleckého posudku.

* Usnesením okresního soudu ze dne 18. 3. 2004 byl ustanoven znalec Ing. Jan A.

* Dne 8. 6. 2004 okresní soud urgoval dodání znaleckého posudku a znalce poučil o možnosti uložit pořádkovou pokutu.

* Dne 19. 7. 2004 byl okresnímu soudu doručen znalecký posudek.

* Dne 5. 8. 2004 byl spis zaslán Ústavnímu soudu.

S přihlédnutím k výše uvedeným skutečnostem Ústavní soud dospěl k závěru, že ve sledovaném období nelze přičítat okresnímu soudu to, že do doby podání ústavní stížnosti žalovanými ve věci nebylo rozhodnuto. V tomto období obě strany navrhovaly nové důkazy, a tudíž samy se přičinily o současný stav. Tvrzení stěžovatelů, že ve sledovaném období dochází ze strany okresního soudu ke zbytečným průtahům a že bylo porušeno jejich základní právo zakotvené v čl. 38 odst. 2 Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy, tudíž považuje za zjevně neopodstatněné. Za průběh občanskoprávního řízení ovládaného dispoziční zásadou totiž nese odpovědnost nejenom rozhodující soud, ale též strany samotné. Pouze průtahy, které jsou přičitatelné obecným soudům, mohou vést ke konstatování, že "přiměřená lhůta" byla překročena. Tak tomu v posuzovaném případě dle názoru Ústavního soudu nebylo.

Mimo předmět této ústavní stížnosti však Ústavní soud cítí povinnost vyjádřil se k celkové délce řízení. Je toho názoru, že i když věc vykazovala jistou procesní složitost, ta sama o sobě nemůže ospravedlnit celkovou délku řízení. Stejně tak, pokud jde o právní složitost případu, judikatura obecných soudů ohledně aplikace § 4 odst. 2 zák.č. 82/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, a týkající se otázek, zda věc byla nabyta "v rozporu s tehdy platnými předpisy nebo na základě protiprávního zvýhodnění osoby nabyvatele", byla ustálená. Z tohoto důvodu by bylo lze si představit efektivnější vedení civilního procesu, zejména právě proto, že předmět sporu má zejména pro stěžovatele zásadní význam. Tento svůj závěr Ústavní soud dovozuje mj. i z odůvodnění zrušujícího rozsudku krajského soudu ze dne 30. 4. 2002, čj. 13 Co 851/2001-300, kde na str. 5 je konstatováno, že "V předmětném sporu nebyla dosud řešena otázka protiprávního zvýhodnění nabyvatelů, kterým se okresní soud nezabýval."

Ústavní soud dále konstatuje, že i v případě konstatování namítaného porušení základních práv stěžovatelů, nemohl by - vedle stanovení povinnosti obecnému soudu ve věci urychleně jednat - vyhovujícím výrokem stěžovatelům přiznat "spravedlivé zadostiučinění", jak to nikoliv výjimečně činí Evropský soud pro lidská práva na základě čl. 41 Úmluvy.

Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 13. září 2004

JUDr. Miloslav Výborný předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.