IV. ÚS 1957/13
IV.ÚS 1957/13 ze dne 15. 10. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Michaely Židlické a soudkyně JUDr. Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje JUDr. Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Anděly Kramlové, zastoupené JUDr. Zdeňkou Doležílkovou, advokátkou se sídlem Ovesná 7, Ostrava-Nová Bělá, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. dubna 2012 č. j. KSOS 8 INS 2014/2012-B2, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. října 2012 č. j. KSOS 8 INS 2014/2012, 2 VSOL 512/2012-B-31 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2013 č. j. KSOS 8 INS 2014/2012, 29 NSČR 17/2013-B-57, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 24. června 2013 a doplněna podáním doručeným dne 19. srpna 2013, se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že usnesením ze dne 24. dubna 2012 č. j. KSOS 8 INS 2014/2012-B-2 neschválil Krajský soud v Ostravě (dále též "insolvenční soud") oddlužení dlužnice (v řízení před Ústavním soudem stěžovatelka) a prohlásil konkurs na její majetek. K odvolání dlužnice Vrchní soud v Olomouci v usnesení ze dne 11. října 2012 č. j. KSOS 8 INS 2014/2012, 2 VSOL 512/2012-B-31 potvrdil usnesení insolvenčního soudu (výrok pod bodem I.). Současně rozhodl, že státu se nepřiznává náhrada nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem II.). Rozhodnutí vrchního soudu napadla dlužnice dovoláním, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 28. března 2013 č. j. KSOS 8 INS 2014/2012, 29 NSČR 17/2013-B-57 jako nepřípustné odmítl.

II.

V ústavní stížnosti stěžovatelka nesouhlasí se závěry soudů, že dosavadní výsledky řízení dokládají lehkomyslný nebo nedbalý přístup dlužníka k plnění povinností v insolvenčním řízení ve smyslu ustanovení § 395 odst. 2 písm. b) zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), v platném znění (dále jen "insolvenční zákon"). Stěžovatelka namítá, že ve skutečnosti, že v návrhu a v seznamu závazků neuvedla své závazky z titulu úvěru vůči věřiteli FINWAY a. s., a z titulu leasingové smlouvy vůči věřiteli TOYOTA Financial Services Czech s. r. o., nelze spatřovat nedbalý či lehkomyslný přístup stěžovatelky k plnění povinností v insolvenčním řízení, neboť jako laik bez právnického vzdělání nemohla vědět, že do návrhu má uvést i pohledávku FINWAY a. s., kterou neuznává a smlouva ohledně této pohledávky je předmětem soudního řízení. Stěžovatelka se domnívala, že takovou pohledávku není nutné v návrhu uvádět. Pohledávku firmy TOYOTA Financial Services Czech s. r. o., v návrhu neuvedla z toho důvodu, že se domnívala, že tato pohledávka bude splněna vrácením vozidla.

Stěžovatelka je toho názoru, že nebyla dána překážka pro schválení povoleného oddlužení podle ustanovení § 395 odst. 1 písm. b) insolvenčního zákona, neboť s přihlédnutím k příjmům stěžovatelky získaným vlastním přičiněním a rovněž z darů třetích osob by byly pohledávky nezajištěných věřitelů uspokojeny v minimální zákonné výši 30 %. Odvolací soud (ani soud prvního stupně) stěžovatelce nedal možnost prokázat, že měla k dispozici darovací smlouvy s dalšími osobami. Kdyby stěžovatelce tato možnost dána byla, tak by prokázala, že její prostředky ve spojení s dary Ing. Jiřího Švarce a jejích dvou dcer Lindy Kramlové a Anety Kramlové by byly alespoň 30 %. I kdyby tomu tak nebylo, je právní posouzení věci odvolacím soudem neúplné a jeho rozhodnutí je tudíž nesprávné, neboť odvolací soud se nezabýval tím, zda věřitelé případně nesouhlasí s nižším plněním než 30% jejich pohledávek ve smyslu ustanovení § 395 odst. 1 písm. b) insolvenčního zákona. Stěžovatelka namítá, že odvolací soud jí nedal možnost prokázat, že prostředky stěžovatelky ve spojení s dary výše uvedených osob by postačovaly k uspokojení pohledávek v minimální zákonné výši 30 %.

Tím, že soud prvního stupně ani odvolací soud stěžovatelce nedaly možnost prokázat, že její prostředky ve spojení s dary Ing. Jiřího Švarce a jejích dvou dcer byly dostačující k uspokojení pohledávek nezajištěných věřitelů v minimální zákonné výši 30%, porušily právo stěžovatelky na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny. Článek 36 odst. 1 Listiny porušil i Nejvyšší soud České republiky tím, že se námitkou stěžovatelky proti uvedenému postupu soudů odmítl zabývat. Stěžovatelka je přesvědčena, že splňuje všechny podmínky pro povolení oddlužení podle insolvenčního zákona, a proto mělo být jejímu návrhu na schválení oddlužení soudy vyhověno.
III.

Ústavní soud připomíná, že není další instancí v systému všeobecného soudnictví a výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí ostatních soudů (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1216/13, dostupné na http://nalus.usoud.cz/, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná). Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a jako takový je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny.

Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

V souzené věci se Vrchní soud v Olomouci ztotožnil se závěrem Krajského soudu v Ostravě, že schválení povoleného oddlužení v tomto případě brání důvod podle ustanovení § 395 odst. 1 písm. b) insolvenčního zákona, tedy, že hodnota plnění, které by při oddlužení obdrželi nezajištění věřitelé, bude nižší než 30 % jejich pohledávek, přičemž žádný z věřitelů nevyslovil s nižším plněním souhlas a také důvod podle ustanovení § 395 odst. 2 písm. b) insolvenčního zákona, tedy, že dosavadní výsledky řízení dokládají lehkomyslný nebo nedbalý přístup dlužníka k plnění povinností v insolvenčním řízení. Proto vrchní soud napadené usnesení krajského soudu jako věcně správné potvrdil. Uvedeným závěrům nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.

Pokud jde o napadené usnesení Nejvyššího soudu, je třeba uvést, že z dosavadní judikatury Ústavního soudu vyplývá, že pokud Nejvyšší soud dovolání odmítne, je Ústavní soud oprávněn přezkoumat pouze to, zda dovolací soud postupoval v souladu s ústavními principy soudního řízení, tj. zda bylo dodrženo právo dovolatele, aby byl jeho návrh stanoveným postupem projednán. Z obsahu napadeného usnesení Nejvyššího soudu Ústavní soud zjistil, že Nejvyšší soud v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu posoudil otázku přípustnosti dovolání a v odůvodnění svého rozhodnutí ústavně konformním způsobem vyložil, z jakých důvodů dovolání stěžovatelky shledal nepřípustným.

Po shrnutí výše uvedeného Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících soudů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny.

Ohledně namítaného porušení čl. 90 Ústavy Ústavní soud dodává, že citované ustanovení, stejně jako čl. 95 a čl. 96 Ústavy přímo neupravují ústavně zaručená základní práva a svobody ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, kterých by bylo možno se domáhat formou ústavní stížnosti, ale garantují zásadní principy soudní moci. To je zřejmé ze systematického začlenění citovaných článků v Ústavě.

Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. října 2013

JUDr. Michaela Židlická předsedkyně senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.