IV. ÚS 1957/12
IV.ÚS 1957/12 ze dne 24. 7. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 24. července 2012 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného, soudců Pavla Holländera a Michaely Židlické ve věci navrhovatele IPRES Inženiering s. r. o., IČ 35707739, Bratislava, Dúbravská cesta 9, Slovenská republika, zastoupeného JUDr. Tiborem Šafárikem, advokátem se sídlem Košice, Štúrova 20, s adresou pro doručování v ČR - JUDr. Petr Dutko, advokát se sídlem Přerov, Blahoslavova 71/2, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. dubna 2012 č. j. 23 Cdo 3884/2011-763, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. června 2011 č. j. 8 Cmo 140/2011-727 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. listopadu 2010 č. j. 37 Cm 96/2002-687, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění

Navrhovatel se domáhal zrušení výše označených rozhodnutí s tím, že se jimi cítí dotčen v právech zakotvených v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i v čl. 1 odst. 1 Protokolu k této úmluvě. Uvedl, že podanou žalobou uplatnil nárok na náhradu škody vzniklé mu zaviněním žalovaného, který odmítal odpovědnost za vady dodávky uplatněnou reklamacemi, soudy však neúplně zjistily skutkový stav, nevypořádaly se s uplatněnými námitkami a tím se dostaly do rozporu s řádným a spravedlivým procesem. Konečně se soudy nevypořádaly s chováním žalovaného a za mylný tak považuje názor odvolacího soudu, ve kterém ztotožňuje parametry chování účastníků kupní smlouvy a smlouvy o dílo - podle jeho přesvědčení však povinnosti zhotovitele dle smlouvy o dílo a dodavatele podle kupní smlouvy musí vést ke zjišťování diametrálně odlišných skutkových podkladů. Pro uvedené proto považuje rozhodnutí soudů za věcně nesprávná.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§ 72 odst. 1 písm. a), § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].

Z obsahu stížností napadených rozhodnutí zásah do práv, kterých se stěžovatel v návrhu dovolává, zjištěn nebyl. Nejvyšší soud (jehož usnesení stěžovatel navrhl zrušit, přičemž konkrétní výhrady k němu v ústavní stížnosti neuvedl) sice neshledal přípustnost dovolání ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, spjaté se závěrem o zásadním významu napadeného rozhodnutí po právní stránce, přesto se vypořádal s námitkami žalobce týkajícími se skutkových zjištění a jejich hodnocení. Nejvyšší soud opodstatněně dospěl k závěru, že soudy na základě skutkových zjištění správně posoudily podle § 409 obchodního zákoníku, že došlo k uzavření kupní smlouvy, nezjistily porušení povinností žalované jako dodavatelky zboží a v souladu s § 373 obchodního zákona správně dovodily, že pro absenci porušení povinnosti ze závazkového vztahu není žalovaná odpovědna za vznik škody na straně žalobce. Poněvadž stěžovatel v ústavní stížnosti uplatnil shodné námitky (obsahující polemiku ke skutkovým zjištěním), lze na vyčerpávající odůvodnění usnesení dovolacího soudu v dalším odkázat. Nutno dodat, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy České republiky) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů, obsažená v § 132 občanského soudního řádu. Jestliže tedy soudy respektují kautely dané tímto ustanovením, nespadá do pravomoci Ústavního soudu, "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy provedené, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval. Ústavní soud není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, není vrcholem jejich soustavy, a proto také nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud tyto soudy při ní postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod (čl. 83 Ústavy ČR, rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 23/93, III. ÚS 216/95 a násl.). V dané věci v činnosti soudů při hodnocení důkazů rozpor s ústavními principy řádného a spravedlivého procesu shledán nebyl.

Pro výše uvedené byl návrh jako zjevně neopodstatněný odmítnut [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. července 2012

Miloslav Výborný předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.