IV. ÚS 1952/12
IV.ÚS 1952/12 ze dne 17. 7. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Miloslavem Výborným o ústavní stížnosti A. V., zastoupeného JUDr. Danou Novákovou, advokátkou, AK se sídlem Nádražní 2229/54, 591 01 Žďár nad Sázavou, proti rozsudku Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 14. 2. 2011 č. j. 9 C 336/2010-72 a usnesení téhož soudu ze dne 30. 11. 2011 č. j. 12 EXE 2677/2011-17, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Ústavní stížností ze dne 23. 5. 2012, upřesněnou k výzvě Ústavního soudu podáním ze dne 1. 6. 2012, se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 36 odst. 1, čl. 38 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a čl. 10 Všeobecné deklarace lidských práv domáhal zrušení shora označených rozhodnutí.
Z vyžádaného spisu Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou sp. zn. 9 C 336/2010 Ústavní soud zjistil, že ústavní stížností napadeným rozsudkem okresní soud vyhověl žalobě obchodní společnosti CETELEM ČR, a. s., a uložil stěžovateli povinnost zaplatit žalobkyni částku 23 178 Kč s příslušenstvím. Rozsudek byl doručen stěžovateli dne 24. 3. 2011 (č. l. 73) a dne 9. 4. 2011 nabyl právní moci. Z příloh připojených k ústavní stížnosti dále vyplynulo, že na základě tohoto pravomocného a vykonatelného rozsudku nařídil okresní soud k návrhu oprávněné CETELEM ČR, a. s., ústavní stížností napadeným usnesením exekuci na majetek povinného stěžovatele. Odvolání povinného stěžovatele Krajský soud v Brně - pobočka v Jihlavě odmítl usnesením ze dne 20. 3. 2012 č. j. 54 Co 275/2012-31, neboť odvolání obsahovalo námitky, které se týkaly exekučního titulu, a nikoliv skutečností rozhodných pro nařízení exekuce.

V ústavní stížnosti stěžovatel vytkl Okresnímu soudu ve Žďáru nad Sázavou, že ho k jednání ve věci samé nařízeného na den 14. 2. 2011 řádně a včas neobeslal, přesto však rozhodl rozsudkem pro zmeškání. Svým chybným postupem tak soud upřel stěžovateli právo na obhajobu a řádné projednání věci. Proti rozhodnutím o nařízení exekuce stěžovatel neargumentoval.

Dříve, než Ústavní soud přikročí k věcnému přezkumu stěžovaných rozhodnutí, vždy zkoumá formální náležitosti ústavní stížnosti a podmínky její přípustnosti tak, jak stanoví zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Podle ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická osoba ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.

Podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, je-li návrh podán po lhůtě stanovené pro jeho podání tímto zákonem. Podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) téhož zákona soudce zpravodaj návrh usnesením odmítne též tehdy, jde-li o návrh nepřípustný; podle § 75 odst. 1 je návrh nepřípustný, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje.

Jak vyplynulo ze spisu Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou, stěžovateli byl doručen rozsudek nalézacího soudu doporučeně do vlastních rukou; stěžovatel ho osobně převzal dne 24. 3. 2011. Ústavní stížnost proti němu směřující však podal (k poštovní přepravě) až dne 23. 5. 2012, což vedlo Ústavní soud k závěru, že šlo o návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání.

Pokud šlo o rozhodnutí vydaná v exekučním řízení, stěžovatel napadl ústavní stížností pouze usnesení okresního soudu o nařízení exekuce. Přestože se proti tomuto rozhodnutí odvolal, rozhodnutí odvolacího soudu ústavní stížností nenapadl. Usnesení, jímž odvolací soud odmítá odvolání proti usnesení o nařízení exekuce proto, že povinný neuvedl v odvolání žádnou skutečnost, která byla z hlediska podmínek nařízení exekuce rozhodná (jak se také stalo ve stěžovatelově věci), se z hlediska přípustnosti opravných prostředků považuje za rozhodnutí, kterým bylo usnesení soudu prvního stupně potvrzeno. Jinými slovy vyjádřeno, byl-li přípustný opravný prostředek určený k ochraně práva stěžovatele podán, je nezbytné napadnout ústavní stížností i na jeho základě vydané rozhodnutí, pokud se námitkami stěžovatele orgán k tomu ex lege povolaný zabýval (srov. též nález sp. zn. IV. ÚS 2735/11 ze dne 3. 4. 2012, dostupný na http://nalus.usoud.cz). K této otázce již dříve shodně Ústavní soud mnohokrát formuloval závěr, že k případné nápravě zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod nemůže dojít, jestliže by z řízení o ústavní stížnosti bylo vyňato právě rozhodnutí o posledním procesním prostředku neboť by - podle tohoto názoru - byl oslaben princip právní jistoty (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 58/95 ze dne 15. 1. 1997, U 2/7 SbNU 331, rovněž usnesení sp. zn. III. ÚS 598/01, I. ÚS 242/03, II. ÚS 703/02, I. ÚS 161/03, I. ÚS 230/03, I. ÚS 649/04, III. ÚS 666/04, II. ÚS 78/05, III. ÚS 323/05 a další dostupná na http://nalus.usoud.cz). Vzhledem k tomu, že stěžovatel nenapadl ústavní stížností usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě, jež bylo k jím podanému odvolání v jeho věci vydáno, ústavní stížnost trpí právě tímto deficitem. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost směřující proti usnesení o nařízení exekuce jako návrh nepřípustný a připomíná, že je vázán petitem ústavní stížnosti, v němž stěžovatel označil rozhodnutí obecných soudů, která stížností napadl; nad takto vymezený rámec je ústavněprávní přezkum vyloučen.

Ústavní soud chápe, že právní otázky spojené s problematikou přípustnosti ústavní stížnosti, byť již byly stabilizovanou judikaturou Ústavního soudu dávno vyřešeny, nemohou být samotnému stěžovateli, který zřejmě nemá právnické vzdělání, srozumitelné. Leč právě proto, aby byla v řízeních o ústavních stížnostech řádně chráněna práva stěžovatelů, zakotvuje zákon o Ústavním soudu povinné zastoupení stěžovatelů advokátem. To však v daném případě předpokládaný účel nesplnilo vzdor tomu, že Ústavní soud výzvou adresovanou stěžovatelově právní zástupkyni vytvořil pro ni šanci nepřípustnost návrhu napravit.

Za dané situace Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout dílem podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu a dílem podle § 43 odst. 1 písm. e) téhož zákona.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 17. července 2012

Miloslav Výborný, v. r. soudce zpravodaj



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.