IV. ÚS 1948/17
IV.ÚS 1948/17 ze dne 25. 7. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatele Vladimíra Mejty, zastoupeného Mgr. Pavlem Jakimem, advokátem se sídlem v Písku, Velké náměstí 119, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 4. 2017, č. j. 3 Afs 119/2016-23, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Stěžovatel podal řádné přiznání k dani z příjmů fyzických osob za zdaňovací období kalendářního roku 2014. Od základu daně, tvořeného výlučně příjmy ze závislé činnosti, odečetl mj. částku úroků z úvěru na financování bytové potřeby podle § 15 odst. 3 a 4 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění účinném pro uvedené zdaňovací období, ve výši 18 357 Kč; dále uplatnil daňové zvýhodnění na vyživované dítě žijící s ním ve společně hospodařící domácnosti podle § 35c zákona o daních z příjmů. K daňovému přiznání přiložil dvě potvrzení o zdanitelných příjmech ze závislé činnosti vystavená stěžovatelovým zaměstnavatelem, z nichž vyplynulo, že stěžovatel neuplatňoval v roce 2014 daňové zvýhodnění na vyživované dítě, přiložil i dvě potvrzení stavební spořitelny o výši zaplacených úroků z překlenovacích úvěrů na bytové potřeby, ve kterých však nebyla identifikována nemovitost, k níž se úvěry vztahovaly.

Finanční úřad pro Pardubický kraj zjistil, že stěžovatelovo dítě, na které uplatnil daňové zvýhodnění, má v evidenci obyvatel uvedenou jinou adresu bydliště než stěžovatel. Po neúspěšné neformální komunikaci prostřednictvím textové zprávy a telefonu vydal správce daně dne 24. 7. 2015 výzvu č. j. 1123835/15/2809-50522-602604, kterou zahájil postup k odstranění pochybností podle § 89 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu. Správce daně vyzval stěžovatele k odstranění pochybností ohledně oprávněnosti uplatnění nezdanitelné části základu daně (úroky z úvěrů) a daňové zvýhodnění na vyživované dítě. Výzvu napadl stěžovatel nejprve stížností proti postupu správce daně podle § 261 odst. 1 daňového řádu, a následně správní žalobou na ochranu před nezákonným zásahem správce daně podle § 82 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního. Krajský soud v Hradci Králové žalobu jako nedůvodnou zamítl, stejně jako Nejvyšší správní soud následně zamítl i stěžovatelovu kasační stížnost. Obecné soudy ve shodě uvedly, že v předmětné výzvě správce daně dostatečně vymezil, v čem jeho pochybnosti spočívají a jakým způsobem je má stěžovatel odstranit. Nejvyšší správní soud korigoval závěr krajského soudu, že výzvou k odstranění pochybností nemohl být stěžovatel dotčen. Tento dílčí závěr však neměl vliv na zákonnost rozsudku krajského soudu jako celku.

Proti rozsudku Nejvyššího správního soudu se stěžovatel brání ústavní stížností podanou dne 22. 6. 2017 a navrhuje jeho zrušení. Namítá zásah do práva na soudní ochranu a do práva na spravedlivý proces podle čl. 2 odst. 3 a čl. 4 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, který spatřuje v tom, že se obecné soudy řádně nezabývaly jeho námitkami a dospěly k nesprávným závěrům. Konkrétně namítá, že předmětná výzva správce daně k odstranění pochybností nebyla dostatečně konkrétní; krajský soud dospěl novým výkladem k nesprávnému závěru ohledně nezpůsobilosti výzvy zasáhnout do stěžovatelových práv, čímž mu znemožnil se k této nové argumentaci vyjádřit. Nejvyšší správní soud nerozhodl o jedné kasační námitce, kterou stěžovatel namítal, že pro vyměření daně postačí řádné vyplnění daňového přiznání a správce daně není oprávněn předběžně prověřovat daňová tvrzení, je-li daňové přiznání řádně vyplněno a doloženo předepsanými přílohami.
Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a stěžovatel je zastoupen advokátem v souladu s § 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"); rovněž není nepřípustná ve smyslu § 75 odst. 1 téhož zákona. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. K zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů je povolán výhradně tehdy, pokud z jejich strany nebyl dodržen ústavní rámec při rozhodovací činnosti. Žádné takové pochybení však Ústavní soud v projednávané věci neshledal.

Kasační soud své rozhodnutí odůvodnil vyčerpávajícím, ústavně konformním způsobem, řádně se vypořádal s námitkami stěžovatele, které směřovaly především do nekonkrétnosti výzvy správce daně k odstranění pochybností. Není pravda, že by Nejvyšší správní soud opomněl vypořádat jednu ze stěžovatelových námitek. Oprávněností správce daně vyzvat daňový subjekt k odstranění pochybností se kasační soud věnoval v odůvodnění rozsudku v úvodu samotného hodnocení věci kasačním soudem; konkrétně poukazuje na § 89 odst. 1 daňového řádu, podle kterého správce daně může daňový subjekt vyzvat k odstranění pochybností, má-li konkrétní pochybnosti o správnosti, průkaznosti nebo úplnosti podaného daňového tvrzení. Nejvyšší správní soud se uvedenou námitkou zabýval dostatečně a posoudil ji věcně správně. Zákonný rámec oprávnění správce daně je právě dán v § 89 daňového řádu, nejde tak o jeho dotváření úřední osobou.

Nesprávný závěr krajského soudu, že výzva správce daně není způsobilá zasáhnout do práv daňových subjektů, napravil Nejvyšší správní soud, a to v reakci na konkrétní stěžovatelovu námitku. Je pravdou, že výklad učiněný krajským soudem byl svým způsobem odlišný od ustálené rozhodovací praxe správních soudů. Stěžovatel se závěrem krajského soudu polemizoval v kasační stížnosti a Nejvyšší správní soud mu dal za pravdu; uvedené pochybení však ve svém důsledku neznamenalo nezákonnost rozsudku krajského soudu. Stěžovatel tedy měl možnost se vyjádřit k interpretaci právní úpravy učiněné krajským soudem, byť to nevedlo k důvodnosti jeho kasační stížnosti.

Výzvu k odstranění pochybností vydanou v předmětné věci lze považovat za dostatečně konkrétní a odůvodněnou, neboť z jejího obsahu a celého kontextu je zřejmé, že pochybnosti vzbudily dvě skutečnosti - odlišné místo bydliště vyživovaného dítěte, na které stěžovatel uplatnil daňové zvýhodnění, a neuvedení nemovitosti, na kterou stěžovatel čerpal překlenovací úvěry. Nejvyšší správní soud vyčerpávajícím způsobem a logicky vysvětlil, mj. i s odkazem na judikaturu rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu k otázce odůvodněnosti výzvy podle § 89 odst. 1 daňového řádu, že předmětná výzva nijak nezasáhla do stěžovatelových práv, neboť splňovala kritéria odůvodněnosti existence pochybností.

Obecné soudy postupovaly předvídatelně, svá rozhodnutí srozumitelně a přesvědčivě vysvětlily, a nemohly tak porušit stěžovatelovo právo na spravedlivý proces. Proto Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. července 2017

Vladimír Sládeček v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.