IV. ÚS 1941/12
IV.ÚS 1941/12 ze dne 26. 8. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Vladimíra Sládečka, ve věci stěžovatelky ELO Digital Office ČR, s. r. o., Kloboukova 2190, Praha 4, právně zastoupené advokátem Mgr. Michalem Šimků, Šítkova 233/1, Praha 1, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 2. 9. 2008 č. j. 22 C 140/99-200 ve spojení s opravným usnesením ze dne 20. 10. 2008 č. j. 22 C 140/99-220, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 4. 2009 č. j. 22 Co 48/2009-226 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 2. 2012 č. j. 28 Cdo 4931/2009-235, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

Ústavnímu soudu byl dne 24. 5. 2012 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů.

Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.

II.

Stěžovatelka se v řízení před obecnými soudy domáhala na vedlejším účastníkovi náhrady škody ve výši 865.000,- Kč s příslušenstvím. V odůvodnění svého nároku uvedla, že podniká v oblasti dovozu, vývozu a prodeje elektronických zařízení. Ministerstvo dopravy a spojů dne 11. 4. 1997 schválilo technickou způsobilost užití typu výstroje BEL 850 Sti, BEL 855 Sti k užití při provozu vozidel na pozemní komunikaci. Rozhodnutím ze dne 30. 8. 1998 byly schváleny další typy antiradarů. Dne 30. 8. 1997 vydalo ministerstvo stěžovatelce osvědčení o schválení technické způsobilosti typu výstroje a součásti vozidel č. 1855 na elektronické příslušenství vozidel - antiradar.

Rozhodnutím Ministerstva dopravy a spojů ze dne 16. 7. 1998 byla nařízena obnova řízení ve věci schválení technické způsobilosti typu výstroje a součásti vozidel, vydané ministerstvem dne 11. 4. 1997, rozšířené dne 30. 8. 1997, současně byla pozastavena technická způsobilost možnosti uvádění do provozu a montáže elektronického příslušenství vozidel - antiradarů vyjmenovaných typů.

Proti rozhodnutí ministerstva ze dne 16. 7. 1998 podala stěžovatelka rozklad a uvedené rozhodnutí ministerstva bylo ministrem dopravy a spojů dne 9. 9. 1998 zrušeno s odůvodněním, že podnět bývalého ministra nenaplnil zákonný důvod obnovy řízení.

Nalézací soud rozhodl ve věci tak, že žalobu stěžovatelky ve výroku I. co do částky 865.000,- Kč zamítl, ve výroku II. uložil stěžovatelce povinnost nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady řízení ve výši 214.527,- Kč a výrokem III. uložil stěžovatelce nahradit státu znalečné ve výši 12.650,- Kč.

K odvolání stěžovatelky změnil Městský soud v Praze výrok I. tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 3.225,- Kč, jinak rozsudek v rozsahu týkající se daného výroku potvrdil. Současně byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit státu znalečné ve výši 12.650,- Kč, žalovanému náklady řízení ve výši 87.751,- Kč a konečně zaplatit žalovanému náklady odvolacího řízení ve výši 65.688,- Kč. Podané dovolání bylo Nejvyšším soudem odmítnuto.

Stěžovatelka je toho názoru, že u vedlejšího účastníka došlo k nesprávnému úřednímu postupu, čímž jí vznikla škoda, resp. ušel zisk. Zamítavý rozsudek soudu prvního stupně byl vydán až po téměř devíti letech, když za tuto dobu byla provedena celá řada důkazů, a to zejména k existenci a k samotné výši škody. Za celou dobu vedení sporu nedal soud procesním stranám nijak najevo, že by nárok stěžovatelky nesplňoval zákonné předpoklady, tzn., že by nebyly splněny předpoklady pro uplatnění tvrzeného nároku. Soud naopak ve věci prováděl rozsáhlé dokazování. Naplnění podmínky nesprávného úředního postupu nemohla stěžovatelka žádným způsobem zhojit a ani doložit jiné důkazy, než které doložila ihned na počátku soudního řízení. Soudní řízení trvalo nepřiměřenou dobu. Odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně je pro stěžovatelku překvapivé a nepředvídatelné. Odvolací soud sice dospěl k závěru, že v dané věci existovalo nezákonné rozhodnutí, tj. byla naplněna podmínka existence nesprávného úředního postupu, ke vzniku škody však nedošlo a i za situace, že by ke vzniku škody došlo, považoval by přiznání její náhrady uvedený soud za nemravné. Stěžovatelka poukazuje na skutečnost, že škoda byla v dané věci vyčíslena soudem určeným znalcem, jehož vývod však považoval odvolací soud toliko za simulaci možného vývoje prodeje. Takový závěr považuje stěžovatelka za zcela nesprávný. Stěžovatelka má za to, že soud uvedený znalecký posudek jako důkaz opomenul. Závěrem stěžovatelka poukázala též na nesprávné závěry obecných soudů stran nákladů řízení. Výše uvedeným postupem mělo ze strany obecných soudů dojít k zásahu do základních práv a svobod stěžovatelky.
III.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze bylo- -li takovým rozhodnutím neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, je Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout. Existenci takového zásahu však Ústavní soud neshledal.

Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je zřejmé, že tento dospěl k odlišným právním závěrům, než soud prvního stupně. Krajský soud uzavřel, že sice došlo v předmětném případě k vydání nezákonného rozhodnutí, které bylo posléze opravným prostředkem odklizeno, nicméně nebylo prokázáno, že by v důsledku vydání takového vadného rozhodnutí došlo ke vzniku škody. V důsledku činnosti správních orgánů nemohla stěžovatelka vyvíjet svoji obchodní činnost v období od 16. 7. do 9. 9. 2008. Odvolací soud se v rámci svého odůvodnění zaměřil na zjišťování toho, zda bylo ve věci skutečně prokázáno, že došlo ke vzniku škody tím, že stěžovatelka nemohla ve vymezeném období realizovat zamýšlené obchody. Stěžovatelka prodávala sporné radary od února 1997 až do prosince 1998 s tím, že ke konci roku 1998 již žádné zásoby neměla. Z toho pak soud dovodil, že za situace, kdy stěžovatelka prodala všechny radary, které do republiky dovezla, nebyla dána příčinná souvislost mezi vznikem tvrzené škody nezákonným aktem správního orgánu. Nelze přisvědčit stěžovatelce, že by se krajský soud nezabýval ve věci zpracovanými znaleckými posudky, že by je nějak opomněl. Naopak. Odvolací soud se se závěry znalce vypořádává výslovně na str. 7 rozsudku, přičemž zkoumal vývoj prodeje antiradarů v jednotlivých měsících. Zatímco v září došlo k radikálnímu nárůstu prodejů, tento v měsících následujících a v roce 1999 nepokračoval. Stěžovatelka po vyprodání zásob další antiradary nekoupila a nelze tudíž dospět k závěru, že mohla realizovat obchody s hypotetickým zbožím, bez jehož reálného základu se i tvrzená způsobená škoda stává též jen hypotetickou. Podle náhledu Ústavního soudu vycházejí závěry odvolacího soudu z provedených důkazů, jsou ucelené, logické a z ústavněprávního hlediska jim tak není čeho vytknout. Ústavnímu soudu nezbývá než připomenout, že mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994, sp. zn. III. ÚS 23/93, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41).

Poukaz stěžovatelky na nepřiměřenou délku soudního řízení je při délce trvání sporu devíti let celkem pochopitelný. Na druhou stranu však stěžovatelka neuvádí, že by využila některý z procesních prostředků obrany proti průtahům v řízení, jež jí dává zákon o soudech a soudcích.

Napadá-li stěžovatelka též náklady řízení před soudem prvního a druhého stupně, nutno konstatovat, že ústavní stížnost je v této části podaná opožděně. Důvodem je především ta skutečnost, že podle právní úpravy platné k 31. 12. 2012 nebylo proti nákladům řízení dovolání přípustné. Tím došlo k přerušení souvislé procesní řady opravných prostředků, resp. rozhodnutí, a stěžovatelka, chtěla-li napadnout náklady řízení nižších soudů ústavní stížností, měla tak učinit v zákonné lhůtě po vynesení rozhodnutí odvolacího soudu.

Ústavnímu soudu tedy nezbylo, než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jako zjevně neopodstatněnou, odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 26. srpna 2013

Michaela Židlická, v. r. předsedkyně senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.