IV. ÚS 1938/16
IV.ÚS 1938/16 ze dne 18. 5. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 18. května 2017 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti JUDr. Vladimíra Řičici, advokáta, se sídlem Voráčovská 14, 147 00 Praha 4, zastoupeného JUDr. Ivem Fajmonem, advokátem, se sídlem Ječná 243/39a, 120 00 Praha 2, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. dubna 2016 sp. zn. 14 To 38/2016, a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. února 2016 sp. zn. Nt 408/2014, za účasti 1) Vrchního soudu v Praze a 2) Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

Ústavní soud obdržel dne 16. června 2016 návrh ve smyslu § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jímž se JUDr. Vladimír Řičica (dále jen "stěžovatel") domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi bylo zasaženo do jeho ústavně zaručených základních práv zakotvených v článku 36 odst. 1 a článku 9 odst. 2 písm. d) Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

II.

Z obsahu ústavní stížnosti, z napadených rozhodnutí obecných soudů a ze spisu vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. Nt 408/2014, Ústavní soud zjistil: 1) Stěžovatel byl opatřením předsedy senátu Městského soudu v Praze ze dne 5. dubna 2014 sp. zn. Nt 408/2014, ustanoven obhájcem zadrženého Aliho Taan Fayada (dále jen "A. T. F."), o jehož vydání do Spojených států amerických byly požádány české orgány činné v trestním řízení. 2) Dne 16. ledna 2015 stěžovatel zaslal Městskému soudu v Praze podání označené jako "vyúčtování obhajoby" (celkem 111 úkonů právní služby), v němž vyčíslil dosavadní odměnu a náhradu hotových výdajů v souvislosti s obhajobou A. T. F. na celkem 1 233 111 Kč. 3) Opatřením ze dne 23. ledna 2015 sp. zn. Nt 408/2014 vyšší soudní úředník Městského soudu v Praze přiznal stěžovateli na základě § 151 odst. 3 tr. řádu zálohu na odměnu a náhradu hotových výdajů ve výši 250 000 Kč, neboť povinnost stěžovatele obhajovat A. T. F. v dané době ještě neskončila. 4) Usnesením ze dne 11. února 2016 sp. zn. Nt 408/2014 vyšší soudní úředník Městského soudu v Praze přiznal stěžovateli odměnu za poskytnuté úkony právní služby, paušální náhradu hotových výdajů a odměnu za překladatelskou činnost, včetně DPH, v celkové výši 168 044,80 Kč. Po odečtení poskytnuté zálohy činil nedoplatek stěžovatele 81 995,20 Kč. Zbývající část vyúčtované odměny a náhrady hotových výdajů, tj. 1 038 450,20 Kč stěžovateli nebyla přiznána. 5) Usnesením ze dne 15. dubna 2016 sp. zn. 14 To 38/2016, Vrchní soud v Praze (dále též "stížnostní soud" zamítl stížnost stěžovatele proti rozhodnutí Městského soudu v Praze jako nedůvodnou.

III.

Stěžovatel v ústavní stížnosti předně namítá, že Městský soud v Praze u něj - poté, co přezkoumal jeho podání ze dne 16. ledna 2015 - svým opatřením ze dne 23. ledna 2015 vyvolal legitimní očekávání, že porady s A. T. F. ve vazební věznici bude soud považovat za účelné i v rámci konečného rozhodnutí o přiznání odměny a náhrady hotových výdajů obhajoby. Navzdory svému předchozímu rozhodnutí o poskytnutí zálohy však Městský soud v Praze nakonec nepřiznal stěžovateli odměnu za naprostou většinu porad s A. T. F. jež proběhly ve vazební věznici.

Dle stěžovatele přitom Městský soud v Praze své rozhodnutí odůvodnil až "absurdním způsobem", když poukázal i na "mediálně uváděný vztah advokátního koncipienta Mgr. Jana Švarce k vyžádanému A. T. Fayadovi a jeho rodinným příslušníkům, které na porady - návštěvy do vazební věznice doprovázel", v čemž stěžovatel spatřuje porušení zásady nezávislosti soudního rozhodování. Navíc vliv osobního vztahu koncipienta stěžovatele a A. T. F. na potřebnost poskytnutí úkonů právní služby Městský soud v Praze nijak neozřejmil. V tomto směru stěžovatel zdůrazňuje, že je současně zapotřebí posoudit i "kompetentnost a nezávislost vyššího soudního úředníka, který o věci v prvním stupni rozhodoval."

Co se týče závěru Městského soudu v Praze o tom, že počet porad s A. T. F. se vymykal advokátní etice - který Městský soud v Praze opřel i o závěry usnesení Ústavního soudu ze dne 12. dubna 2007 sp. zn. II. ÚS 782/07 (jež je veřejnosti dostupné, stejně jako ostatní rozhodnutí Ústavního soudu, na stránce http://nalus.usoud.cz/) - má stěžovatel odůvodnění napadeného rozhodnutí v této části za nepřezkoumatelné. Skutkový stav, z něhož totiž vycházel Ústavní soud v označeném rozhodnutí, je prý oproti projednávané věci zcela odlišný, neboť prý stěžovatel vyvíjel v rámci obhajoby A. T. F. nadprůměrnou aktivitu kontinuálně po celou dobu řízení, přičemž veškeré své aktivity prováděl po podrobných poradách s klientem, pročež je třeba tyto považovat za zcela zjevně účelné a potřebné pro dosažení úspěchu ve věci (tj. zamezení vydání A. T. F. do Spojených států amerických).

Stran otázky navyšování sazby za jeden úkon právní služby dle § 12 odst. 1 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) stěžovatel uvádí, že s ohledem na složitost dané věci - během níž stěžovatel a jeho koncipient neustále používali cizí jazyk a cizí právo - bylo navýšení sazby na trojnásobek zcela na místě.

Závěrem stěžovatel poukazuje na důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 25. června 2002 sp. zn. Pl. ÚS 36/01, s tím, že nepřiznání náležité odměny za odvedenou práci dosáhlo v projednávané věci intenzity "narušující princip proporcionality, a to způsobem spojujícím nepřiměřenou pracovní zátěž k úrovni přiznané odměny a náhrady hotových výdajů."
IV.

Poté, co Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost je přípustná, byla podána včas osobou oprávněnou a splňuje také ostatní zákonné požadavky, vyžádal si v souladu s § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyjádření obecných soudů, jakož i spis vedený u Městského soudu v Praze pod sp. zn. Nt 408/2014.

V přípise ze dne 24. dubna 2017 Vrchní soud v Praze (dále také jen "stížnostní soud") uvedl, že argumentace obsažená v ústavní stížnosti se obsahově téměř kryje s důvody, pro které stěžovatel podal stížnost proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. února 2016 sp. zn. Nt 408/2014. Co se týče důvodů, pro které se neztotožnil s argumenty stěžovatele, odkázal stížnostní soud na své napadené rozhodnutí.

Městský soud v Praze ve vyjádření ze dne 5. dubna 2017 odkázal na písemné odůvodnění svého napadeného rozhodnutí a navrhl ústavní stížnost odmítnout.

S ohledem na obsah vyjádření obecných soudů nepovažoval Ústavní soud jejich zaslání stěžovateli k případné replice za nutné, neboť s argumenty obecných soudů byl již stěžovatel seznámen.

V.

Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Předně Ústavní soud připomíná, že podle článku 83 Ústavy je soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není však součástí soustavy obecných soudů (článek 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Do jejich rozhodovací činnosti je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 8. července 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98).

Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí obecných soudů a dospěl k závěru, že nevykazují žádné ústavněprávní deficity ve smyslu extrémního postupu, který by překračoval meze ústavnosti.

K námitce stěžovatele ohledně porušení jeho legitimního očekávání výše přiznané odměny a náhrady hotových výdajů, je třeba říci, že samotná výše přiznané zálohy nemá z hlediska pozdějšího rozhodování o přiznání odměny a náhradě hotových výdajů ve smyslu § 151 odst. 3 věty první tr. řádu nebo rozhodování podle § 152 odst. 1 písm. b) tr. řádu žádnou závaznost (což má význam i s ohledem na právo obviněného namítat nesprávnost určení výše odměny a náhrady hotových výdajů přiznaných ustanovenému obhájci) - k tomu viz ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 1819. Ostatně již v rámci rozhodování o opatření ze dne 23. ledna 2015 sp. zn. Nt 408/2014 stěžovatel Městskému soudu v Praze předložil vyúčtování obhajoby ve výši 1 233 111 Kč, přičemž stěžovateli byla následně poskytnuta záloha ve výši 250 000 Kč. Výši zálohy přitom Městský soud v Praze odůvodnil tak, že tato odpovídá přibližné polovině dosud vykonaných úkonů právní služby. Jinými slovy stěžovatel již na základě označeného opatření mohl předpokládat, že významnou část doposud vykázaných nákladů obhajoby (cca ve výši 700 000 Kč) Městský soud nepovažoval za účelně vynaloženou. Ve světle výše uvedeného proto argument stěžovatele o zásahu do jeho legitimního očekávání neobstojí, neboť již na základě opatření Městského soudu v Praze ze dne 23. ledna 2015 mohl stěžovatel očekávat, že určitá část vyúčtovaných nákladů obhajoby mu zřejmě nebude přiznána.

Stěžejní otázkou z hlediska případného zásahu do základních práv a svobod stěžovatele je však posouzení, zda obecné soudy při rozhodování o počtu poskytnutých úkonů právní služby, jež nebyly následně stěžovateli přiznány k náhradě ze strany státu, nepostupovaly libovolně a zda odůvodnění jejich rozhodnutí optikou ústavněprávního přezkumu obstojí.

Odůvodnění rozhodnutí Městského soudu v Praze je třeba vytknout, že k otázce počtu úkonů toliko odkazuje na závěry usnesení Ústavního soudu ze dne 15. července 2014 sp. zn. III. ÚS 1808/14, jež se vztahují k povaze a účelu extradičního řízení a usnesení Ústavního soudu ze dne 12. dubna 2007 sp. zn. II. ÚS 782/07 (v němž se Ústavní soud zabýval odůvodněním krácení poskytnutých úkonů právní služby), aniž by však závěry označených rozhodnutí promítl do poměrů projednávané věci. Samotný závěr o nepřiznání odměny za některé úkony právní služby (porady s A. T. F. ve vazební věznici přesahující jednu hodinu), odůvodnil přitom tím, že celkový počet porad stěžovatele, resp. jeho koncipienta, s A. T. F. se vymykal standardnímu rozsahu poskytnutých právních služeb v extradičním řízení. Vytknout lze také to, že odůvodnění tohoto rozhodnutí poukazuje na "mediálně uváděný" vztah koncipienta stěžovatele ke členům rodiny A. T. F.

Ústavní soud při posuzování otázky, zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé, nemohl izolovaně vnímat pouze opatření Městského soudu v Praze, neboť jeho závěry do značné míry korigoval stížnostní soud. Stížnostní soud rovněž upozornil na skutečnost, že obhájkyně další osoby, o jejíž vydání bylo v souvislosti s kauzou A. T. F. požádáno (a které byly za vinu kladené stejné trestné činy jako A. T. F.), učinila ve věci celkem 14 porad se svým klientem, při dosažení stejného úspěchu ve věci.

Namítá-li stěžovatel, že závěry usnesení Ústavního soudu ze dne 12. dubna 2007 sp. zn. II. ÚS 782/07 nelze v dané věci aplikovat, je třeba říci, že stěžejním kritériem posouzení důvodnosti jednotlivých porad je jejich přiměřenost, jež se mimo jiné podává i z četnosti porad a na ně navazujících úkonů, přičemž právě uvedené kritérium stížnostní soud v dané věci aplikoval - i s ohledem na procesní aktivitu stěžovatele (odlišnou od skutkového stavu, který byl dán ve věci sp. zn. II. ÚS 782/07). Otázkou tedy není podobnost skutkových okolností projednávané věci s těmi, jež byly dány ve věci rozhodované pod sp. zn. II. ÚS 782/07, ale aplikace kritérií formulovaných v označeného rozhodnutí na věc stěžovatele. V tomto směru Ústavní soud neshledal v rozhodování obecných soudů žádného pochybení.

Ústavní soud tak nemohl přisvědčit ani stěžejní námitce stěžovatele, týkající se nedostatečného odůvodnění napadených rozhodnutí. Ačkoliv odůvodnění rozhodnutí Městského soudu v Praze je třeba označit - co se nepřiznání odměny za dílčí úkony týče - za skoupé na právní argumentaci (stěžovateli je třeba dát za pravdu, že "argumentace" vztahem mezi jeho koncipientem a rodinou A. T. F. není na místě), pak naopak z odůvodnění rozhodnutí stížnostního soudu se zřetelně podávají jednotlivé úvahy, na jejichž základě lze závěr Městského soudu v Praze o nepřiznání odměny a náhrady hotových výdajů ve stěžovatelem požadované výši aprobovat. Ústavní soud shledal napadené závěry jako dostatečně přesvědčivé a logicky odůvodněné, názor stěžovatele o svévolném postupu obecných soudů při rozhodování o jeho nároku nesdílí.

K výhradě stěžovatele, "že je třeba posoudit i kompetentnost a nezávislost vyššího soudního úředníka, který o věci v prvním stupni rozhodoval", Ústavní soud toliko dodává, že měl-li stěžovatel pochybnosti o nepodjatosti vyššího soudního úředníka, který v dané věci rozhodoval, mohl tuto námitku učinit dříve, což však neučinil. Z tohoto důvodu se jí Ústavní soud nyní nemohl zabývat. Tvrzení ohledně nedostatečné profesní kvalifikace vyššího soudního úředníka pak naprosto postrádá ústavněprávní relevanci.

Brojí-li stěžovatel proti postupu obecných soudů, které neshledaly podmínky pro aplikaci ustanovení § 12 odst. 1 advokátního tarifu in fine (tedy zvýšení mimosmluvní odměny na trojnásobek), předkládá tím Ústavnímu soudu fakticky pouhou polemiku s právními závěry obecných soudů, jež mají svůj základ ryze v rovině podústavního práva. Ústavní soud přezkoumal závěry obecných soudů stran neuplatnění uvedeného ustanovení, resp. navýšení odměny za některé úkony právní služby na dvojnásobek, ve zbytku pak bez navýšení, jež shledal racionálními, logicky a přesvědčivě odůvodněnými a nevykazující znaky libovůle. Z tohoto důvodu na ně plně odkazuje. Ostatně, i kdyby námitky stěžovatele mohly být hodnoceny jako oprávněné (resp. jím předestřený výklad "správnější" než výklad zvolený obecnými soudy), spadají svou povahou zásadně do rámce podústavního práva, a ústavněprávní odraz zjevně postrádají (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. srpna 2006 sp. zn. II. ÚS 435/06).

Na základě výše uvedeného je zjevné, že v dané věci nebyl porušen princip proporcionality tak, jak jej stran poměru mezi nepřiměřenou pracovní zátěží a přiznanou odměnou a náhradou hotových výdajů vyložil Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 25. června 2002 sp. zn. Pl. ÚS 36/01. Přiznaná odměna a náhrada hotových výdajů totiž v dané věci zcela odpovídala počtu jednotlivých úkonů právní služby, jež obecné soudy posoudily jako důvodné a účelné s ohledem na konkrétní okolnosti dané věci. Jestliže stěžovateli za ostatní úkony, jejichž náhradu požadoval, nebyla poskytnuta odměna, nejde o otázku proporcionality mezi vynaložením určitého úsilí a přiznanou odměnou, ale otázku posouzení účelnosti takového úsilí, jíž se však obecné soudy zabývaly dostatečně a Ústavní soud v jejich rozhodování neshledal žádné ústavněprávní deficity.

Jelikož napadená rozhodnutí nebyla způsobilá zasáhnout do základních práv stěžovatele, Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. května 2017

Vladimír Sládeček v. r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.