IV. ÚS 1902/12
IV.ÚS 1902/12 ze dne 13. 6. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti J. P., zastoupeného Mgr. Richardem Polmou, advokátem, AK se sídlem Křížkové schody 67, 293 01 Mladá Boleslav, proti stanovisku Ministerstva spravedlnosti České republiky ze dne 19. 3. 2012 č. j. 2477/2011-ODSK-ODSK/5 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 9 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod, čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a porušení čl. 95 a čl. 96 Ústavy domáhal zrušení shora označeného stanoviska, jímž nebylo vyhověno jeho žádosti o odškodnění nemajetkové újmy.

Stěžovatel uvedl, že požádal správní orgán o náhradu škody způsobené mu újmou při výkonu trestu odnětí svobody ve věznicích v Praze-Pankráci, v Českých Budějovicích a ve Valdicích s poukazem na nedostatečné hygienické podmínky, nedostatek soukromí a nedůstojné ubytování bez respektu k zachování lidské důstojnosti. Správnímu orgánu vytkl, že věc řádně neprošetřil a žádost o náhradu škody/nemajetkové újmy posoudil jen formálně s negativním výsledkem.
Dříve, než Ústavní soud přikročí k věcnému přezkumu stěžovaného rozhodnutí, vždy zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje všechny podmínky kladené na ni zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je oprávněna fyzická osoba podat ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem.

Podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný.

Z připojeného stanoviska Ministerstva spravedlnosti ČR, odboru odškodňování, jímž byl posouzen a předběžně projednán nárok stěžovatele na náhradu nemajetkové újmy uplatněný podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona ČNR č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), vyplynulo, že v rámci provedeného šetření ministerstvo nezjistilo v jednání Vězeňské služby ČR nesprávný úřední postup. Z důvodu absence zákonných podmínek pro uplatnění práva na náhradu škody ministerstvo nevyhovělo žádosti stěžovatele a mimosoudní projednání jím uplatněného nároku ukončilo.

Ústavní soud především konstatuje, že napadené stanovisko Ministerstva spravedlnosti ČR nepovažuje za rozhodnutí v materiálním slova smyslu, neboť je jím toliko sdělováno, že stát, za který tu ministerstvo vystupuje nikoliv jako správní orgán, ale jako úřad jménem státu jednající v předběžném projednání sporu o odpovědnosti dle zákona č. 82/1998 Sb., nehodlá stěžovatele jakkoliv mimosoudně odškodnit. Není-li předmětné stanovisko rozhodnutím ve smyslu ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, chybí základní předpoklad pro uplatnění pravomoci Ústavního soudu k projednání ústavní stížnosti a rozhodnutí o ní. Je evidentní, že ani stěžovatelem navrhovaná kasace napadeného stanoviska by jeho situaci nikterak nezměnila; Ústavní soud není oprávněn zavázat správní orgán k poskytnutí odškodnění, neboť by tím překročil pravomoci svěřené mu Ústavou (čl. 87 odst. 1).

O ústavní stížnosti by bylo možné - ve smyslu ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu - uvažovat též jako o nepřípustné, neboť poté, kdy žádost stěžovatele Ministerstvo spravedlnosti ČR nevyslyšelo, může se domáhat náhrady škody u soudu (srov. § 15 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb.). Z ústavní stížnosti není patrno, že by stěžovatel tento procesní prostředek k ochraně svých práv využil.

Za tohoto stavu Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu jako návrh, k jehož projednání není příslušný, a současně podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) téhož zákona jako návrh nepřípustný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 13. června 2012

Miloslav Výborný, v. r. soudce zpravodaj



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.