IV. ÚS 1893/09
IV.ÚS 1893/09 ze dne 7. 12. 2009


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 7. prosince 2009 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti Z. B., zastoupeného JUDr. Radkem Bechyně, advokátem, AK se sídlem Benešova 245, 280 02 Kolín, proti rozsudkům Okresního soudu v Kolíně ze dne 27. 11. 2006 č. j. 6 C 169/2006-36, Krajského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2007 č. j. 25 Co 223/2007-60 a Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2009 č. j. 26 Cdo 378/2008-82 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

V ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozsudků obecných soudů v jeho civilní věci s tím, že jimi byl porušen článek 1 Ústavy a zásady vyjádřené v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Z ústavní stížnosti a z jejích příloh zjistil Ústavní soud, že Okresní soud v Kolíně rozsudkem ze dne 27. 11. 2006 č. j. 6 C 169/2006-36 zamítl stěžovatelovu žalobu na určení, že je výlučným nájemcem v žalobě specifikovaného bytu. Uvedl, že stěžovatel žil v předmětném bytu se svou babičkou (nájemkyní bytu) ode dne 9. 3. 2005 do dne 21. 4. 2006, kdy babička zemřela, a proto podle ustanovení § 706 odst. 2 ve znění novely zákonem č. 107/2006 Sb., o jednostranném zvyšování nájemného z bytu, účinné ode dne 31. 3. 2006, nebyla pro přechod nájmu bytu na stěžovatele splněna podmínka tříletého soužití s nájemkyní. Krajský soud v Praze k odvolání stěžovatele rozsudkem ze dne 27. 6. 2007 č. j. 25 Co 223/2007-60 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé potvrdil. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 7. 4. 2009 č. j. 26 Cdo 378/2008-82 stěžovatelovo dovolání zamítl.

Stěžovatel je přesvědčen, že obecné soudy jeho věc vyřešily v rozporu s hmotným právem, a předkládá svoji verzi výkladu a aplikace rozhodných zákonných ustanovení. Vychází z ustanovení § 706 odst. 2 věta třetí občanského zákoníku ve znění účinném ode dne 31. 3. 2006, dle kterého se ustanovení o přechodu nájmu bytu vztahuje na osoby, jež nájemce do bytu přijal až po sjednání nájemní smlouvy, pouze tehdy, jestliže se na tom nájemce a pronajímatel písemně dohodli; to neplatí, jde-li o vnuky nájemce. Obecným soudům vytýká, že toto ustanovení nevykládaly s ohledem na přechodné ustanovení § 6 odst. 1 zákona č. 107/2006 Sb., dle kterého se uvedené ustanovení občanského zákoníku u nájemních smluv, které byly uzavřeny před účinností tohoto zákona, nevztahuje na osoby, které nájemce přijal do společné domácnosti před účinností tohoto zákona. Shora citované ustanovení považuje za výkladově jednoznačné a působící v jeho prospěch v tom smyslu, že soudy měly na jeho věc aplikovat občanský zákoník ve znění účinném do dne 30. 3. 2006, podle kterého k přechodu nájmu postačilo společné soužití s nájemcem ke dni úmrtí nájemce. Na podporu svého právního názoru stěžovatel doplňuje, že přechodná ustanovení zákona jsou obecně chápána jako ustanovení zmírňující a že pro rozpor se základními zásadami právního státu je pravá zpětná účinnost krajně nežádoucí.
Dříve, než může Ústavní soud přikročit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění podmínek její projednatelnosti. V dané věci zjistil Ústavní soud, že formálně bezvadnou a přípustnou ústavní stížnost předložil k podání ústavní stížnosti oprávněný a řádně zastoupený stěžovatel; současně jde o návrh, k jehož projednání je Ústavní soud příslušný. Po zvážení okolností předložené věci dospěl však Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací Ústavní soud je staven do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.

Jde-li o výklad a aplikaci předpisů podústavního práva, lze je hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován, resp. jež odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti - tzv. přepjatý formalismus (srov. např. nález Pl. ÚS 85/06, dostupný na http://nalus.usoud.cz).

Obecné soudy zcela přiléhavě interpretovaly a aplikovaly rozhodná zákonná ustanovení, o čemž svědčí odůvodnění jejich rozhodnutí, v nichž jsou jejich myšlenkové pochody, jež vedly ke stěžovanému právnímu závěru, popsány zcela srozumitelně a logicky. Nelze než přisvědčit obecným soudům, že přechodné ustanovení zákona č. 107/2006 Sb. se na vnuky nemůže vztahovat, jestliže se týká toliko ustanovení § 706 odst. 2 věta třetí občanského zákoníku ve znění účinném ode dne 31. 3. 2006, které vnuky ze své působnosti vylučuje. I kdyby bylo přechodné ustanovení aplikovatelné na vnuky, osvobozovalo by je toliko od nově stanovené podmínky pro přechod nájmu bytu, a to písemné dohody nájemce s pronajímatelem o přechodu nájmu bytu ve vztahu k vnukovi, ale nikoli od podmínky tříletého soužití s nájemcem.

Ve stěžovatelem nastíněné situaci lze pak stěží hovořit o retroaktivitě. Právní věda rozeznává tzv. pravou retroaktivitu, která zahrnuje případy, kdy právní norma reglementuje i vznik právního vztahu a nároky z něho vzešlé před její účinností, a retroaktivitu nepravou, spočívající v tom, že právní vztahy, které vznikly za platnosti práva starého, se spravují tímto právem až do doby účinnosti práva nového, poté se však řídí tímto novým právem; vznik právních vztahů, existujících před nabytím účinnosti nové právní úpravy, právní nároky, které z těchto vztahů vznikly i vykonané právní úkony se řídí zrušenou právní normou (srov. nález sp. zn. I. ÚS 2947/07, dostupný na http://nalus.usoud.cz). Vzhledem k tomu, že k přechodu nájmu bytu dochází okamžikem smrti nájemce, v okamžiku nabytí účinnosti zákona č. 107/2006 Sb. zde neexistoval žádný právní vztah mezi stěžovatelem a pronajímatelem, na který by zpětně mohl působit tento právní předpis. Rovněž nelze na věc nahlížet v intencích porušení legitimního očekávání stěžovatele, že se stane nájemcem bytu, neboť stěžovatel se nepochybně přestěhoval k babičce za účelem péče o ni a nikoli v naději, že získá nájemní právo k bytu, tedy nikoli primárně s úmyslem splnit podmínky pro přechod nájmu bytu. Ostatně institut přechodu nájmu bytu není koncipován za účelem zajištění určitého nároku či výhody, ale je třeba jej především chápat sociálně, tj. jako zachování kontinuity bydlení pro blízké osoby zemřelého.

Stěžovateli se nezdařilo doložit porušení jemu ústavně zaručených práv, a proto Ústavní soud odmítl podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. prosince 2009

Vlasta Formánková předsedkyně senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.