IV. ÚS 1891/12
IV.ÚS 1891/12 ze dne 16. 10. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka v právní věci stěžovatelky Zdeňky Divišové, zastoupené Mgr. Martinem Urbáškem, advokátem se sídlem Bráfova 50, Třebíč, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 896/2011-153 ze dne 14. 3. 2012 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 25 Co 274/2010-111 ze dne 6. 10. 2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

Ústavnímu soudu byl dne 22. 5. 2012 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů.

Z obsahu ústavní stížnosti a z jejích příloh Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Jičíně (dále jen "okresní soud") rozsudkem č. j. 14 C 999/2009-66 ze dne 21. 1. 2010 zamítl žalobu stěžovatelky proti Robertu Havelkovi a Evě Havelkové (dále jen "vedlejší účastníci") o zaplacení 300.000,- Kč s příslušenstvím a zavázal stěžovatelku uhradit vedlejším účastníkům náklady řízení ve výši 58.090,- Kč. Stěžovatelka podala proti tomuto rozhodnutí odvolání, nicméně Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") rozsudkem č. j. 25 Co 274/2010-111 ze dne 6. 10. 2010 rozhodnutí okresního soudu jako věcně správné potvrdil a uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejším účastníkům na nákladech odvolacího řízení částku 57.844,- Kč. Dovolání stěžovatelky proti rozsudku krajského soudu bylo usnesením Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 896/2011-153 ze dne 14. 3. 2012 odmítnuto jako nepřípustné z důvodu absence otázky zásadního právního významu ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "občanský soudní řád"), ve znění účinném do 31. 12. 2012.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že se žalobou ze dne 14. 7. 2009 domáhala úhrady nákladů, které vynaložila na investice do domu ve vlastnictví vedlejších účastníků. Právním podkladem tohoto nároku byla ústní dohoda s vedlejšími účastníky o vrácení těchto investic, minimálně pak jejich vědomost a souhlas s předmětnými investicemi. Nalézací i odvolací soud dospěly k závěru, že se existenci ústní dohody nezdařilo prokázat, a proto uplatněný nárok posuzovaly z hlediska bezdůvodného obohacení. Obecné soudy v této souvislosti dovodily, že právní důvod vynaložení peněžních prostředků od počátku neexistoval, byť, jak konstatovaly, "zcela bezdůvodně" k investicím nedošlo. V návaznosti na to vyhodnotily uplatněný nárok jako promlčený. Dle stěžovatelky bylo toto hodnocení chybné, neboť pomíjelo vědomost a souhlas vedlejších účastníků s předmětnými investicemi. Stěžovatelka se domnívala, že měla být aplikována jiná skutková podstata bezdůvodného obohacení než plnění bez právního důvodu, a to plnění z právního důvodu, jenž následně odpadl. To by mělo vliv na promlčení nároku, neboť k odpadnutí důvodu plnění došlo na konci roku 2008, resp. na začátku roku 2009, kdy se vedlejší účastníci rozhodli nemovitost zpeněžit a kdy se stalo zřejmým, že stěžovatelka bude nucena nemovitost vyklidit. Tím, že obecné soudy dostatečně nepřihlédly k rozhodné okolnosti, jíž byla vědomost a souhlas vedlejších účastníků s investicí, porušily ústavně zaručené právo stěžovatelky na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Neoprávněný zásah do téhož ústavně zaručeného práva spatřovala stěžovatelka rovněž v tom, že se obecné soudy dostatečně nevypořádaly s jejím argumentem, že námitka promlčení byla vznesena v rozporu s dobrými mravy. Napadená rozhodnutí jsou proto dle jejího názoru v uvedeném rozsahu nepřezkoumatelná. Stěžovatelka, nad rámec argumentů uplatněných v předchozím průběhu řízení, zdůraznila, že se ocitla v situaci, kdy není schopna splácet své závazky. Kromě exekuce z titulu přiznaných nákladů řízení musí nově čelit i žalobě peněžního ústavu, u nějž čerpala úvěr na investice. S ohledem na dlouhodobě špatné poměry není stěžovatelka schopna úvěr splácet a jedinou možnost získat peněžní prostředky představuje toto soudní řízení. Jedná se tedy o situaci, kdy uplatnění námitky promlčení je výrazem zneužití práva na úkor stěžovatelky, která ve snaze umožnit vedlejším účastníkům úhradu pohledávky z výtěžku z prodeje nemovitosti krátce vyčkala s podáním žaloby a která nevědomě v důsledku následného neprokázání dohody a závěrů přijatých obecnými soudy mírně překročila promlčecí dobu. Nevymahatelnost, tzn. faktický zánik, pohledávky by byl pro stěžovatelku nepřiměřeně tvrdým postihem. Stěžovatelka rovněž poukázala na skutečnost, že se krajský soud nikterak nevypořádal s jejím návrhem, aby při rozhodování o náhradě nákladů řízení aplikoval ustanovení § 150 občanského soudního řádu. Takový postup zakládá dle judikatury Ústavního soudu, reprezentované např. nálezem sp. zn. III. ÚS 3448/10 ze dne 14. 4. 2011 porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i práva vlastnit majetek ve smyslu čl. 11 Listiny. Ze všech těchto důvodů stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud rozhodl, jak uvedeno výše, tzn., aby napadené rozhodnutí krajského a Nejvyššího soudu zrušil.
II.

Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná, a splňovala i veškeré další formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k přezkumu napadených rozhodnutí.

Podstatu ústavní stížnosti tvořil nesouhlas stěžovatelky se závěrem obecných soudů, že se v případě předmětné investice jednalo o plnění bez právního důvodu, resp. že nárok na vydání bezdůvodného obohacení byl promlčen. K tomu lze uvést následující: Ústavní soud ustáleně judikuje, že není součástí soustavy obecných soudů, a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Interpretace jiných než ústavních předpisů náleží do výlučné kompetence obecných soudů, přičemž odlišný právní názor stěžovatele na výklad právního předpisu sám o sobě porušení jeho ústavně zaručených práv nezakládá. K porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, a to zejména ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, by v této souvislosti mohlo dojít toliko tehdy, jestliže by závěry obecných soudů byly v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly, nebo tehdy, jestliže by byla některá z norem podústavního ("jednoduchého") práva interpretována způsobem, nacházejícím se v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), nebo jednalo-li by se o interpretaci založenou na ústavně nepřípustné svévoli (např. nerespektování kogentní normy). Ústavní soud napadená rozhodnutí v tomto smyslu přezkoumal, nicméně vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, nenalezl. Obecné soudy se otázkou uplatněného nároku podrobně zabývaly a své závěry, vedoucí k zamítnutí stěžovatelčiny žaloby, resp. odmítnutí jejího dovolání, logicky a srozumitelně zdůvodnily. Stěžovatelce lze přisvědčit v tom, že za určitých okolností lze investici do cizí věci chápat jako plnění z právního důvodu, který odpadl, a to zejména tam, kde investující jedná na základě příslibu vlastníka převést nemovitost do vlastnictví investujícího. V nyní projednávané věci však stěžovatelka neprokázala, že by ze strany vedlejších účastníků takový příslib vůči její osobě existoval. Vedlejší účastníci dokonce výslovně odmítli uzavření písemné dohody o vypořádání investic, a jak již dovodil Nejvyšší soud, nejpozději od tohoto okamžiku bylo třeba odvozovat počátek běhu promlčecí lhůty. Jelikož právní posouzení věci ze strany obecných soudů nevykazovalo žádný z výše vypočtených ústavněprávních deficitů, neshledal Ústavní soud námitku porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces důvodnou.

Co se týče tvrzeného rozporu námitky promlčení s dobrými mravy, Ústavní soud již v minulosti konstatoval, že vznesení námitky promlčení zásadně dobrým mravům neodporuje; mohou však nastat situace, kdy uplatnění této námitky je výrazem zneužití práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by za takové situace zánik nároku v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 643/04 ze dne 29. 11. 2005, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 38, nález č. 171, str. 367 a násl.). Posouzení, zda v konkrétním případě nastaly natolik výjimečné okolnosti, aby bylo namístě postupovat dle ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, náleží ovšem v prvé řadě obecným soudům. Za předpokladu, že nevybočí z mezí stanovených ústavními předpisy, tzn. především za předpokladu, že své úvahy řádně odůvodní, nepřísluší Ústavnímu soudu jejich závěry jakkoliv přehodnocovat (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 729/06 ze dne 3. 1. 2007, publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 44, usnesení č. 1, str. 743 a násl., či usnesení sp. zn. II. ÚS 249/97 ze dne 26. 2. 1998, publikováno tamtéž, svazek 10, usnesení č. 14, str. 383 a násl.).

Ústavní soud má za to, že krajský soud v nyní projednávané věci řádně vyložil, z jakých důvodů nepovažoval námitku stěžovatelky stran rozporu výkonu práva s dobrými mravy za důvodnou, na jeho rozhodnutí lze proto v tomto ohledu odkázat. Není pravdou, že stěžovatelka nebyla ve sporu úspěšná jen z toho důvodu, že uplatnila svůj nárok po uplynutí promlčecí doby. Částka, kterou stěžovatelka skutečně investovala, zůstala v řízení sporná; dle skutkových zjištění soudu prvního stupně, stěžovatelkou ovšem označených za nesprávné, prokázala stěžovatelka toliko investici ve výši 210.000,- Kč. Především však byla značná část této sumy, dle tvrzení vedlejších účastníků, které stěžovatelka nerozporovala, věnována na úpravy, mající charakter toliko estetický, jimiž se hodnota nemovitosti nezvyšovala vůbec či jen v minimální míře. Lze tedy důvodně předpokládat, že stěžovatelka by s větší částí svého nároku nebyla úspěšná ani v případě, že by nebylo rozhodnuto o jeho promlčení.

Pokud jde o námitku, že krajský soud přes výslovný návrh stěžovatelky neuvedl důvody, pro něž neaplikoval ustanovení § 150 občanského soudního řádu, pak toto je třeba krajskému soudu jednoznačně vytknout, nicméně nejedná se o pochybení, jež by konstituovalo neoprávněný zásah do stěžovatelčiných ústavně zaručených práv. Moderační právo plynoucí z ustanovení § 150 občanského soudního řádu lze uplatnit toliko výjimečně, přičemž soud je povinen zvažovat komplexně nejen např. majetkové poměry a sociální situaci účastníků řízení, nýbrž rovněž jejich podíl na vzniku sporu. V této souvislosti nelze přehlédnout, že vedlejší účastníci umožnili stěžovatelce v letech 2006 až 2009 bezplatné užívání nemovitosti v jejich vlastnictví, nebránili ani úpravám, které se na její přání prováděly, byť je částečně považovali za nepotřebné. K prodeji předmětné nemovitosti přistoupili z toho důvodu, že jejich syn, tehdejší druh stěžovatelky, přestal plnit dohodnuté podmínky, tzn., přestal hradit splátky hypotéky. Příčina ukončení pobytu stěžovatelky v nemovitosti a tím i příčina vzniku sporu tedy primárně netkvěla v jednání vedlejších účastníků, nýbrž v jednání třetí osoby. Za těchto okolností dle názoru Ústavního soudu neexistoval zjevný důvod pro uplatnění moderačního práva a krajský soud tedy, co do implicitního úsudku o nepřípadnosti aplikace ustanovení § 150 občanského soudu, nepochybil.

Ústavnímu soudu tedy nezbylo než uzavřít, že jej stěžovatelka prostřednictvím své ústavní stížnosti, založené převážně na polemice se závěry obecných soudů v rovině podústavní, stavěla do role další instance v systému obecného soudnictví, která mu však, jak již bylo vyloženo výše, zásadně nepřísluší. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. října 2013

Michaela Židlická, v. r. předsedkyně senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.