IV. ÚS 1879/17
IV.ÚS 1879/17 ze dne 11. 7. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Musila o ústavní stížnosti J. B., zastoupeného JUDr. Simonou Corradiniovou, advokátkou se sídlem v Kladně, Huťská 1383, proti rozsudkům Městského soudu v Praze ze dne 22. března 2017, č. j. 19 Co 400/2016-1605, a Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 6. června 2016, č. j. 15 P 100/2012-1453, takto:
Ústavní stížnost a návrhy s ní spojené se odmítají.
Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhuje zrušení napadených rozhodnutí pro zásah od jeho práv zakotvených v čl. 11, 32 odst. 4, 36 odst. 1, 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), v čl. 90 Ústavy ČR a v čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, odložení vykonatelnosti rozsudku o výživném a přikázání věci jinému soudu.

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 16. dubna 2014, č. j. 15 P 100/2012-862, byla svěřena nezletilá dcera stěžovatele do výchovy matky, stěžovateli bylo stanoveno výživné ve výši 5 000 Kč a vyčíslen dluh na výživném od 1. června 2013 do 30. dubna 2014. Městský soud v Praze k odvolání stěžovatele usnesením ze dne 23. září 2015, sp. zn. 19 Co 334/2014, rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Obvodní soud pro Prahu 6 pak výše uvedeným rozsudkem svěřil nezletilou do péče matky (výrok I.), stěžovateli uložil povinnost platit výživné ve výši 5 000 Kč měsíčně (výrok II.) a zaplatit dlužné výživné 180 000 Kč ve třech splátkách (výrok III.), určil, že výrok o péči je předběžně vykonatelný (výrok IV.) a státu ani účastníkům nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výroky V. a VI.). K odvolání stěžovatele byly napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze potvrzeny výroky I. a II., výrok III. byl změněn tak, že dlužné výživné ve výši 190 000 Kč je stěžovatel povinen zaplatit ve čtyřech splátkách pod ztrátou výhody splátek; státu ani účastníkům nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení.

Stěžovatel v ústavní stížnosti především popisuje průběh řízení před obecnými soudy: Nalézací soud předběžně vyhovoval jeho návrhům na střídavou péči o nezletilou, odvolací soud však předběžná opatření opakovaně rušil. Meritorní rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 16. dubna 2014, č. j. 15 P 100/2012-862, zrušil odvolací soud pro závažné procesní pochybení - stěžovatel ani jeho právní zástupce nebyli předvoláni k jednání soudu, u něhož byly provedeny důkazy a vynesen rozsudek. Následně pak vydal nalézací soud napadené rozhodnutí, aniž by - podle stěžovatele - provedl dokazování v potřebném rozsahu a splnil uložené pokyny odvolacího soudu. Stěžovatel namítá, že jím předložené důkazy nejsou nadbytečné a vyvracejí tvrzení matky nezletilé, navrhuje, aby se s nimi Ústavní soud seznámil, stejně jako s obsahem celého spisu. Nadto hodlá Ústavnímu soudu předložit důkazy o manipulaci s protokolem, podjatosti soudců a "hlavě sokolovské mafie" - otci matky nezletilé.

Stěžovatel tvrdí, že bylo porušeno jeho právo na projednání věci nestranným soudcem i právo na řádné zastoupení jeho dcery, neboť jmenování městské části kolizním opatrovníkem považuje za protiprávní. Stěžovatel se cítí být zkrácen i tím, že soud opakovaně neumožnil jeho novému zástupci seznámit se v přiměřené lhůtě se spisem, s důkazy stěžovatele se soud řádně nevypořádal či je opomenul, popřípadě je v odůvodnění rozsudku dezinterpretoval. V řízení vznikly průtahy, stěžovatel byl dále zkrácen v právu na rodinný život a vyměřením nepřiměřeně vysokého výživného též v právu na majetek. K tomu stěžovatel odkázal na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 13/06, II. ÚS 2672/07, III. ÚS 1206/09 či I. ÚS 266/10, jakož i na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (č. j. 8857/08 Bergmann ca Česká republika), a navrhl, aby Ústavní soud jeho ústavní stížnosti vyhověl.
Ústavní soud je orgán ochrany ústavnosti, nikoliv další běžnou instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí a ani nenahrazuje hodnocení důkazů obecných soudů; zkoumá "jen", zda v řízení před obecnými soudy byla porušena základní práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem.

Z napadených rozhodnutí je předně patrné, že námitky nesprávného obsazení soudů uplatnil stěžovatel již v řízení ve věci samé, soudy se jimi řádně zabývaly a nevyhověly jim. Městský soud v Praze usnesením ze dne 3. května 2016, č. j. 1 Nc 2352/2016-1273, nevyloučil soudkyni Obvodního soudu pro Prahu 6 z projednávání a rozhodnutí věci, stejně tak Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 11. března 2015, č. j. Nco 139/2014-944, nevyloučil soudkyně senátu 19 Co Městského soudu v Praze. Důvodem k vyloučení soudce nemohou být okolnosti, které spočívají v postupu v řízení - ani podle Ústavního soudu nic nenasvědčuje tomu, že by existoval zákonný důvod pochybovat o nepodjatosti soudců.

Obvodní soud pro Prahu 6 původně vydal meritorní rozhodnutí, jímž stěžovatele zkrátil v jeho základních právech. V souladu s čl. 4 Ústavy ČR, podle kterého jsou základní práva a svobody pod ochranou soudní moci, Městský soud v Praze vadně vydané rozhodnutí zrušil a věc s pokyny vrátil soudu nalézacímu, jehož nové rozhodnutí již zákonné požadavky splňuje. Nalézací soud ve svém rozsudku podrobně vysvětlil, jaké důkazy provedl a jaké závěry z nich dovodil; zjevně přitom hodnotil i řadu důkazů navržených stěžovatelem - pokud je však zhodnotil jinak, než stěžovatel očekával, případně předložené důkazy nepovažoval za tolik významné pro rozhodnutí ve věci jako stěžovatel, neznamená to, že by tím důkazy opomenul, nebo porušil právo stěžovatele na projednání věci nestranným a nezávislým soudem. Je věcí soudu, jaké závěry z důkazů vyvodí - musí přitom postupovat zákonem předepsaným způsobem a přezkoumatelně odůvodnit, jak rozhodl, což se v projednávané věci stalo. Uvedené předpoklady nový rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 splňuje, a proto odvolací soud reagoval jen na změnu výše dlužného výživného; jinak rozhodnutí potvrdil a nijak nezasáhl do ústavních práv stěžovatele. Městský soud v Praze důkladně přezkoumal postup soudu prvního stupně, vysvětlil, proč jím učiněné závěry považuje za správné a zákonné, své rozhodnutí jasně a srozumitelně odůvodnil, čímž naplnil svoji povinnost chránit základní práva a svobody stěžovatele.

Soudy se s námitkami stěžovatele vypořádaly ústavně konformním způsobem, splnily zákonné požadavky kladené na rozhodnutí; proto Ústavní soud neshledal tvrzený zásah a podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu návrh odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Ústavní soud rozhodl s ohledem na okolnosti věci o ústavní stížnosti bezprostředně po jejím podání, a proto nebylo třeba o návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku třeba rozhodovat samostatně. S ohledem na neopodstatněnost ústavní stížnosti pak nebylo nutné rozhodnout ani o přikázání věci jinému soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. července 2017

Vladimír Sládeček v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.