IV. ÚS 1869/17
IV.ÚS 1869/17 ze dne 2. 8. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Jana Musila o ústavní stížnosti nezletilé J. K. a nezletilého L. K., L. K., všichni právně zastoupeni Mgr. Jaroslavem Hanusem, advokátem se sídlem Nemanická 440/14, České Budějovice, proti usnesením Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. 9. 2016 č. j. 23 Nc 2201/2015-149, Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. 4. 2017 č. j. 6 Co 317/2017-228 a návrhu na zrušení Oddílu 1 (§ 775-793) z Dílu 2 zákona 89/2012 Sb., občanský zákoník, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění

Stěžovatelé se, s odvoláním na porušení čl. 4 Ústavy, čl. 32. odst. 1 a 4, čl. 36. odst. 1 Listiny základních práv a svobod, dále čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 7, čl. 9 odst. 1 a 3, čl. 16, čl. 27 odst. 2 Úmluvy o právech dítěte, domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Dále požadují zrušení Oddílu 1 (§ 775-793) z Dílu 2 zákona 89/2012 Sb., občanský zákoník, z důvodu kolize s Úmluvou o právech dítěte.

Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti vyplývá, že nebylo vyhověno návrhu stěžovatele (otce nezletilých dětí) na uložení pokuty matce dětí pro nesdělení jména biologického otce.

Stěžovatelé namítají, že postupem soudů jim bylo znemožněno domáhat se svých práv, když soudy nezjistily podstatnou okolnost, a to identitu domnělého biologického otce a ani k tomu matku nevedly prostředky, které mají k dispozici. Odvolací soud se nijak nevypořádal s argumentací odvolatele ani s uvedenými rozhodnutími ohledně oprávněnosti odvolání proti rozhodnutí, které bylo vadně označeno jako usnesení, jímž se upravuje vedení řízení.

Vzhledem k tomu, že obsah ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení před civilními soudy je stěžovateli i Ústavnímu soudu znám, není třeba je podrobněji rekapitulovat.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelů i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde zčásti o návrh podaný někým zjevně neoprávněným a zčásti o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud nejdříve poukazuje na svou judikaturu, pokud jde o otázku procesního zastupování nezletilých stěžovatelů jejich rodiči v řízení o ústavních stížnostech proti rozhodnutím o úpravě poměrů k nezletilým dětem v případě, kdy zájmy zákonného zástupce jsou v rozporu se zájmy zastoupeného, resp. je-li zde dána alespoň pravděpodobná možnost kolize, a to zejména na judikaturu, týkající se týchž stěžovatelů jako v nyní projednávané věci (sp. zn. II. ÚS 1576/16 a II. ÚS 1534/15). Ústavní soud dodává, že § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu vylučuje, aby ústavní stížnost byla podána jménem či ve prospěch jiné osoby, a to i v případě, jde-li o nezletilého syna či dceru stěžovatele. V takovém případě je naplněn předpoklad odmítnutí podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu, a to jako návrhu podaného někým zjevně neoprávněným (srov. např. sp. zn. II. ÚS 492/15, IV. ÚS 1950/15, III. ÚS 1521/15, IV. ÚS 1522/15 a další). Vzhledem k tomu, že v rozhodování Ústavního soudu, které se týká této problematiky, neexistují diametrální rozpory, neshledal senát Ústavního soudu důvod k postupu navrhovanému stěžovateli, tedy k předložení otázky zastupování nezletilých dětí rodiči k posouzení plénu podle ustanovení § 23 zákona o Ústavním soudu (srov. sp. zn. IV. ÚS 626/16).

Ústavní soud předesílá, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, jsou záležitostí nezávislých civilních soudů. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.

Ústavní soud ověřil, že napadené usnesení okresního soudu o nevyhovění návrhu stěžovatele na uložení pokuty matce nezletilých dětí bylo vyhlášeno při jednání a stěžovatel byl poučen, že jde o rozhodnutí, kterým se upravuje řízení a odvolání proti němu není přípustné. V písemném vyhotovení rozhodnutí bylo dostatečně srozumitelně uvedeno, že pořádkovou pokutu může podle ust. § 53 o. s. ř. uložit za splnění zákonných podmínek soud podle svého uvážení, přičemž účastníkům nepřísluší dávat soudu v tomto směru jakékoliv návrhy. Soud rovněž uvedl, že podle jeho názoru pořádkovou pokutou nelze vymáhat, aby účastník řízení uvedl údaje, které odmítá sdělit, neboť účastník řízení se, na rozdíl od svědka či znalce, nevystavuje trestní odpovědnosti za křivou výpověď. Rovněž odvolací soud ve svém usnesení dostatečně objasnil, že rozhodnutí o neuložení pořádkové pokuty je usnesením, kterým se upravuje vedení řízení (§ 170 odst. 2 o. s. ř.), proti němuž není přípustné odvolání (§ 202 odst. 1 písm. a) o. s. ř.).

Uvedeným závěrům nelze z ústavního hlediska nic vytknout. Ze shora uvedeného vyplývá, že Ústavní soud není oprávněn přehodnocovat závěr soudu, podle něhož nebylo na místě vyhovět návrhu stěžovatele na uložení pořádkové pokuty matce nezletilých dětí. Rovněž právní závěr odvolacího soudu, který se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně o charakteru rozhodnutí o neuložení pořádkové pokuty, tj. rozhodnutí, kterým se upravuje vedení řízení, proti němuž není přípustné odvolání, se nevymyká ústavnímu pořádku.

Ústavní soud tedy uzavírá, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují.

Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 1 písm. c) a § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zčásti jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta. Podle ustálené judikatury sdílí právní osud ústavní stížnosti i akcesorický návrh na zrušení části občanského zákoníku.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. srpna 2017

JUDr. Vladimír Sládeček předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.