IV. ÚS 186/04
IV.ÚS 186/04 ze dne 20. 9. 2004


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


IV. ÚS 186/04







Ústavní soud rozhodl dne 20. září 2004 v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Miloslava Výborného a soudkyň JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. Michaely Židlické o ústavní stížnosti J,.H., zastoupeného Mgr. P. U., advokátem, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 18.3.2004, čj. 21 Cdo 1950/2003-99, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24.4.2003, čj. 36 Co 17/2003-73, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 17.10.2002, čj. 18 C 146/2002-52, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění: Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 9.6.2004 se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozsudků s tvrzením, že jimi bylo zasaženo do jeho základních práv, zejména do práva daného čl. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Ústavní soud z obsahu ústavní stížnosti a kopií rozsudků k ní připojených zjistil, že žalobce (ústavní stěžovatel) se dne 9.5.2002 žalobou proti žalovanému Č. s., s.r.o., (dále jen "zaměstnavatel"), domáhal určení, že okamžité zrušení pracovního poměru dané mu dopisem ze dne 19.3.2002 je neplatné. Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 17.10.2002, čj. 18 C 146/2002-53, žalobu zamítl. V odůvodnění uvedl, že provedeným dokazováním bylo zjištěno, že zaměstnavatel rozvázal se žalobcem pracovní poměr zrušením ve zkušební době poté, co neplatně délku zkušební doby prodloužil. Dopisem ze dne 12.9.2001 se mu za to omluvil, uznal, že toto zrušení pracovního poměru je neplatné a vyzval žalobce, aby nastoupil do zaměstnání k výkonu práce podle pracovní smlouvy. Žalobce, který výzvu převzal dne 14.9.2001, se však do zaměstnání dostavil až dne 26.9.2001, kdy vrátil zaměstnavateli služební mobilní telefon a notebook. Uvedl, že vzhledem k tomu, že dne 12.9.2001 podal žalobu na určení neplatnosti uvedeného zrušení pracovního poměru ve zkušební době, do práce nenastoupí a počká na výsledek sporu. V řízení bylo zjištěno, že žalobce se přes výzvu zaměstnavatele nedostavoval k výkonu práce v době od 4.9.2001 do 19.3.2002. Tím se dopustil zvlášť hrubého porušení pracovní kázně, zejména když se nedostavil do práce poté, co zaměstnavatel vyjádřil ochotu zaměstnanci práci přidělovat, tj. po 14.9.2001. Proti rozsudku podal žalobce odvolání, o kterém rozhodl Městský soud v Praze, jako soud odvolací, rozsudkem ze dne 24.4.2003, čj. 36 Co 17/2003-73, tak, že rozsudek soudu I. stupně potvrdil. V odůvodnění uvedl, že nalézací soud provedl poměrně obsáhlé dokazování, a to způsobem předpokládaným ust. § 122 a násl. občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř."), všechny důkazy poté zhodnotil podle zásady volného hodnocení důkazů tak, jak vyplývá z ust. § 132 o.s.ř., tedy každý důkaz jednotlivě a všechny ve vzájemných souvislostech s přihlédnutím ke všemu, co vyšlo za řízení najevo. Skutková zjištění, která učinil, jsou s nimi v souladu. V odůvodnění rozhodnutí přesvědčivě vysvětlil, které skutečnosti má za prokázané a které nikoliv, vysvětlil, proč neuvěřil výpovědi žalobce a popsal skutkový děj. Pokud soud I. stupně neprovedl výslechy některých navržených svědků, v odůvodnění rozhodnutí rovněž vysvětlil, z jakých důvodů považoval provedení těchto důkazů za nadbytečné. Stěžovatel napadl rozsudek Městského soudu v Praze dovoláním, které Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 18.3.2004, čj. 21 Cdo 1950/2003-99, zamítl. V odůvodnění Nejvyšší soud uvedl, že otázku, jaký význam pro posouzení platnosti okamžitého zrušení pracovního poměru má skutečnost, že v době jeho vydání probíhá soudní řízení ohledně platnosti již dříve daného rozvazovacího úkonu a zda v takové době se může zaměstnanec dopustit porušení pracovní kázně tím, že nevykonává práce podle pracovní smlouvy, lze považovat za zásadní právní otázku, kterou dosud soudy neřešily. Proto se dovoláním zabýval věcně. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že v zákoníku práce ani v jiném právním předpise není stanoveno, že by právní úkon směřující k rozvázání pracovního poměru byl neplatný jen proto, že již dříve byl za účelem rozvázání téhož pracovního poměru učiněn jiný právní úkon. Rozvázání pracovního poměru více právními úkony učiněnými současně či postupně zákoník práce ani jiné předpisy nevylučují; jednotlivé právní úkony se pak posuzují samostatně a samostatně také nastávají jejich právní účinky. Nelze proto důvodně dovozovat, že by zaměstnavatel nemohl okamžitě zrušit pracovní poměr jen proto, že již dříve učinil právní úkon směřující k rozvázání téhož pracovního poměru (zrušil pracovní poměr ve zkušební době). Skončil-li však pracovní poměr na základě dřívějšího právního úkonu (žaloba na určení neplatnosti dřívějšího rozvazovacího úkonu byla zamítnuta nebo jí z jiného důvodu nebylo vyhověno nebo nebyla vůbec podána), má to za následek pouze to, že později učiněné okamžité zrušení pracovního poměru (jinak i platné) se neuplatní jako právní důvod k zániku tohoto pracovního poměru. Správně se tedy odvolací soud zabýval platností okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 19.3.2002 bez ohledu na to, že stejný pracovní poměr již byl předtím zrušen ve zkušební době (byť neplatně). Ze znění ust. § 61 odst. 1 zákoníku práce vyplývá předpoklad, že zaměstnavatel po prohlášení zaměstnance podle § 61 odst. 1 věta první zákoníku práce, že trvá na dalším zaměstnávání, skutečně umožní zaměstnanci, aby práci dále vykonával. Zaměstnavatel, který přestal zaměstnanci přidělovat práci podle pracovní smlouvy v přesvědčení, že jím učiněné rozvázání pracovního poměru je platným právním úkonem, tedy může zaměstnanci, který platnost rozvázání pracovního poměru neuznává a který trvá na tom, aby ho dále zaměstnával, ještě před skončením sporu o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru znovu začít přidělovat práci, aniž by současně musel přistoupit na stanovisko zaměstnance o neplatnosti rozvázání pracovního poměru. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že oznámí-li zaměstnanec poté, co mu dal zaměstnavatel neplatnou výpověď nebo s ním zrušil neplatně pracovní poměr okamžitě nebo ve zkušební době, že trvá na tom, aby ho zaměstnavatel dále zaměstnával, a projeví-li zaměstnavatel vůli práci tomuto zaměstnanci přidělovat, je zaměstnanec povinen nadále konat práci podle pracovní smlouvy, a to až do doby, než dojde k platnému rozvázání pracovního poměru jinak nebo do rozhodnutí soudu o žalobě o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru; neomluvené zameškání práce v této době představuje porušení pracovní kázně. Všechna výše uvedená soudní rozhodnutí napadl stěžovatel včas ústavní stížností. V ní namítal, že uvedenými rozsudky došlo k zásahu do jeho základního práva daného čl. 1 Listiny v důsledku nenáležité a nekonformní interpretace kogentních ustanovení zákoníku práce. Podstatou ústavní stížnosti je (jak sám stěžovatel ve svém podání uvádí) polemika stěžovatele s právními závěry obecných soudů, které jsou podle něj v rozporu "s principy dobra a spravedlnosti", což je nutno pokládat za výraz protiústavnosti. Výkladem jednoduchého práva soudy měly porušit právo stěžovatele na ochranu před svévolným ukončením pracovního poměru; tím porušily i čl. 95 odst. 1 Ústavy, podle nějž je soud při svém rozhodování vázán zákonem. Ústavní soud, po zvážení všech okolností případu dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným. Ústavní soud ČR je si vědom skutečnosti, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR); nemůže proto na sebe brát právo přezkumného dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou, kterou je ČR vázána. Takové porušení však v napadených rozsudcích nebylo zjištěno, naopak z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatel se domáhá v plném rozsahu přezkoumání rozhodnutí napadeného ústavní stížností, a to tak, jako by Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů. Ústavní soud konstatuje, že namítané porušení čl. 1 Listiny shledáno nebylo. Zmíněný článek Listiny stanoví, že lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i v právech. Základní práva a svobody jsou nezadatelné, nezcizitelné, nepromlčitelné a nezrušitelné. Jestliže soud postupuje v řízení podle příslušných právních předpisů, jak se i stalo, nelze takový postup považovat za zásah do základního práva. Stěžovatel uvádí, že k zásahu mělo dojít nenáležitou a nekonformní interpretací kogentních ustanovení zákoníku práce, neuvádí však, v čem spatřuje nekonformnost a nenáležitost interpretace práva. Závěry obecných soudů všech stupňů o právním stavu vzniklém v souvislosti s námitkou zaměstnance o neplatnosti rozvázání pracovního poměru, však jsou podle názoru Ústavního soudu řádně a logicky odůvodněny a jsou i ve věcné rovině ústavně konformní. Jak bylo zjištěno, soudy v řízení postupovaly v souladu s ustanoveními o.s.ř. a jejich rozhodnutí, které je výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočilo z mezí ústavnosti. Rovněž porušení čl. 95 Ústavy ČR shledáno nebylo, neboť (jak již bylo konstatováno výše) postup soudů při rozhodování stěžovatelova případu byl v souladu s příslušnými normami hmotného i procesního práva. Obsah pojmu spravedlnost nelze vykládat tak, že by jednotlivci bylo garantováno právo na rozhodnutí odpovídající jeho právnímu názoru. Na rozdíl od stěžovatele uzavírá Ústavní soud, že dle jeho přesvědčení by v rozporu s principy dobra a spravedlnosti byl právě stěžovatelem žádaný dopad do sféry práv zaměstnavatele připraveného se chovat právem aprobovaným způsobem (v dané věci navíc zaměstnavatele uznávajícího pochybení při rozvázání pracovního poměru), jehož ochota v naznačeném směru byla zmařena druhým účastníkem pracovněprávního vztahu, tedy stěžovatelem samotným. Obecným soudům v žádném případě nelze vytýkat, že v dané věci požadavky stěžovatele opírající se o formalistický výklad práva neshledaly důvodnými. Na základě výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozsudky nebylo zasaženo do základních práv stěžovatele, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je ČR vázána, a proto ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písmeno a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněný návrh odmítl.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 20. září 2004

JUDr. Miloslav Výborný předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.