IV. ÚS 1855/12
IV.ÚS 1855/12 ze dne 9. 7. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatelky TOVÁRNA spol. s r. o., se sídlem Liberec V-Kristiánov, nám. Českých bratří 26/13, zastoupené JUDr. Martinem Köhlerem, advokátem se sídlem na adrese Liberec III-Jeřáb, 1. máje 535/50, proti rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 19. ledna 2011 č. j. 54 C 43/2009-76, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 8. září 2011 č. j. 35 Co 290/2011-104 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2012 č. j. 33 Cdo 98/2012-116, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 18. května 2012, stěžovatelka podle ustanovení § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhovala zrušení rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 19. ledna 2011 č. j. 54 C 43/2009-76 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočky v Liberci ze dne 8. září 2011 č. j. 35 Co 290/2011-104 s tvrzením, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces, konkrétně právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu v Liberci (dále jen "okresní soud") sp. zn. 54 C 43/2009 se zjišťuje, že žalobci D. a L. F. se žalobou podanou dne 4. února 2009 domáhali po stěžovatelce zaplacení částky 75 000,- Kč s příslušenstvím. Okresní soud rozsudkem pro zmeškání ze dne 19. ledna 2011 č. j. 54 C 43/2009-76 žalobě vyhověl, neboť stěžovatelka se bez důvodné a včasné omluvy nedostavila k prvnímu jednání (§ 153b odst. 1 o. s. ř.). K odvolání podanému stěžovatelkou Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 8. září 2011 č. j. 35 Co 290/2011-104 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Stěžovatelka podala ve věci rovněž dovolání, které Nejvyšší soud odmítl usnesením ze dne 28. března 2012 č. j. 33 Cdo 98/2012-116 jako nepřípustné.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala, že obecné soudy sice aplikovaly správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložily. Podle názoru stěžovatelky nebyly pro vydání rozsudku pro zmeškání splněny předpoklady, neboť soud prvního stupně nevzal v úvahu předchozí procesní aktivitu stěžovatelky a nepřihlédl k povaze předmětu sporu. Na podporu svých tvrzení stěžovatelka odkázala na rozhodnutí Ústavního soudu vydaná pod sp. zn. III. ÚS 428/04, III. ÚS 127/96 a III. ÚS 61/97).
Ústavní soud byl v daném případě postaven před rozpor mezi petitem ústavní stížnosti a obsahem soudního spisu sp. zn. 54 C 43/2009-76. Ačkoli stěžovatelka napadla rozsudek odvolacího soudu dovoláním, zrušení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2012 č. j. 33 Cdo 98/2012-116 v petitu nepožadovala. V pochybnostech jednal Ústavní soud ve prospěch stěžovatelky, neboť je zřejmé, že ústavní stížnost směřuje i proti rozhodnutí Nejvyššího soudu, které je posledním procesním prostředkem, který zákon stěžovatelce k ochraně jejich práv poskytuje (§ 72 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu). Tato skutečnost nezakládá důvod k odmítnutí stížnosti, ale je odstranitelnou vadou návrhu (viz rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Bulena proti České republice ze dne 20.4. 2004, Přehled rozsudků ESLP, ASPI, Praha č. 3, 2004. str. 125). Ústavní soud pak vzhledem k předložené argumentaci nepovažoval za nutné vyzývat stěžovatelku k upřesnění petitu ústavní stížnosti ani k odstranění vady podání spočívající v nepřiložení kopie rozhodnutí o posledním procesním prostředku k ochraně práva a má za to, že ústavní stížnost směřuje i proti usnesení Nejvyššího soudu.

Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí včetně usnesení Nejvyššího soudu z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a konstatuje, že argumenty, které stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, nevedou k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.

Ústavní soud žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit porušení tvrzených práv stěžovatelky, neshledal. Z obsahu soudního spisu i odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že ve věci rozhodující soudy se celou věcí řádně zabývaly a svá vydaná rozhodnutí patřičně odůvodnily, tj. uvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily. Argumentaci obecných soudů, tak jak je rozvedena v rozhodnutích vydaných v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jejich úvahy neshledal nikterak nepřiměřenými či extrémními. Z obecného pohledu si je třeba uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, není možné vykládat jako garanci úspěchu v řízení. Pouhá skutečnost, že obecné soudy vyslovily závěr, s nímž se stěžovatelka neztotožňuje, není sama o sobě způsobilá posunout stížnostní návrh do ústavněprávní roviny.

Ústavní soud v posuzované věci nenašel nic, co by nasvědčovalo tomu, že by odvolací či dovolací soud svévolně přehlédl některé stěžovatelčiny argumenty či námitky, jejichž význam by mohl vést k rozhodnutí v její prospěch. Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka pouze polemizuje se závěry, které vyvodily tyto soudy a ze strany Ústavního soudu se domáhá přehodnocení způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jejího právního názoru. V aplikaci a výkladu aplikovaných právních předpisů přitom neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Proto lze bez dalšího odkázat na odůvodnění napadených rozhodnutí.

Napadená rozhodnutí nejsou ani v rozporu se závěry, vyjádřenými ve stěžovatelkou citovaných rozhodnutích Ústavního soudu, neboť tato na posuzovanou věc nedopadají.

Podle názoru Ústavního soudu právní závěry učiněné ve věci rozhodujícími soudy jsou výrazem jejich nezávislého rozhodování (čl. 81 a čl. 82 Ústavy) a nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení tvrzených základních práv stěžovatelky zaručených ústavním pořádkem České republiky.

Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 9. července 2012

Vlasta Formánková v.r. předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.