IV. ÚS 185/12
IV.ÚS 185/12 ze dne 23. 7. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně zpravodajky Michaely Židlické v právní věci stěžovatelek 1) D. K., 2) S. H., 3) R. Ch., zastoupených JUDr. Karlem Matějkou, advokátem se sídlem Legerova 44, Praha 2, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 26 Cdo 1432/2011-232 ze dne 18. 10. 2011, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 58 Co 132/2010-181 ze dne 21. 4. 2010 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 č. j. 39 C 361/2002-158 ze dne 23. 9. 2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I. Ústavnímu soudu byl dne 18. 1. 2012 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatelky domáhaly zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů.

Z obsahu ústavní stížnosti a z jejích příloh Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem č. j. 39 C 361/2002-158 ze dne 23. 9. 2009 uložil stěžovatelkám povinnost vyklidit a vyklizený žalobci M. S. předat byt č. X, který se skládá ze tří pokojů a kuchyně s příslušenstvím a který se nachází v desátém patře domu č. p. XX, P., a to v případě stěžovatelky č. 1 do patnácti dnů poté, kdy jí bude zajištěn náhradní byt, a v případě stěžovatelek č. 2 a 3 do patnácti dnů od právní moci rozsudku. Proti tomuto rozhodnutí podaly stěžovatelky odvolání, nicméně Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem č. j. 58 Co 132/2010-181 ze dne 21. 4. 2010 rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil. Dovolání stěžovatelek proti rozsudku městského soudu bylo usnesením Nejvyššího soudu č. j. 26 Cdo 1432/2011-232 ze dne 18. 10. 2011 odmítnuto z důvodu nenaplnění podmínek přípustnosti dle § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů.

Stěžovatelky v ústavní stížnosti namítaly, že vydáním výše uvedených rozhodnutí, založených na nesprávné interpretaci relevantních právních norem, bylo neoprávněně zasaženo do jejich ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na ochranu vlastnictví ve smyslu čl. 11 Listiny. Stěžovatelky měly na rozdíl od obecných soudů za to, že poté, co předmětný byt na základě § 3 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, přešel ke dni 24. 5. 1991 do vlastnictví hlavního města Prahy, došlo ke změně jeho charakteru z bytu podnikového na byt státní. V důsledku toho vzniklo k uvedenému datu stěžovatelce č. 1) právo společného užívání bytu, které se k 1. 1. 1992 transformovalo na společný nájem bytu manželi. Stejný právní názor zastával i Magistrát hlavního města Prahy, který vznik společného nájmu bytu písemně potvrdil. Obecné soudy nicméně dospěly k závěru opačnému, tzn., že změna vlastnictví bytu neměla vliv na jeho charakter a nemohlo tedy ani vzniknout právo společného užívání bytu. Tento závěr považovaly stěžovatelky za nesprávný, přičemž na podporu svého právního názoru uváděly, že šlo o obdobnou situaci, jako kdyby byl podnikový byt, který byl přidělen jednomu z manželů, vyměněn za byt jiný ve vlastnictví obce; v takovém případě by právo společného užívání bytu nepochybně vzniklo. Po celou dobu platnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. 12. 1991, se právo společného užívání bytu vztahovalo na všechny byty ve vlastnictví obce získané za trvání manželství, s výjimkou bytů uvedených v § 7 vyhlášky č. 45/1964 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení občanského zákoníku; právo společného užívání tedy mělo vzniknout i u předmětného bytu, jehož vlastníkem se ke dni 24. 5. 1991 stalo hlavní město Praha. Ze všech těchto důvodů stěžovatelky navrhly, aby Ústavní soud rozsudek obvodního soudu č. j. 39 C 361/2002-158 ze dne 23. 9. 2009, rozsudek městského soudu č. j. 58 Co 132/2010-181 ze dne 21. 4. 2010 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 26 Cdo 1432/2011-232 ze dne 18. 10. 2011 svým nálezem zrušil.
II.

Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná, a splňovala i veškeré další formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k věcnému přezkumu napadených rozhodnutí.

Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze tehdy, jestliže by takovým rozhodnutím bylo neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, byl by Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout a napadené rozhodnutí zrušit. O takový případ se však v projednávané věci nejednalo.

Stěžovatelky v ústavní stížnosti namítaly porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. dalších ústavně zaručených práv, přičemž pochybení obecných soudů spatřovaly v nesprávném právním posouzení věci. Dle ustálené judikatury Ústavního soudu může v této souvislosti dojít k porušení práva na soudní ochranu a spravedlivý proces toliko tehdy, jestliže by závěry obecných soudů byly v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly, nebo tehdy, jestliže by byla některá z norem podústavního ("jednoduchého") práva interpretována způsobem, nacházejícím se v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), nebo jednalo-li by se o interpretaci založenou na ústavně nepřípustné svévoli (např. nerespektování kogentní normy). Nic takového však zjištěno nebylo. Obecné soudy se uplatněným nárokem, jakož i procesní obranou stěžovatelek, řádně zabývaly a závěr o důvodnosti podané žaloby podrobně a logicky zdůvodnily. Jimi vyslovený právní názor odpovídal ustálené judikatuře Nejvyššího soudu (srov. str. 3-4 napadeného usnesení Nejvyššího soudu), kterou Ústavní soud, a to i pokud jde o stěžovatelkou nastolenou právní otázku, již v minulosti z hlediska ústavněprávního aproboval (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 25/01 ze dne 27. 8. 2002, dostupné na http://nalus.usoud.cz).

Jelikož argumentaci obecných soudů nebylo možno z pohledu ústavněprávního nic vytknout, neměl Ústavní soud důvod jejich rozhodnutí jakkoliv přehodnocovat. Stěžovatelky prostřednictvím své ústavní stížnosti, založené na polemice s právním posouzením věci v rovině "jednoduchého" práva, stavěly Ústavní soud do role další instance v systému obecného soudnictví, která mu však, jak již bylo vyloženo výše, zásadně nepřísluší. Pouhý nesouhlas stěžovatelek s výsledkem řízení před obecnými soudy není sám o sobě způsobilý konstituovat porušení jejich ústavně zaručených práv. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. července 2012

Vlasta Formánková, v. r. předsedkyně senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.