IV. ÚS 1843/12
IV.ÚS 1843/12 ze dne 1. 11. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudkyně Michaely Židlické a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatelky EUROPE CAPITAL CORP., se sídlem Akara Pldg 24, De Castro Street, Widhams, Cay I., Road Town, Tortola, Britské Panenské ostrovy, zastoupené Mgr. Petrem Kaustou, advokátem advokátní kanceláře se sídlem Čs. legií 1719/5, Ostrava - Moravská Ostrava, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 29 Cdo 4457/2010-312 ze dne 29. února 2012, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 15 Co 656/2006-283 ze dne 21. června 2010 a proti rozsudku Okresního soudu v Opavě č. j. 6 C 70/2004-144 ze dne 21. prosince 2005 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Ústavní stížností podanou podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka s odkazem na porušení jejího práva na spravedlivý proces a na ochranu vlastnictví a zásady rovnosti, právní jistoty a důvěry v právo domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí.

Z předložené ústavní stížnosti a ze spisu Okresního soudu v Opavě sp. zn. 6 C 70/2004 Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Opavě rozsudkem č. j. 6 C 70/2004-144 ze dne 21. prosince 2005 zastavil řízení o zaplacení 4,25% úroku z prodlení z částky 22.816.233,20 Kč od 11. ledna 2000 do zaplacení (výrok I.), zamítl žalobu stěžovatelky, kterou se domáhala na žalovaném Statutárním městě Opava (dále jen "žalovaný") zaplacení částky 22.816.233,20 Kč se 14% úrokem z prodlení od 11. ledna 2000 do zaplacení (výrok II.), uložil stěžovatelce zaplatit žalovanému náklady řízení ve výši 912.650,- Kč a rozhodl o vrácení soudního poplatku ve výši 87.350,- Kč žalovanému (výrok IV.). K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Ostravě rozsudkem č. j. 15 Co 656/2006-283 ze dne 21. června 2010 rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II. a III. potvrdil (výrok I.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud usnesením č. j. 29 Cdo 4457/2010-312 ze dne 29. února 2012 odmítl (výrok I.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (výrok II.).

Stěžovatelka nesouhlasí se závěrem Nejvyššího soudu, dle kterého bylo v projednávaném případě k uzavření mandátní smlouvy třeba souhlasu zastupitelstva žalovaného, když z ní má vyplývat přímé oprávnění stěžovatelky k takovému jednání, jehož výsledkem bude převod vlastnického práva k akciím společnost Severomoravské vodovody a kanalizace (dále jen "akcie"). Navíc se žalovaný začal podle stěžovatelky dovolávat absence souhlasu zastupitelstva až v průběhu již naplňovaného právního vztahu, čímž bez zásadního právního důvodu postavil stěžovatelku do nerovného postavení a zpochybnil tak její právní jistotu a důvěru v právo, a zejména pak naplnění ústavního principu, že smlouvy mají být plněny. To však podle stěžovatelky Nejvyšší soud vůbec nehodnotil. Stěžovatelka též nesouhlasí s posouzením jejího nároku Nejvyšším soudem z hlediska případné škody.

Nesprávně podle stěžovatelky postupoval též soud odvolací, když žalobou uplatněný nárok neposoudil ve smyslu širších kritérií právního hodnocení nároku na náhradu škody ve smyslu ust. § 373 obch. zákoníku, případně ust. § 420 obč. zákoníku.

Stěžovatelka nesouhlasí ani s rozhodnutím nalézacího soudu, který podle ní jednak nesprávně hodnotil skutkový stav věci, jednak se stejně jako následně soud odvolací a dovolací nezabýval konkrétními skutkovými tvrzeními stěžovatelky, když ta zejména namítala, že uzavřením mandátní smlouvy mezi právním předchůdcem stěžovatelky a žalovaným nebylo nakládáno s majetkem města (žalovaného). S majetkem města (žalovaného) mělo být podle stěžovatelky nakládáno teprve poté, kdy ono samo vybralo subjekt, který mu doporučil k uzavření smlouvy o převodu akcií právní předchůdce stěžovatelky, resp. kterého právního předchůdce stěžovatelky vyhledal. Pokud soudy dospěly k závěru o nezbytnosti souhlasu zastupitelstva k uzavření mandátní smlouvy, pak podle stěžovatelky nevysvětlily, na základě jakých skutečností dovodily, že uzavření mandátní smlouvy bylo de facto nakládáním s majetkem města.

Obecné soudy se podle stěžovatelky nezabývaly též tím, že žalovaný právního předchůdce stěžovatelky v mandátní smlouvě ubezpečil, že s uzavřením mandátní smlouvy vyslovilo souhlas zastupitelstvo města, čímž jej uvedlo úmyslně v omyl, když tato skutečnost se nezakládala na pravdě. Subjekt, který úmyslně uvádí druhou smluvní stranu v omyl, však podle stěžovatelky nemůže požívat ochrany práva a zejména pak ochrany soudu.
Ústavní soud přezkoumal v záhlaví citovaná rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud již v minulosti dovodil, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy ČR), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR]. Postup v soudním řízení včetně zjištění skutkového stavu, interpretace a aplikace právních předpisů a vyvození skutkových a právních závěrů je záležitostí obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu navíc není zabývat se porušením "běžných" práv fyzických nebo právnických osob, chráněných "běžnými" zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody. Z těchto důvodů ani skutečnost, že obecné soudy vyslovily právní názor, s nímž se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti.

Žádné pochybení, které by bylo způsobilé zasáhnout do některého ústavně zaručeného základního práva stěžovatelky, však Ústavním soudem zjištěno nebylo.

Podle přesvědčení Ústavního soudu obecné soudy správně zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něho právní závěry, které jsou podle názoru Ústavního soudu v souladu s aplikovanými právními předpisy. V záhlaví citovanými rozhodnutími rozhodly věcně správně a zcela v souladu se zákony i principy zakotvenými v Listině základních práv a svobod. Svá rozhodnutí též přehledně, logicky a srozumitelně odůvodnily, přičemž se dostatečně vypořádaly se všemi rozhodujícími skutečnostmi. Dílčí pochybení soudu prvního stupně napravil ve svém rozhodnutí odvolací soud, který přiléhavě reagoval na tato pochybení a na výhrady, které stěžovatelka uplatnila ve svém řádném opravném prostředku. Vzhledem k těmto skutečnostem Ústavní soud pro stručnost v dalším pouze odkazuje na odůvodnění v záhlaví citovaných rozhodnutí, a to především na rozhodnutí odvolacího soudu.

Ústavní soud uzavírá, že žádný zásah do ústavně zaručených práv stěžovatelky nezjistil, a proto mu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 1. listopadu 2012

Vlasta Formánková v.r. předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.