IV. ÚS 1841/11
IV.ÚS 1841/11 ze dne 15. 8. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně zpravodajky Michaely Židlické, ve věci V. C., právně zastoupené advokátem Mgr. Ladislavem Hájkem, Na Příkopě 6, Praha, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2011 sp. zn. 4 Nd 91/2011, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:

I.

Ústavnímu soudu byl dne 22. 6. 2011 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení výše citovaného usnesení Nejvyššího soudu. Své podání spojila stěžovatelka s návrhem na přiznání nákladů řízení dle ustanovení § 83 zákona o Ústavním soudu.

Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.

II.

Stěžovatelka je účastnicí soudního řízení vedeného u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 36 C 307/2003, v jehož rámci se v souladu s ustanovením § 12 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), domáhala přikázání dané věci Obvodnímu soudu pro Prahu 7, a to z důvodu vhodnosti. Důvod vhodnosti přitom spatřuje stěžovatelka především ve svém zdravotním stavu, který jí neumožňuje osobně se účastnit soudních jednání v Brně. Dalším důvodem, který měl dle náhledu stěžovatelky vzít Nejvyšší soud v úvahu při posuzování jejího návrhu, je její finanční situace, neboť její starobní důchod činí 10.584,- Kč. Nejvyšší soud se podle stěžovatelky jejím návrhem řádně nezabýval a důvod pro odepření přikázání věci obvodnímu soudu zdůvodnil nedostatečně.
III.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ve své ustálené judikatuře již několikrát vymezil rozsah svých pravomocí ve vztahu k obecné pravomoci soudů a konstatoval, že je vždy nutno vycházet z teze, podle níž není Ústavní soud součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu tedy vykonávat dohled či dozor nad rozhodovací činností obecných soudů a nelze jej tedy vnímat jako další odvolací orgán.

Podle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jehož porušení stěžovatel mimo jiné namítá, se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení tohoto práva na soudní ochranu došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov. I. ÚS 2/93, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 1, C. H. Beck 1994, str. 273). Nic takového však v řízení zjištěno nebylo a k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ze strany soudu tak nedošlo.

Z ustanovení § 12 odst. 2 o. s. ř. plyne, že "Věc může být jinému soudu téhož stupně přikázána také z důvodu vhodnosti." Z uvedeného plyne, že přikázání věci jinému soudu je v konkrétním případě vždy na posouzení soudu, v tomto případě soudu nejvyššího. Dle náhledu Ústavního soudu nelze uvedené ustanovení vykládat tak, že v případě splnění, ať již zákonných či judikaturou daných předpokladů pro přikázání věci jinému soudu, ke změně místní příslušnosti dojít musí. Důvodem je zde především ta skutečnost, že se nejedná o ustanovení nárokové. Výše uvedené však neznamená, že by ve věci rozhodující soudy mohly na zásady spravedlivého procesu zcela rezignovat a ponechat své rozhodnutí bez odůvodnění. To se však v předmětném případě nestalo. Nejvyšší soud zvážil stěžovatelkou předložené argumenty, ovšem nepovažoval je za natolik intenzivní či zásadní, aby bylo možno zákonnému soudci věc odejmout.

Jelikož byla předmětná ústavní stížnost odmítnuta, nebylo lze stěžovatelce přiznat náhradu nákladů řízení ve smyslu ustanovení § 83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem Ústavní soud předmětný návrh mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. srpna 2012

Vlasta Formánková, v. r. předsedkyně senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.