IV. ÚS 182/04
IV.ÚS 182/04 ze dne 4. 11. 2004

N 168/35 SbNU 273
Zákaz reformace in peius

Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedy senátu JUDr. Miloslava Výborného a soudců JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. Michaely Židlické - ze dne 4. listopadu 2004 sp. zn. IV. ÚS 182/04 ve věci ústavní stížnosti Ing. L. D. a L. D. proti usnesení Nejvyššího soudu z 25. 2. 2004 sp. zn. 6 Tdo 1191/2003 o odmítnutí dovolání a proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočky v Táboře, z 2. 7. 2003 sp. zn. 14 To 160/2003 ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Pelhřimově z 5. 5. 2003 sp. zn. 7 T 158/2002, jímž byl Ing. L. D. uznán vinným trestným činem poškození a zneužití záznamu na nosiči informací podle § 257a odst. 1 písm. b) trestního zákona a oba stěžovatelé byli uznáni vinnými trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1 a 2 trestního zákona.
Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. února 2004 sp. zn. 6 Tdo 1191/2003, usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočky v Táboře, ze dne 2. července 2003 sp. zn. 14 To 160/2003 a rozsudek Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 5. května 2003 č. j. 7 T 158/2002-422 se zrušují.
Odůvodnění

Ústavní stížností, podanou ve lhůtě podle § 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní formální předpoklady a podmínky stanovené zákonem, napadli stěžovatelé shora citovaná rozhodnutí obecných soudů, jejichž zrušení se domáhají s odůvodněním, že jimi bylo porušeno jejich ústavně zaručené právo zakotvené v čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny.

Stěžovatelé namítají, že v řízení před soudy prvního i druhého stupně došlo k porušení ustanovení § 2 odst. 6 a § 125 odst. 1 trestního řádu (dále též "tr. ř."). Tvrdí, že oba soudy postupovaly v rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů a ve svých rozhodnutích nevyložily, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřely a jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídily. Z odůvodnění napadených rozhodnutí soudů obou stupňů není patrno, jak se soud prvního stupně vypořádal s obhajobou stěžovatelů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení trestního zákona (dále též "tr. zák.") v otázce viny.

Dle stěžovatele Ing. L. D., který byl uznán vinným trestným činem poškození a zneužití záznamu na nosiči informací podle § 257a odst. 1 písm. b) tr. zák., pochybení soudů prvního a druhého stupně spočívají v tom, že z hlediska subjektivní stránky mu nebyl prokázán úmysl způsobit firmě K., a. s., nějakou újmu či škodu a nebylo prokázáno, jaké informace týkající se uvedené firmy měl z počítače vymazat.

Ve vztahu k trestnému činu zpronevěry podle § 248 odst. 1 a 2 tr. zák., kterým byli uznáni vinnými oba stěžovatelé, tito opakují obhajobu uplatněnou stěžovatelem Ing. L. D. v průběhu trestního řízení a zejména namítají, že provedeným dokazováním nebyly odstraněny veškeré pochybnosti týkající se vlastnictví dílů pro kamenické stroje, které měli zpronevěřit.

K ústavní stížnosti se na základě výzvy vyjádřili níže uvedení účastníci řízení a vedlejší účastníci.

Okresní soud v Pelhřimově ve svém vyjádření odkázal na soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností. Podle názoru soudu nebyl v posuzované věci porušen čl. 8 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny.

Krajský soud v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře, zaujal stanovisko, že rozhodnutími obecných soudů v dané věci nedošlo k porušení práv stěžovatelů na spravedlivý proces. Z jednání obou stěžovatelů podle důkazní situace je evidentně zřejmé, že v rámci podnikání se nechovali tak, jak velí dobré mravy, především však nedodrželi požadované právní normy, proti kterým se, jak ve výrocích o vině uznáno, provinili. S námitkami stěžovatelů uplatněnými v ústavní stížnosti se nelze ztotožnit, k porušení jejich práva na spravedlivý proces nedošlo. Závěrem je navrhováno, aby ústavní stížnosti nebylo vyhověno.

Nejvyšší soud odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí o odmítnutí dovolání a dále uvedl, že v řízení před Nejvyšším soudem a ani jeho rozhodnutím nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů, přičemž nedošlo k porušení ani jiných právních norem platných a účinných v České republice, včetně zákona o trestním řízení soudním. Ústavní stížnosti by nemělo být vyhověno.

Všichni shora uvedení účastníci řízení ve smyslu § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu vyslovili souhlas s tím, aby Ústavní soud rozhodl bez ústního jednání. S upuštěním od ústního jednání vyslovili souhlas i oba stěžovatelé.

Okresní státní zastupitelství v Pelhřimově se ztotožnilo s právními názory vyslovenými v napadených soudních rozhodnutích a navrhlo zamítnutí ústavní stížnosti obou stěžovatelů.

Krajské státní zastupitelství v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře, odkázalo na vyjádření Okresního státního zastupitelství v Pelhřimově a rovněž navrhlo, aby ústavní stížnost byla zamítnuta.

Nejvyšší státní zastupitelství konstatovalo, že Nejvyšší soud věc přezkoumal i z pohledu ve věci učiněných skutkových zjištění a shledal, že neexistuje extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu současně, a pokud právní závěry odporují skutkovému stavu, pak tento nesoulad nelze napravit, neboť správné právní posouzení skutku jiným trestným činem by odporovalo zásadě zákazu reformace in peius. Navrhuje odmítnutí ústavní stížnosti.

Poškozená obchodní společnost K., a. s., se ve stanovené lhůtě k ústavní stížnosti nevyjádřila.

Ústavní soud si vyžádal trestní spis vedený u Okresního soudu v Pelhřimově pod sp. zn. 7 T 158/2002, z jehož obsahu zjistil následující:

Rozsudkem Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 11. 9. 2002 č. j. 7 T 158/2002-363 byl stěžovatel Ing. L. D. podle § 226 písm. a) tr. ř. zproštěn obžaloby pro trestný čin poškození a zneužití záznamu na nosiči informací podle § 257a odst. 1 písm. b) tr. zák., kterého se dle obžaloby dopustil tím, že jako předseda představenstva a ředitel společnosti K., a. s.,při ukončení činnosti v uvedené společnosti před předáním jemu společností svěřeného přenosného osobního počítače zn. Leo Design Note 3510 dne 11. 12. 2000 neoprávněně zformátoval harddisk uvedeného počítače, a tím zničil programové vybavení počítače včetně informací souvisejících s obchodní činností K., a. s. Dále tímtéž rozsudkem byli podle § 226 písm. a) tr. ř. oba stěžovatelé a M. D., který ústavní stížnost nepodal, zproštěni obžaloby pro trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1 a 2 tr. zák., kterého se dle obžaloby dopustili tím, že stěžovatel Ing. L. D. jako předseda představenstva a ředitel společnosti K., a. s., M. D. jako jednatel W., s. r. o., a stěžovatel L. D. jako bývalý vedoucí výroby K., a. s., uvedli v omyl odpovědné pracovníky Z., a. s, o údajném zániku společnosti K., a. s., a současně dne 5. 12. 2000 stornovali původní objednávky K., a. s., na obrobení kamenických strojů v hodnotě nejméně 149 091,90 Kč dodaných ve dnech 6. a 13. 11. 2002 do Z., a. s., a obrobení kamenických strojů přeobjednali na W., s. r. o., a obrobené nechali dne 12. 1. 2001 ke škodě K., a. s., dodat ke kompletaci a další realizaci do společnosti W., s. r. o.

Proti rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání státní zástupce v neprospěch obou stěžovatelů a poškozená K., a. s., v neprospěch obou stěžovatelů a M. D. Krajský soud v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře, usnesením ze dne 20. 11. 2002 sp. zn. 14 To 163/2002 k odvolání státního zástupce podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušil napadený rozsudek v části týkající se obou stěžovatelů a podle § 259 odst. 1 tr. ř. věc vrátil soudu prvního stupně, aby ji v rozsahu zrušení znovu projednal a rozhodl. Odvolání poškozeného, pokud směřovalo v neprospěch M. D., podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. V odůvodnění odvolací soud vytkl soudu prvního stupně, že ohledně stěžovatelů při zjišťování skutkového stavu věci se nevypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí a k hodnocení důkazů přistoupil příliš jednostranně. Pokud se jednalo o trestný čin podle § 257a odst. 1 písm. b) tr. zák., pro který byl žalován stěžovatel Ing. L. D., zdůraznil odvolací soud povinnosti, které pro jmenovaného vyplývaly ze zastávaných funkcí v K., a. s., a vytkl soudu prvního stupně, že si ani nevyjasnil, zda z hlediska právní kvalifikace použil znění ustanovení § 257a tr. zák. platného v době spáchání předmětného skutku či znění účinného od 1. 7. 2002. Soudu prvního stupně uložil, aby k hodnocení výsledku dokazovacího procesu k tomuto bodu přistoupil komplexněji a pečlivě zvážil, zda informace, které byly obsahem notebooku, přinejmenším podle výpovědi stěžovatele Ing. L. D., se staly zničením v osobním počítači pro organizaci ztracenými, a zda stěžovatel tyto informace zničil v úmyslu, aby jinému způsobil škodu nebo újmu či pro sebe nebo jiného získal neoprávněný prospěch. Ke zproštění obou stěžovatelů obžaloby pro trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1 a 2 tr. zák. konstatoval odvolací soud, že bez dalšího není možno uzavírat, že nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž jsou stěžovatelé stíháni. Dále odvolací soud uvedl, že lze mít jisté pochybnosti o původu předmětů, které byly předány k obrobení Z., a. s., avšak při zhodnocení i jiných skutečností lze takové pochybnosti do jisté míry rozptýlit. Připustil pochybnosti, zda jednáním stěžovatelů došlo k naplnění znaků trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák.; soud prvního stupně měl proto zvažovat, zda stěžovatelé jako představitelé firmy zjišťovanou činností nenaplnili skutkovou podstatu trestného činu zpronevěry. Odvolací soud uložil nalézacímu soudu i tento skutek náležitě objasnit a nově posoudit.

Okresní soud v Pelhřimově rozsudkem ze dne 5. 5. 2003 č. j. 7 T 158/2002-422 napadeným ústavní stížností, jsa vázán právním názorem soudu druhého stupně, uznal stěžovatele Ing. L. D. vinným trestným činem poškození a zneužití záznamu na nosiči informací podle § 257a odst. 1 písm. b) tr. zák., a to na zcela shodném skutkovém základu, jak bylo jednání stěžovatele popsáno ve skutkové větě prvého (zprošťujícího) rozsudku. Oba stěžovatelé byli uznáni vinnými trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1 a 2 tr. zák., kterého se dle skutkové věty výroku rozsudku dopustili společným jednáním tak, jak bylo uvedeno ve zprošťujícím rozsudku, pouze s tím rozdílem, že byla vypuštěna slova "uvedli v omyl odpovědné pracovníky Z., a. s., o údajném zániku společnosti K., a. s.".

Proti shora citovanému rozsudku podali stěžovatelé odvolání. Ing. L. D. především namítl, že nebylo zjištěno, jaká data jeho notebook obsahoval, a nebylo uvedeno, jaké konkrétní poškození měl způsobit, a především zdůraznil, že nejednal s úmyslem způsobit firmě škodu. K trestnému činu zpronevěry stěžovatelé uvedli, že soud vycházel při hodnocení důkazů jen z domněnek a nepodložených tvrzení, a poukázali na rozpory mezi výpověďmi svědků, se kterými se soud prvního stupně buď nevypořádal vůbec nebo nedostatečně.

Usnesením ze dne 2. 7. 2003 sp. zn. 14 To 160/2003 Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočky v Táboře, proti kterému rovněž směřuje ústavní stížnost, byla odvolání obou stěžovatelů zamítnuta podle § 256 tr. ř. Odvolací soud se ztotožnil s rozsudkem soudu prvního stupně, a to i s právní kvalifikací jednání obou stěžovatelů (bod 2. odsuzujícího rozsudku), kdy konstatoval, že již při svém dřívějším rozhodnutí dovodil, že stěžovatelé se svým jednáním nedopustili trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1 a 2 tr. zák., ale trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1 a 2 tr. zák. ve formě spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák.

Usnesení odvolacího soudu napadli oba stěžovatelé dovoláním; v něm navrhovali zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů. Stěžovatel Ing. L. D. konstatoval, že trestný čin podle § 257a odst. 1 písm. b) tr. zák., ve znění do 30. 6. 2002, je trestným činem úmyslným, kdy zavinění pachatele směřuje nejen ke způsobení škody nebo získání neoprávněného prospěchu, ale i k získání přístupu k nosiči informací, a tato subjektivní stránka trestného činu ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku není uvedena. Oba stěžovatelé právní kvalifikaci skutku pod bodem 2. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně zpochybnili tím, že popis skutku neobsahuje veškeré znaky objektivní a subjektivní stránky trestného činu zpronevěry, a to zejména z hlediska formy zavinění.

Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 25. 2. 2004 sp. zn. 6 Tdo 1191/2003 dovolání obou stěžovatelů podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. odmítl.
Ústavní soud poté, co se seznámil s předloženými podklady, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

Ústavní soud respektuje nezávislost obecných soudů a již opakovaně zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, neboť není vrcholem jejich soustavy [čl. 81 a 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")]. Ústavní soud rovněž ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti, a nikoliv zákonnosti (čl. 83 Ústavy). Není povolán k přezkumu aplikace "jednoduchého" práva, a může tak činit jen tehdy, jestliže současně shledá porušení základního práva či svobody, protože základní práva a svobody vymezují nejen rámec normativního obsahu aplikovaných právních norem, nýbrž také rámec jejich ústavně konformní interpretace a aplikace. Rozhodování obecných soudů se musí uskutečňovat nejen v zákonném, ale prioritně v ústavním rámci, jehož součástí je i právo na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny); v rámci tohoto práva musí být vyloučena libovůle v rozhodování a musí také být zajištěna pro každého obviněného právně účinná ochrana, jejíž neodmyslitelnou součástí je právo na spravedlivé a vyčerpávající projednání každé věci.

Ústavní soud je tedy oprávněn a současně i povinen posoudit, zda řízení jako celek bylo spravedlivé a zda v něm nebyla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatelů.

K části ústavní stížnosti týkající se pouze stěžovatele Ing. L. D., který byl uznán vinným trestným činem podle § 257a odst. 1 písm. b) tr. zák., ve znění účinném do 30. 6. 2002, Ústavní soud konstatuje, že tohoto trestného činu se dopustí ten, "kdo v úmyslu způsobit jinému škodu nebo jinou újmu nebo získat sobě nebo jinému neoprávněný prospěch získá přístup k nosiči informací a informace zničí, poškodí nebo učiní neupotřebitelnými". Z citovaného ustanovení vyplývá, že po subjektivní stránce je vyžadován nejen úmysl, ale dokonce úmysl zvláštní, který musí být pachateli tohoto trestného činu jednoznačně prokázán a v odůvodnění příslušných rozhodnutí soudů také přesvědčivě vyvozen. Zvláštní úmysl pachatele nespočívá jen v tom, že úmyslné zavinění zahrnuje získání přístupu k nosiči informací a neoprávněné užití informací, ale je širší, pachatel musí jednat rovněž s úmyslem způsobit škodu nebo získat neoprávněný prospěch. Z právní věty výroku o vině v odsuzujícím rozsudku, byť nepřesné a v rozporu se zněním zákonné úpravy účinné do 30. 6. 2002, je zřejmé, že soud prvního stupně považoval zákonné znaky citovaného trestného činu za naplněné tím, že stěžovatel jednal v úmyslu způsobit jinému jinou újmu a zničil informace na nosiči informací, ke kterému získal přístup. Úmysl způsobit jinou újmu je v daném případě součástí souboru skutečností, jež musí tvořit kompletní slovní popis předmětného jednání tak, aby mohlo být náležitě právně kvalifikováno. Požadovaný úmysl jmenovaného stěžovatele ze skutkové věty rozsudku neplyne, přičemž ani z odůvodnění rozsudku nelze zjistit, jakou konkrétní "jinou újmu" poškozené obchodní společnosti způsobil či způsobit zamýšlel. Nalézací soud konstatuje, že "z provedeného dokazování sice nebylo zjištěno, jaká konkrétní data měla být v notebooku uložena a zásahem stěžovatele zničena", s tím, že jejich význam popsali ve svých výpovědích svědci L. P. a Ing. M. S. Pokud se jedná o svědka L. P., uvádí soud v odůvodnění rozsudku, že z jeho výpovědi "je patrno, že v počítači se musely nacházet důležité informace vztahující se k výrobě a řízení ve firmě K., a. s.". Svědek Ing. M. S. u hlavního líčení uvedl, že "si myslí", že stěžovatel ukládal do počítače data týkající se společnosti. Tito svědci tedy uvedli pouze své přesvědčení, jaká data pravděpodobně stěžovatel do počítače ukládal, avšak ke konkrétní újmě, kterou měl stěžovatel způsobit, se nevyjádřili. Nadto nalézací soud konstatoval, že stěžovatel sám rozhodoval, zda a která data bude ukládat a sám také rozhodoval o jejich dalším užití. Za této důkazní situace, kdy nebylo zjištěno, jaká data stěžovatel zničil, soud ani nemohl blíže konkretizovat újmu, kterou měl způsobit. Za naplnění zákonného znaku "v úmyslu způsobit jinou újmu" nelze považovat samotné zničení dat uložených v nosiči informací, jež nebylo možno obnovit, jak dovodil soud, neboť musí být naplněn též úmysl způsobit újmu (či škodu) právě zničením těchto dat.

Mezi zjištěným skutkovým stavem a právním posouzením skutku je tedy evidentní nesoulad, jehož podstatou je to, že zákonný znak charakterizující subjektivní stránku trestného činu, který spočívá "v úmyslu způsobit jinou újmu", nemá oporu v žádné části zjištěného skutkového stavu. Naplnění tohoto zákonného znaku je odůvodněno pouze v obecné úrovni, bez jakékoliv konkretizace, je toliko presumováno, a skutková zjištění tak neodpovídají právnímu závěru z něj vyvozenému.

Náležitosti výroku rozsudku vydaného v řízení před soudy, jímž byl obžalovaný uznán vinným, upravuje ustanovení § 120 odst. 3 tr. ř., dle kterého popis skutku ve skutkové větě výroku musí být uveden tak, aby jednotlivé části odpovídaly příslušným znakům skutkové podstaty trestného činu, jímž byl obžalovaný uznán vinným. Je-li znakem skutkové podstaty trestného činu motiv či pohnutka trestného činu, je nezbytné i tento zvláštní úmysl ve skutkové větě uvést. Se zákonným znakem "v úmyslu způsobit jinou újmu" však v posuzované věci nekoresponduje žádná konkrétní okolnost popsaná ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně, která by tento zákonný znak naplňovala, což je v rozporu s citovaným ustanovením trestního řádu.

Ve vztahu k trestnému činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zák. je rovněž třeba přisvědčit námitce, že v popisu jednání ve skutkové větě výroku odsuzujícího rozsudku nejsou vyjádřeny skutkové okolnosti naplňující všechny zákonné znaky skutkové podstaty uvedeného trestného činu, což následně konstatoval i Nejvyšší soud. Trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1 a 2 tr. zák. se dopustí ten, "kdo si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli malou". Pachatel si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena, jestliže s věcí naloží v rozporu s účelem, k němuž mu byla cizí věc dána do opatrování či do dispozice, a to takovým způsobem, který maří účel svěření nebo znemožňuje trvale věc vrátit jejímu původnímu určení a současně sobě nebo jinému tak obstará z věci trvalý prospěch. Ve skutkové větě výroku rozsudku není obsažena žádná skutečnost, která by znak svěřené věci naplňovala, neboť z pouhého uvedení funkcí zastávaných stěžovateli v obchodní společnosti K., a. s., nelze bez dalšího dovodit, že předmětné díly kamenických strojů jim byly svěřeny. Svěření těchto dílů stěžovatelům nevyplývá ani z odůvodnění rozsudku nalézacího soudu. Rovněž odůvodnění právní kvalifikace podle § 248 odst. 1 a 2 tr. zák. pouze obecným konstatováním, že stěžovatelé byly osoby "oprávněné disponovat se svěřeným majetkem", když způsob svěření majetku do jejich dispozice není konkretizován, je pro prokázání základního znaku skutkové podstaty trestného činu zpronevěry zcela nedostatečné. Pro úplnost Ústavní soud konstatuje, že právní věta pod bodem 2. odsuzujícího rozsudku je citována nepřesně, chybí podstatný znak skutkové podstaty, že se musí jednat o "cizí" věc a škoda musí být způsobena na "cizím majetku".

Krajský soud v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře, jako soud odvolací, bez potřebné reakce na odvolání obou stěžovatelů se plně ztotožnil se skutkovými a právními závěry soudu prvního stupně, pochybení tohoto soudu shora rozvedená nenapravil, a své rozhodnutí tudíž zatížil shodnými vadami.

Ústavní soud uzavírá, že v obou bodech výroku rozsudku soudu prvního stupně skutkové věty neobsahují úplný popis skutečností rozhodných pro naplnění všech znaků skutkové podstaty příslušných trestných činů, což je v rozporu s ustanovením § 120 odst. 3 tr. ř. Odůvodnění rozsudku nalézacího soudu není v souladu s ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř., jež stanoví zákonné náležitosti této části rozsudku, a náprava v tomto směru nebyla zjednána ani soudem odvolacím, neboť odůvodnění jeho rozhodnutí rovněž nesplňuje podmínky kladené na obsah usnesení v ustanovení § 134 odst. 2 tr. ř.

Ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu Ústavní soud uvádí následující:

Pokud jde o trestný čin podle § 257a odst. 1 písm. b) tr. zák., se Nejvyšší soud neztotožnil s námitkou stěžovatele Ing. L. D., že ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku není uveden způsob, jakým stěžovatel získal přístup k nosiči informací, naproti tomu přisvědčil námitce stěžovatele, že pokud jde o zákonný znak "v úmyslu způsobit jinému újmu", soud prvního stupně ve výroku o vině napadeného rozsudku neuvedl žádnou konkrétní okolnost, která by tento základní zákonný znak naplňovala. Současně však Nejvyšší soud konstatoval, že z odůvodnění rozsudku jasně vyplývá, že soud se subjektivní stránkou jednání stěžovatele zabýval a jde pouze o to, že soud skutek nedokonale popsal ve výroku o vině, a porušil tak ustanovení § 120 odst. 3 tr. ř. Uvedená vada výroku o vině proto nespočívá v nesprávném právním posouzení skutku ani v jiném nesprávném hmotněprávním posouzení ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť nesprávné hmotněprávní posouzení skutku nelze dovozovat pouze z toho, že skutek nebyl popsán zcela v souladu s ustanovením § 120 odst. 3 tr. ř., když jinak z odůvodnění napadeného rozhodnutí je zřejmé, že soud zjistil skutek v rozsahu, jenž pokrývá znaky skutkové podstaty konstatovaného trestného činu.

Jak již bylo shora konstatováno, z právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně je zřejmé, že tento soud považoval naplnění zákonných znaků předmětného trestného činu tím, že stěžovatel v úmyslu způsobit jinou újmu získal přístup k nosiči informací a informace zničil. Ze skutkové části výroku o vině ani z odůvodnění rozsudku však není patrno, jakými skutečnostmi bylo prokázáno, s jakým úmyslem stěžovatel jednal, co bylo pohnutkou jeho jednání. Mezi zjištěným skutkovým stavem a právním posouzením skutku je zřejmý nesoulad, jehož podstatou je to, že zákonný znak charakterizující subjektivní stránku trestného činu, který spočívá v "úmyslu způsobit jinou újmu", nemá oporu v žádné části zjištěného skutkového stavu. Odvolací soud odkázal na právní úvahy a závěry nalézacího soudu a pouze v obecné úrovni nepřímý úmysl stěžovatele odůvodnil konstatováním, že stěžovatel s ohledem na zastávané funkce v poškozené obchodní společnosti "musel vědět, že tyto předmětné informace jsou pro poškozenou firmu nenávratně ztraceny, s čímž musel s ohledem na okolnosti dané věci být srozuměn". Za situace, kdy zničená data nebyla blíže specifikována a nebyla vyvrácena obhajoba stěžovatele, že v počítači měl uloženy materiály osobního charakteru, a pokud se jednalo o data vztahující se k obchodní činnosti K., a. s., existovala ve firmě v písemné formě či byla uložena v dalších počítačích podřízených pracovníků, je toto odůvodnění zcela nedostatečné.

Za stavu, kdy není popsán ve skutkové větě výroku odsuzujícího rozsudku jeden ze znaků skutkové podstaty trestného činu podle § 257 odst. 1 písm. b) tr. zák., jehož existenci je třeba dovozovat právním posouzením ze skutkových zjištění, nejedná se o pouhé procesní pochybení, jak konstatuje Nejvyšší soud, nýbrž o závěr právní. Bylo tedy na Nejvyšším soudu, aby se s námitkou stěžovatele Ing. L. D. na podkladě podaného dovolání meritorně vypořádal. Ústavní soud konstatuje, že v jiných rozhodnutím Nejvyššího soudu o dovolání, na rozdíl od posuzované věci, je vyjádřeno stanovisko, že chybějící skutkové okolnosti ve skutkové větě výroku rozsudku, které by odpovídaly příslušným znakům skutkové podstaty trestného činu uvedeným ve větě právní, zakládají dovolací důvod ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (např. usnesení sp. zn. 7 Tdo 954/2002, 5 Tdo 1328/2003).

Zhojení vady skutkové věty cestou odůvodnění, jak to učinil Nejvyšší soud, a to tím spíše v situaci, kdy ani z odůvodnění rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně nelze chybějící znak charakterizující zvláštní úmysl jednoznačně dovodit, není podle přesvědčení Ústavního soudu namístě. V dané věci se nejedná o bližší rozvedení výroku v odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, nýbrž o konstatování něčeho (znaku skutkové podstaty), co v samotném výroku ani rámcově uvedeno není. Odůvodnění rozhodnutí je nutno pojímat jako vyložení (demonstraci) myšlenkových úvah, jež vedly k výroku rozhodnutí, přičemž právě v něm (v jeho skutkové větě) musí být znaky skutkové podstaty obsaženy tak, aby samotný výrok mohl se zřetelem k jejímu zákonnému vymezení, co do své určitosti, obstát.

Se závěrem Nejvyššího soudu, že námitka týkající se shora citovaného trestného činu nenaplňuje dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , se proto Ústavní soud neztotožňuje.

Nejvyšší soud přisvědčil rovněž námitce stěžovatelů, že v popisu skutku pod bodem 2. rozsudečného výroku nejsou dostatečně vyjádřeny všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1 a 2 tr. zák. Naproti tomu dle Nejvyššího soudu ze skutkových zjištění vyplývá, že podstata trestného jednání stěžovatelů spočívala v tom, že podali nesprávné a nepravdivé informace pracovníkům firmy Z., a. s., zejména prohlášením o údajném zániku společnosti, a v souvislosti s tím stornovali objednávky dílů kamenických strojů ve vlastnictví společnosti K., a. s., a učinili novou objednávku předmětných dílů na společnost W., s. r. o. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že v posuzovaném případě stěžovatelé ke škodě cizího majetku ve smyslu § 250 odst. 1 a 2 tr. zák. obohatili společnost W., s. r. o., tím, že uvedli společnost Z., a. s., v omyl a způsobili tak na majetku společnosti K., a. s., škodu nikoli malou a jejich jednání proto obsahuje všechny zákonné znaky zmíněného trestného činu podvodu včetně úmyslného zavinění. Závěrem dovolací soud uvedl, že popsaný nedostatek v právním posouzení skutku, pro který byli odsouzeni oba stěžovatelé, nemohl napravit, neboť mu v tom bránil "zákaz reformatio in peius" vymezený v § 265p odst. 1 tr. ř., pročež nemohl pouze na podkladě dovolání podaného stěžovateli napadená rozhodnutí zrušit a uznat je vinnými trestným činem podvodu, neboť by tím zhoršil jejich postavení, když trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1 a 2 tr. zák. je trestným činem přísnějším než trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1 a 2 tr. zák. Nejvyšší soud shledal, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení stěžovatelů, stejně jako dospěl k závěru, že otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu. Dovolání obou stěžovatelů proto i v této části odmítl.

Nejvyšší soud tedy konstatoval vadné posouzení stíhaného jednání, které podle něj nebylo možno kvalifikovat jako zpronevěru, nýbrž jako podvod. Trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1 a 2 tr. zák. se dopustí ten "kdo si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli malou". Naproti tomu trestní zákon vymezuje trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1 a 2 jako jednání, kterým pachatel "ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli malou". Ze srovnání znaků skutkových podstat obou trestných činů vyplývá odlišnost ve znacích "přisvojení si svěřené cizí věci" a "obohacení sebe nebo jiného uvedením v omyl, příp. využitím něčího omylu", z kteréžto odlišnosti vyplývá i rozdílné zaměření dokazování k prokázání různých znaků skutkové podstaty toho kterého trestného činu a rovněž odlišné zaměření obhajoby obviněných.

Je skutečností, že stěžovatelům bylo sděleno obvinění pro trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1 a 2 tr. zák.; k tomuto trestnému činu bylo zaměřeno dokazování v přípravném řízení i při prvém projednání dané věci před nalézacím soudem, který stěžovatele obžaloby pro tento trestný čin zprostil. Odvolací soud připustil, že jsou pochybnosti, zda jednáním stěžovatelů došlo k naplnění znaků trestného činu podvodu, soud však měl uvažovat, zda se nedopustili trestného činu zpronevěry. Soud prvního stupně proto stěžovatele před novým projednáním věci poučil, že jejich jednání může být posouzeno jako trestný čin podle § 248 odst. 1 a 2 tr. zák., a poté vyslechl svědky Ing. M. S., Ing. P. F., Z. S. a F. V. Žádný z těchto svědků se nevyjádřil k jednání stěžovatelů dne 5. 12. 2000 v Z., a. s., kdy se stěžovatelé měli dopustit podvodného jednání, neboť tomuto jednání nebyli přítomni, jejich výpovědi byly zaměřeny především na objasnění subjektu, který byl vlastníkem předmětných dílů ke kamenickým strojům. Ve vztahu k prokázání znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu se doplněním dokazování při novém řízení před soudem důkazní situace nezměnila. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že spáchání tohoto trestného činu bylo stěžovatelům prokázáno, neboť "uvedli v omyl právnickou osobu Z., a. s.,", aniž by blíže rozvedl, o jaké důkazy tento svůj závěr opírá. Při jednání stěžovatelů dne 5. 12. 2000 byl přítomen pouze svědek J. P., který u hlavního líčení uvedl, že stěžovatelé odůvodnili zrušení původní objednávky K., a. s., tím, že založili novou společnost, na kterou má být zboží dodáno, a že si nepamatuje, co říkali o společnosti K. Výpovědí tohoto svědka, který je klíčovým svědkem ve vztahu k prokázání podvodného jednání stěžovatelů ("uvedení v omyl") se Nejvyšší soud nezabýval, byť tvrzení o založení nové společnosti nebylo nepravdivé, neboť obchodní společnost W., s. r. o., byla založena již v srpnu 1999 a jejím společníkem byl stěžovatel Ing. L. D.

Je nepochybné, že Nejvyšší soud nemohl nedostatek v právním posouzení skutku sám svým rozhodnutím napravit, tj. uznat stěžovatele vinnými trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1 a 2 tr. zák., neboť takový postup by byl v rozporu s ustanovením § 265p odst. 1 tr. ř. Ústavní soud se však neztotožňuje se závěrem dovolacího soudu, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení stěžovatelů. Rovněž nic nebránilo Nejvyššímu soudu v postupu podle ustanovení § 265k odst. 1 a 265l odst. 1 tr. ř., tj. zrušení napadených rozhodnutí a přikázání věci k novému projednání a rozhodnutí.

Odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání obsahuje úvahy o tom, z jakých důvodů nelze podle dosud provedených důkazů a z nich vyplývajících skutkových zjištění soudů prvního i druhého stupně kvalifikovat jednání stěžovatelů jako trestný čin zpronevěry, neobsahuje však žádné další úvahy o tom, proč je naopak závěr o spáchání trestného činu podvodu nezvratný a není třeba při odchylném právním posouzení jednání stěžovatelů dokazování doplnit. Nejvyšší soud se nevypořádal s právními závěry soudů obou stupňů vyjádřenými v jejich prvních rozhodnutích v této věci, dle nichž nebylo prokázáno naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu, a v podstatě na základě shodného skutkového zjištění, neboť toto ve vztahu k podvodnému úmyslu při novém projednání věci soudem nedoznalo změn, stroze dovodil, že "jednání stěžovatelů obsahuje všechny zákonné znaky zmíněného trestného činu včetně úmyslného zavinění".

Změna právní kvalifikace vždy přináší potenciální nutnost doplnit dokazování a pokud soud stojí na stanovisku, že dalších důkazů není třeba, musí svůj závěr odůvodnit. Nejvyšší soud, který rozhodoval o mimořádném opravném prostředku, konstatoval chybnou právní kvalifikaci, dospěl k jednoznačnému závěru o přiléhavosti kvalifikace dle jiného ustanovení trestního zákona, stěžovatelům však nedal možnost na takovou situaci reagovat. I když v dané věci v určité části trestního řízení dokazování směřovalo k prokázání naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu, po rozhodnutí soudů obou stupňů, že zákonné znaky tohoto trestného činu naplněny nebyly, dokazování bylo zaměřeno k prokázání trestného činu zpronevěry. Stěžovatelé po prvém rozsudku nalézacího soudu námitky proti uznání viny podle § 250 odst. 1 a 2 tr. zák. neuplatnili, neboť byli obžaloby pro tento trestný čin zproštěni a po rozhodnutí odvolacího soudu a upozornění na případnou změnu právní kvalifikace svoji obhajobu zaměřili na vyvrácení podezření ze spáchání trestného činu zpronevěry, kterým byli následně uznáni vinnými. Rovněž v opravných prostředcích, tj. v odvolání i dovolání, svoje námitky směřovali proti rozhodnutí o vině trestným činem zpronevěry. Právní kvalifikace stíhaného skutku ovlivňuje směr dokazování a nezpochybnitelný význam má i pro zajištění plného uplatnění práva na obhajobu, kteréžto uplatnění bylo stěžovatelům odepřeno, když neměli možnost se proti právním závěrům dovolacího soudu, které vyústily ve faktickou změnu právní kvalifikace jejich jednání, účinně bránit.

Ústavní soud ve své ustálené judikatuře opakovaně formuloval požadavky na úplnost a přesvědčivost odůvodnění rozhodnutí obecných soudů. Povinnost soudů řádně odůvodnit svá rozhodnutí je, pokud se jedná o usnesení, zakotvena v ustanovení § 134 odst. 2 tr. ř. Ústavní soud dospěl k závěru, že usnesení Nejvyššího soudu, které pouze odkazem na skutečnost, že trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1 a 2 tr. zák. je trestným činem přísnějším než trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1 a 2 tr. zák., takže zjištěná vada rozsudků okresního i krajského soudu by v případě nápravy nevedla k příznivějšímu výsledku pro stěžovatele, je nepřezkoumatelné. Z odůvodnění rozhodnutí dovolacího soudu není dostatečně zřejmé, proč by se po zrušení vadných rozhodnutí soudů obou stupňů při novém projednání věci, kdy by stěžovatelům bylo umožněno plné uplatnění obhajovacích práv ve vztahu ke změněné právní kvalifikaci, nemohlo dojít ke zlepšení jejich postavení.

Ústavní soud přitom uznává racionalitu úvahy Nejvyššího soudu stran toho, zda by kasace rozhodnutí nalézacího i odvolacího soudu nemohla vést v konečném důsledku k porušení zákazu reformationis in peius, když Nejvyšší soud správně uvedl, že trestný čin podvodu dle § 250 odst. 1 a 2 tr. zákona je přísnější, než trestný čin zpronevěry dle § 248 odst. 1 a 2 tr. zákona. Ve světle této úvahy musel i Ústavní soud zvažovat, zda také jím konstatované porušení základních práv stěžovatelů vedoucí ke zrušení stěžovaných rozhodnutí nemůže se paradoxně dotknout práv stěžovatelů na to, aby v důsledku kasačního nálezu Ústavního soudu po doplnění dokazování obecnými soudy nebyli tito uznáni vinnými přísněji trestným činem. Taková situace však dle názoru Ústavního soudu v posuzované věci nastat nemůže. Především je dlužno uvést, že pro další rozhodování obecných soudů nebude závazný právní názor Nejvyššího soudu autoritativně kvalifikující jednání stěžovatelů jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1 a 2 tr. zákona, nýbrž - v souladu s čl. 89 odst. 2 Ústavy - právní závěry vyplývající z tohoto nálezu Ústavního soudu (podobně viz nález sp. zn. II. ÚS 156/95, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 5, nález č. 9, stejně nález sp. zn. IV. ÚS 290/03, tamtéž, svazek 32, nález č. 34). Teprve v dalším řízení bude na obecných soudech, aby ústavně souladným způsobem po řádném dokazování vyhodnotily přesně popsané jednání stěžovatelů a rozhodly o vině a trestu, neboť toto rozhodnutí je plně v jejich jurisdikci, a nikoli v jurisdikci Ústavního soudu (čl. 40 odst. 1 Listiny). Není úkolem Ústavního soudu, aby předjímal, zda půjde o rozhodnutí zprošťující z viny (jako v rozsudku nalézacího soudu ze dne 11. 9. 2002) či uznávající na vinu tím nebo oním trestným činem. Pokud by ovšem dospěly soudy k závěru, že stěžovatelé svým jednáním naplnili skutkovou podstatu přísněji trestného deliktu, než pro který byli uznáni vinnými zrušeným rozsudkem nalézacího soudu (jenž nabyl právní moci vyhlášením usnesení odvolacího soudu), bude právě zákaz reformace in peius překážkou pro to, aby takovým trestným činem (např. podvodu kvalifikovaného též dle odstavce 2 § 250 tr. zákona) byli uznáni vinnými. Nelze totiž připustit, aby v novém řízení došlo ke zhoršení postavení stěžovatelů jen proto, že oprávněně tvrdili porušení základního práva na fair proces. V rámci jednoduchého práva trestní řád v řadě svých ustanovení [§ 150 odst. 1, § 259 odst. 4, § 264 odst. 2, § 265s odst. 2, § 273, § 289 písm. b)] výslovně zákaz reformace in peius konstruuje, přičemž k aplikaci tohoto zákazu postačuje i zjištění pouhé nezákonnosti rozhodnutí přezkoumávaného jen z podnětu toho, komu uvedený zákaz svědčí, popř. z podnětu jiné osoby oprávněné ve prospěch takové osoby přezkumné řízení zahájit; upřít dobrodiní zákazu reformace in peius v případě, kdy ke zrušení rozhodnutí obecných soudů dochází ve prospěch stěžovatelů nikoli pro jejich "pouhou" nezákonnost, ale dokonce pro protiústavnost, bylo by popřením a nikoli naplněním základního práva na spravedlivý proces.

Jednoznačný soulad mezi skutkovým stavem zjištěným procesně zákonným způsobem a z něj vyvozenými právními závěry jsou nezbytnými podmínkami spravedlivého procesu. Z hlediska principu presumpce neviny musí být závěr o zavinění pachatele, který je závěrem právním, vždy prokázán výsledky provedeného dokazování a musí z nich logicky vyplynout. Neodmyslitelnou součástí práva na spravedlivý proces je právo obžalovaného na vyčerpávající projednání věci soudem. Při respektování těchto zásad nelze než uzavřít, že trestní řízení proti stěžovatelům nebylo vedeno spravedlivě a neumožnilo také spravedlivé rozhodnutí.

Ústavní soud proto dospěl k závěru, že obecné soudy v posuzované věci porušily ústavně garantované základní právo obou stěžovatelů, a to právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny.

Z uvedených důvodů Ústavní soud podle § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti v celém rozsahu vyhověl a podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu všechna napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil, když citované základní ústavní právo stěžovatelů bylo zasaženo nejen rozhodnutím soudu dovolacího, ale již rozhodnutími soudů prvního a druhého stupně. Vzhledem k tomu, že účastníci řízení vyslovili souhlas s postupem podle § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, bylo rozhodnuto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, neboť od případného ústního jednání nebylo možno očekávat další objasnění věci.



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.