IV. ÚS 1812/17
IV.ÚS 1812/17 ze dne 25. 7. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Musila o ústavní stížnosti společnosti CREDITEX HOLDING, a. s., se sídlem v Praze 9, U Vysočanského pivovaru 701/3, zastoupené JUDr. Petrem Hromkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Vinohradská 30, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2017, č. j. 30 Cdo 4552/2016-186, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 5. 2016, č. j. 68 Co 64/2016-156, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 2 zamítl rozsudkem ze dne 16. 10. 2015, č. j. 42 C 168/2014-123, žalobu o zaplacení 165 000 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou insolvenčního řízení, v němž stěžovatelka uplatnila svoji pohledávku ve výši 70 000 Kč, a náleželo jí postavení konkursní věřitelky. Účast stěžovatelky v řízení trvala 9 let a 3 měsíce. Podle soudu prvního stupně však "celková délka řízení nebyla ovlivněna činností soudu či správce konkursní podstaty, ale zejména skutečností, že bylo nutné vyčkat ukončení souvisejících řízení." Nelze pominout, že konkursního řízení se účastnilo 117 konkursních věřitelů, celková výše pohledávek dosáhla 100 000 000 Kč a bylo od počátku zřejmé, že pohledávky budou uspokojeny jen poměrně. Rozvrhovým usnesením byla uspokojena pohledávka stěžovatelky do výše 2 477, 62 Kč. Soud prvního stupně zdůraznil, že stěžovatelka, jakožto právnická osoba se základním jměním přesahujícím jednu miliardu Kč, nemohla být v důsledku očekávání výsledku konkursního řízení ve stavu nejistoty. Řízení vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 88 K 22/2004 mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí, Českou republikou - Ministerstvem spravedlnosti, nebylo zatíženo nesprávným úředním postupem v podobě nepřiměřené délky řízení a stěžovatelce nevzniklo právo na náhradu újmy podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem.

Městský soud v Praze rozhodnutí potvrdil rozsudkem ze dne 9. 5. 2016, č. j. 68 Co 64/2016-156, s odůvodněním, že délka řízení byla vzhledem k okolnostem případu přiměřená. Počet věřitelů, přihlášených pohledávek a nutnost vyčkání na výsledek souvisejících soudních sporů, představovaly okolnosti mající zásadní vliv na celkovou délku řízení.

Nejvyšší soud dovolání odmítl usnesením ze dne 22. 3. 2017, č. j. 30 Cdo 4552/2016-186, rozhodl, že stěžovatelka nevymezila, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 a § 237 o. s. ř. Pouhá kritika právního posouzení k vymezení přípustnosti nepostačuje.

Proti napadeným rozhodnutím se stěžovatelka brání ústavní stížností a namítá zejména porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dále si stěžuje, že jí obecné soudy upřely právo na náhradu újmy způsobené nesprávným úředním postupem podle čl. 36 odst. 3 Listiny. Stěžovatelka ve své podstatě namítá, že obecné soudy zamítly její žalobu, ačkoliv insolvenční řízení bylo zatíženo zjevnými průtahy, v důsledku kterých utrpěla stěžovatelka nemajetkovou újmu. Dále tvrdí, že v řízení rozhodovali vyloučení soudci.
Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem podle § 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stížnost rovněž není nepřípustná ve smyslu § 75 odst. 1; je však zjevně neopodstatněná podle § 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona.

Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti podle čl. 83 Ústavy; nezabývá se proto porušením běžných (zákonných) práv, jestliže nejsou zároveň porušena ústavně chráněná práva a svobody stěžovatele. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu do jejich pravomoci zasahovat, pokud postupují v souladu s principy hlavy páté Listiny (viz např. nález ze dne 1. 2. 1994, sp. zn. III. ÚS 23/93).

Ústavní stížnost, navzdory svému rozsahu, neobsahuje žádnou relevantní ústavněprávní argumentaci, která by podpořila stěžovatelčiny námitky o porušení ústavně chráněných práv. Stěžovatelka měla v řízení zachované veškerá procesní práva a nelze uzavřít, že by jí bylo upřeno právo na spravedlivý proces či právo na náhradu újmy způsobené nesprávným úředním postupem.

Stěžovatelka ve většině svých námitek pouze polemizuje s právními a skutkovými závěry obecných soudů. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice třetí instance v systému všeobecného soudnictví, která mu však s odvoláním na čl. 83 Ústavy zjevně nepřísluší (viz např. nález ze dne 9. 7. 1996, sp. zn. II. ÚS 294/95). Obecné soudy předvídatelným způsobem dospěly k závěru, že v insolvenčním řízení nenastaly nepřípustné průtahy, které by měly být důvodem pro poskytnutí zadostiučinění za nesprávný úřední postup, což také náležitě odůvodnily, a to především složitostí věci. Délku řízení neovlivnila pochybení na straně soudů či konkursního správce a nebyla tak naplněna základní podmínka pro přiznání náhrady za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem.

Námitku podjatosti soudců měla stěžovatelka vznést již v řízení před obecnými soudy a využít tak efektivně dostupné prostředky k ochraně svých práv. Pokud tak neučinila, připravila se o možnost nápravy tvrzeného pochybení.

Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. července 2017

Vladimír Sládeček v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.