IV. ÚS 1803/12
IV.ÚS 1803/12 ze dne 7. 8. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudce zpravodaje Michaely Židlické, ve věci stěžovatelky K. V., právně zastoupené advokátkou JUDr. Julií Janatovou, Jihovýchodní I. 1619/15, Praha 4 - Spořilov, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 2. 2012 sp. zn. 58 Co 576/2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

Ústavnímu soudu byl dne 14. 5. 2012 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení výše citovaného rozsudku odvolacího soudu.

Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.

II.

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 22. 7. 2011 sp. zn. 50 P 266/2006 svěřil soud syna stěžovatelky, nezletilého Jiřího (jedná se o pseudonym), do péče otce. Současně vyslovil předběžnou vykonatelnost rozsudku, aniž by zohlednil lékařské zprávy FN Motol a nepřihlédl ani k protokolu sepsanému OSPOD dne 6. 6. 2011 a dalším zápisům z OSPOD. Nalézací soud opřel své závěry toliko o nedokončený znalecký posudek (nebylo dokončeno vyšetření stěžovatelky), v němž znalci konstatovali obtížnou spolupráci s matkou, která budila podezření na nezpůsobilost syna vychovávat. Dále stěžovatelka upozorňuje na některé výroky znaleckého posudku, které si dle jejího mínění protiřečí, otec nezletilého není vybaven takovými vlastnostmi, jež by zajistily jeho řádný vývoj. Soud porušil Úmluvu o právech dítěte i tím, že nezletilého odmítl vyslechnout před soudem. Účastí exekutora při předávání syna došlo k výraznému psychickému otřesu nezletilého. Soud nepřihlédl k tvrzením stěžovatelky, podloženým lékařskými zprávami, ať už se jednalo o bodnutí nezletilého Jiřího do nohy, a to přítelkyní otce či jeho výpovědi, kde zcela jasně uvedl, že chce být s matkou. Odvolací soud nevyhověl návrhu na doplnění dokazování znaleckým posudkem. Podle Úmluvy o právech dítěte má každá instituce dbát především na blaho dítěte, což se v předmětném případě nestalo. Opatrovník dítěte OSPOD dle náhledu stěžovatelky straní otci a důkazy jí předložené nechává bez povšimnutí. V období, kdy je nezletilý v péči otce, neprospívá ve škole, a to jak v prospěchu, tak i v chování. Dne 25. 4. 2012 proběhlo na ÚMČ Praha 5 jednání, z jehož závěrů zcela jasně vyplývá, že otec si neví s péčí o syna rady. Při jednání bylo doporučeno, aby byl nezletilý předán do péče stěžovatelky. K tomu se následně připojil i OSPOD Praha 5.
III.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

Ústavní soud ve své judikatuře také mnohokrát konstatoval, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu, a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen libovůlí.

Pokud jde o tu část ústavní stížnosti, v níž stěžovatelka polemizuje s hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy, odkazuje Ústavní soud na svou ustálenou judikaturu, dle níž je Ústavní soud povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257). Ústavní soud v tomto smyslu napadené rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, neshledal. Ústavnímu soudu nezbývá než připomenout, že mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41).

Poukazuje-li stěžovatelka na protokol o jednání ze dne 25. 4. 2012, nemá tato skutečnost vliv na posouzení ústavní stížností napadeného rozsudku městského soudu, neboť tento byl vydán již dne 15. 2. 2012. Městský soud v Praze se situací mezi rodiči a dítětem podrobně zabýval, přičemž z ústavněprávního hlediska mu není čeho vytknout. Důvodem je pak především ta skutečnost, že rozhodnutími obecných soudů došlo k úpravě velmi specifických společenských vztahů - vztahů rodinných. Jakékoli zásahy zvenčí, tedy ze strany státních orgánů, jsou ve svém instrumentariu značně omezeny, což vyplývá již ze samotné povahy státní moci. O to více je třeba apelovat na oba rodiče, aby se snažili dosáhnout dohody o výchově a styku s dětmi přirozenou cestou, tj. bez zásahu státu. Většina stěžovatelčiných námitek vychází z odlišného subjektivního hodnocení vzniklých životních situací. Namítá-li stěžovatelka doplnění dokazování znaleckým posudkem, z ústavněprávního hlediska je podstatnou především ta skutečnost, že odvolací soud se tímto jejím návrhem vypořádal, byť způsobem, s nímž stěžovatelka nesouhlasí.

V projednávané věci Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) především musil mít na paměti, že ve věcech péče o nezletilé jsou ve hře vždy na prvém místě ústavně zaručená práva dětí (srov. k tomu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte) a nikoliv práva jejich rodičů. Okolnost, zda neschopnost či neochota rodičů vyřešit své vztahy k dítěti spočívá na nich obou, nebo zda je přičitatelná pouze jednomu z nich, stejně jako okolnost, jde-li o neschopnost či neochotu úmyslnou či nezaviněnou (tj. způsobenou např. psychickou poruchou či nemocí rodiče), jsou pro rozhodování soudu prvky sice nepochybně významné, ne vždy však určující zájem dítěte na tom či onom rozhodnutí; přitom právě zájem nezletilého musí soudy respektovat na prvním místě. Ústavní soud nepochybuje o tom, že v projednávané věci nalézací i odvolací soud kautely ústavnosti plynoucí právě z povinnosti ochránit práva nezletilého pykajícího za rozvrácené vztahy jeho rodičů neporušily, pročež prostor pro jeho zásah dán nebyl. Byť i pochopitelná nespokojenost stěžovatelky s rozhodnutím soudů není a nemůže být měřítkem ústavnosti naříkaného rozsudku; není to ani matka ani otec, kdo by mohl při nemožnosti dohody rozhodnout, jaké výchovné prostředí bude pro nezletilého v budoucnu nejvhodnější, neboť právě nemožnost této dohody nastolila situaci, v níž musily autoritativně rozhodovat soudy. Bez ohledu na to je však pro další řádný vývoj nezletilého nikoliv žádoucí, ale přímo nezbytné, aby oba rodiče měli na paměti svoji rodičovskou zodpovědnost. Proto také nic nelze vytknout rozhodnutí soudu prvého stupně (potvrzeného soudem odvolacím), jímž byl nad nezletilým právě v jeho zájmu stanoven dohled a jimž byla oběma rodičům nařízena účast na mediačním jednání. Čím byly tyto výroky soudu - též stěžovatelkou napadené - způsobilé narušit základní práva stěžovatelky, jejího syna či otce dítěte, z ústavní stížnosti i napadených rozhodnutí nikterak nevyplývá; je naopak zjevné, že jde o rozhodnutí přiléhavá a perfektně zdůvodněná. Mateřskou i otcovskou povinností rodičů nezletilého Jiřího je nyní - alespoň dodatečně - stabilizovat jeho výchovné prostředí určené soudem a hledat i za pomoci mediátora cesty otvírající pro jejich syna možnosti jeho zdravého vývoje, a to i kdyby to pro ně někdy znamenalo nenaplnění vlastní (vždy ostatně subjektivní) představy o tom, co je pro dítě lepší. Nejlepší a také ústavně souladné je totiž pro jejich syna klid zbraní mezi jeho rodiči. Z rozsudků obecných soudů, jež ve věci péče o nezletilého Jiřího rozhodovaly, je zjevné, že soudy věnovaly projednávanému případu mimořádnou pozornost, pro své rozhodování opatřily si řadu důkazů, jejichž hodnocení věnovaly adekvátní pozornost, a složitou věc jimi řešenou dovedly z jimi přesvědčivě vyložených důvodů k rozhodnutí, které pro již vyložené považuje Ústavní soud za souladné s ústavně zaručenými základními právy všech účastníků řízení. Pro kasaci stěžovaného rozsudku, jejímž důsledkem bylo by opětovné rozkolísání nyní snad již ustáleného výchovného prostředí nezletilého, zákonné a ústavní předpoklady naplněny nebyly.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. srpna 2012

Vlasta Formánková, v. r. předsedkyně senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.