IV. ÚS 180/10
IV.ÚS 180/10 ze dne 8. 2. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudkyní zpravodajkou Vlastou Formánkovou o ústavní stížnosti stěžovatele R. K., právně zastoupeného JUDr. Liborem Konečným, advokátem se sídlem Ptašínského 4, Brno, proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 27. dubna 2006 č. j. 29 C 225/2003-65, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Stěžovatel se ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 21. ledna 2010, domáhal podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zrušení rozsudku pro zmeškání Městského soudu v Brně ze dne 27. dubna 2006 č. j. 29 C 225/2003-65 (dále jen "napadené rozhodnutí"), kterým mělo být porušeno jeho základní právo na soudní a jinou právní ochranu dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že Městský soud v Brně na prvním jednání ve věci vedené pod sp. zn. 29 C 225/2003, konaném dne 27. dubna 2006, vyhlásil napadené rozhodnutí, kterým stěžovatele zavázal k úhradě částky 1 100 000,- Kč s příslušenstvím, včetně nákladů řízení. Písemné vyhotovení napadeného rozhodnutí bylo doručeno ustanovenému opatrovníkovi stěžovatele (jenž byl ustanoven usnesením ze dne 7. dubna 2005) dne 19. července 2006 a dle doložky připojené na písemném vyhotovení rozsudku tak měl tento nabýt právní moci dne 9. srpna 2006. Stěžovatel zpochybnil zákonnost vydaného usnesení o ustanovení opatrovníka, neboť až do data 10. března 2006 se zdržoval na adrese v B. a na své nynější adrese se zdržuje až od tohoto data. Pro ustanovení opatrovníka tak nebyly dle jeho názoru dány ustanovením § 29 odst. 3 o. s. ř. formulované důvody. Další pochybení soudu spatřuje stěžovatel ve skutečnosti, že soud ustanovil opatrovníkem svoji pracovnici, která účinně nehájila jeho práva.

Stěžovatel dále uvedl, že dne 25. září 2008 podal proti napadenému rozhodnutí, které mu dosud nebylo řádně doručeno a o jehož doručení žádal dne 24. listopadu 2008 a dne 2. prosince 2009, odvolání a dne 4. října 2007 napadl napadené rozhodnutí z důvodu právní opatrnosti žalobou pro zmatečnost podle ustanovení § 229 odst. 3 o. s. ř. Vzhledem ke skutečnosti, že v důsledku průtahů nastalých v odvolacím řízení, resp. v řízení o žalobě pro zmatečnost, může vzniknout stěžovateli vážná a neodvratitelná újma, neboť na základě napadeného rozhodnutí byla usnesením Městského soudu v Brně ze dne 28. července 2008 nařízena na majetek stěžovatele exekuce, je podle názoru stěžovatele naplněna podmínka stanovená v ustanovení § 75 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel má za to, že v daném případě byla nesprávným postupem soudu v průběhu řízení, který spočívá v tom, že i přes absenci podmínek stanovených v § 29 odst. 3 o. s. ř. soud ustanovil stěžovateli opatrovníka a následně toleroval jeho nečinnost, stěžovateli odňata možnost jednat před soudem a účinně se hájit. Na podporu svých tvrzení stěžovatel odkázal na rozhodnutí Ústavního soudu vydaná pod sp. zn. II. ÚS 351/2004, II. ÚS 565/2003, IV. ÚS 200/97, I. ÚS 559/2000 a II. ÚS 629/2004.
Předtím, než se Ústavní soud začne zabývat opodstatněností ústavní stížnosti, musí zkoumat, zda podaný návrh splňuje formální předpoklady jeho věcného projednání a zkoumá tak mimo jiné i jeho přípustnost.

Podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§ 72 odst. 3); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4). V tomto ustanovení má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, což znamená, že ústavní stížnost je krajním prostředkem k ochraně práva, nastupujícím tehdy, kdy náprava před těmito orgány veřejné moci již není standardním postupem možná. Smysl a účel této zásady reflektuje maximu, dle níž ochrana ústavnosti není a ani z povahy věci nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, v tom rámci zejména obecné justice. Ústavní soud představuje v této souvislosti ultima ratio, institucionální mechanismus, jenž nastupuje v případě selhání všech ostatních [srov. nález ve věci sp. zn. III. ÚS 117/2000, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu (dále jen "Sbírka rozhodnutí"), ročník 2000, sv. 19, str. 79, rozhodnutí č. 111].

V návaznosti na uvedené nutno vyvodit závěr, dle něhož podaná ústavní stížnost směřující proti napadenému rozhodnutí, které stěžovatel, jak uvedl, napadl odvoláním a žalobou pro zmatečnost, je za daného stavu nepřípustná, neboť stěžovatel si otevřel prostor pro jeho přezkum cestou opravných prostředků [§ 43 odst. 1 písm. e) a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu].

Možnosti zásahu Ústavního soudu do procesů vedených obecnými soudy jsou pak i v případě tvrzených průtahů v řízení omezeny až na situace, když náprava nebyla zjednána ani na základě instrumentu zakotveného v ustanovení § 174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění zákona č. 192/2003 Sb., jehož prostřednictvím se lze dožadovat určení lhůty k provedení procesního úkonu. Právě využití institutu "návrhu na určení lhůty" dle § 174a zákona o soudech a soudcích považuje Ústavní soud po 1. červenci 2004 za nezbytnou podmínku přípustnosti ústavní stížnosti (z pohledu ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) ve věcech návrhů směřujících proti průtahům v řízení před obecnými soudy (k tomu srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 1916/09 a IV. ÚS 1633/09 in http://nalus.usoud.cz).

Z obsahu ústavní stížnosti ani z připojených listin však neplyne, že by stěžovatel takový návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu podal, a proto za uvedeného stavu věci třeba učinit závěr, že stěžovatel dosud nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) a jeho ústavní stížnost je nutno z uvedeného důvodu jako nepřípustnou podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnout.

Pro úplnost je třeba uvést, že stěžovatel se mýlí, pokud se domnívá, že průtahy v řízení, tj. jiný zásah orgánu veřejné moci, jsou důvodem, pro který může Ústavní soud zrušit napadené rozhodnutí. I kdyby Ústavní soud namítané průtahy shledal, nemohly by samy o sobě vést ke kasaci napadeného rozhodnutí (srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 391/07, Sbírka rozhodnutí, ročník 2007, sv. 46, str. 151, rozhodnutí č. 122).

Napadené rozhodnutí není ani v rozporu se závěry, vyjádřenými ve stěžovatelem citovaných rozhodnutích Ústavního soudu, neboť za daného stavu na posuzovanou věc nedopadají.

Soudkyni zpravodajce proto nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako nepřípustnou.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. února 2010

Vlasta Formánková v.r. soudkyně zpravodajka



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.