IV. ÚS 180/04
IV.ÚS 180/04 ze dne 17. 8. 2004

N 112/34 SbNU 157
Průtahy v soudním řízení - Krajský soud v Brně II

Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedy senátu JUDr. Miloslava Výborného a soudců JUDr. Pavla Rychetského a JUDr. Michaely Židlické - ze dne 17. srpna 2004 sp. zn. IV. ÚS 180/04 ve věci ústavní stížnosti V. K. proti průtahům v řízení vedeném u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 16 Co 68/99.
I. Krajský soud v Brně průtahy v řízení vedeném pod sp. zn. 16 Co 68/99 zasáhl do základního práva stěžovatelky zaručeného čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

II. Krajskému soudu v Brně se ukládá, aby nepokračoval v průtazích ve věci vedené u něj pod sp. zn. 16 Co 68/99 a aby v této věci neprodleně jednal.

III. Krajský soud v Brně je povinen zaplatit stěžovatelce k rukám její právní zástupkyně na náhradě nákladů řízení před Ústavním soudem 2 150 Kč do 30 dnů od doručení tohoto nálezu.
Odůvodnění

Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 1. 6. 2004 se stěžovatelka domáhá vydání nálezu, jímž by Ústavní soud zakázal Krajskému soudu v Brně pokračovat v porušování jejích práv na vyřízení věci bez zbytečných průtahů zaručených v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), které spočívá v tom, že odvolací soud nejedná a nerozhoduje o podaném odvolání stěžovatelky proti rozsudku Okresního soudu v Jihlavě ze dne 23. 11. 1998 č. j. 12 C 715/97-62.

Stěžovatelka tvrdí, že s ohledem na charakter řízení (o právní neúčinnosti darovacích smluv), kdy neuznané právo zasahuje a souvisí s jejími osobnostními a vlastnickými právy, je nečinnost odvolacího soudu pro ni spojena s nevyčíslitelnými důsledky, morální újmou a s poukazem na svůj zdravotní stav a vysoký věk i s nadměrným psychickým zatížením. Z výše uvedených důvodů proto žádá Ústavní soud o ochranu svých základních práv.

Krajský soud v Brně ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 15. 6. 2004, podepsaném předsedkyní senátu 16 Co, sdělil, že věci přidělené tomuto senátu jsou vyřizovány dle svého nápadu, kdy k 1. 6. 2004 má 498 nevyřízených věcí. Potíže při vyřizování agendy činí časté střídání členů senátu a dlouhodobá nepřítomnost předsedkyně senátu. Krajský soud v Brně přislíbil, že věci bude věnována náležitá péče a v měsíci září, říjnu 2004 lze očekávat nařízení jednání.

Vedlejší účastníci se k ústavní stížnosti nevyjádřili.

Podáním ze dne 29. 6. 2004 stěžovatelka prostřednictvím své právní zástupkyně k výzvě Ústavního soudu vyčíslila náklady právního zastoupení v souvislosti s podanou ústavní stížností ve výši 6 350 Kč, tj. 6 200 Kč podle ustanovení § 5 písm. c) vyhlášky č. 484/2000 Sb. a 2x režijní paušál po 70 Kč (sic - pozn. red.).

Z vyžádaného spisu Okresního soudu v Jihlavě sp. zn. 12 C 715/97 Ústavní soud zjistil, že stěžovatelce, která měla v řízení před obecných soudem postavení navrhovatelky (společně s K. Ch.), byl v řízení před obecným soudem ustaven opatrovník, neboť podle znaleckých posudků předložených Okresnímu soudu v Jihlavě (založených ve spise sp. zn. 12 C 715/97) stěžovatelka trpí duševní poruchou, pro kterou není schopna chápat smysl soudního řízení a rozhodnutí. Ústavní soud proto usnesením ze dne 1. 7. 2004 č. j. IV. ÚS 180/04-12 postupoval obdobně jako obecný soud a ustavil Ing. J. K., manžela stěžovatelky, jejím opatrovníkem, neboť závěr znaleckých vyjádření plně dopadá i na řízení o ústavní stížnosti.

Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému přezkumu, zkoumá podmínky řízení a formální náležitosti ústavní stížnosti. V této souvislosti Ústavní soud považuje řádně zastoupenou stěžovatelku za osobu oprávněnou k podání ústavní stížnosti, ústavní stížnost za přípustnou a schopnou být předmětem ústavního přezkumu.

Přípustnost ústavní stížnosti Ústavní soud posuzoval podle právního stavu platného ke dni podání ústavní stížnosti, tj. ke dni 1. 6. 2004. Podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4). Podle § 75 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka podle předchozího odstavce, jestliže v řízení o podaném opravném prostředku podle odstavce 1 dochází ke značným průtahům, z nichž stěžovateli vzniká nebo může vzniknout vážná a neodvratitelná újma.

Ohledně splnění podmínky vyčerpání všech procesních prostředků poskytovaných zákonem k ochraně práv stěžovatele Ústavní soud ve své rozhodovací praxi dříve judikoval, že takovým prostředkem je i stížnost na průtahy řízení předsedovi soudu [§ 164 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), v platném znění], a přípustnost ústavní stížnosti podmiňoval předchozím podáním takové stížnosti. Též v důsledku judikatury Evropského soudu pro lidská práva (viz např. Hartman proti České republice, RoESLP 2003:4, http://hudoc.echr.coe.int/, stížnost č. 53341/99 ze dne 10. 7. 2003) však Ústavní soud změnil svůj restriktivní přístup a v řadě svých nálezů [viz např. sp. zn. I. ÚS 600/03 z 16. 1. 2004, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu (dále jen "Sbírka rozhodnutí"), svazek 32, nález č. 6; sp. zn. II. ÚS 504/03 z 6. 4. 2004, Sbírka rozhodnutí, svazek 33, nález č. 50; sp. zn. IV. ÚS 36/04 z 20. 4. 2004, Sbírka rozhodnutí, svazek 33, nález č. 56; www.usoud.cz] vyhověl podaným ústavním stížnostem, byť jim podání hierarchické stížnosti nepředcházelo, s odůvodněním, že ji nelze považovat za efektivní prostředek nápravy průtahů v řízení.

Ústavní soud v této souvislosti považuje však za nezbytné zdůraznit, že také zákonodárce reagoval na deficit účinné ochrany účastníků řízení před nečinností soudů a od 1. 7. 2004 zakotvil do právního řádu České republiky zcela novou úpravu stížnosti na průtahy řízení, na niž navazuje institut návrhu na určení lhůty pro provedení procesního úkonu (§ 174a zákona o soudech a soudcích). Existence tohoto nového procesního prostředku přináší s sebou kvalitativní změnu odstraňující dřívější bezzubost stížnosti na průtahy řízení, pročež do budoucna postup stěžovatelů podle ustanovení § 174a zákona o soudech a soudcích bude nezbytnou podmínkou přípustnosti ústavní stížnosti z pohledu ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.

V posuzované věci však byla ústavní stížnost podána ještě před nabytím účinnosti citovaného ustanovení zákona o soudech a soudcích; Ústavní soud proto při jejím posuzování postupoval podle stavu právního řádu účinného ke dni jejího podání, neboť by nepovažoval za spravedlivé požadovat po stěžovatelce vyčerpání procesního prostředku k ochraně jejího práva, jenž sice existoval v době rozhodování Ústavního soudu, ale neexistoval v den, kdy byla ústavní stížnost podána.

Protože i po formální stránce ústavní stížnost splňovala náležitosti požadované zákonem o Ústavním soudu, zabýval se Ústavní soud přezkumem stěžovaného postupu obecného soudu. Z vyžádaného spisu Okresního soudu v Jihlavě zjistil následující skutečnosti:

K určovací žalobě K. Ch. a V. K. podané dne 2. 7. 1997 rozhodl Okresní soud v Jihlavě rozsudkem ze dne 23. 11. 1998 č. j. 12 C 715/97-62 tak, že zamítl návrh navrhovatelů na určení, že darovací smlouvy ze dne 9. 6. 1995 sp. zn. V 12/173/95 a ze dne 22. 1. 1996 sp. zn. V 12/13/96, které uzavřel E. Ch., nar. 1936, s E. Ch., nar. 1963, jsou vůči navrhovatelům právně neúčinné. Navrhovatelé napadli rozsudek Okresního soudu v Jihlavě včas podaným odvoláním, které doplnili podáním doručeným soudu dne 25. 1. 1999. Okresní soud v Jihlavě předložil spis i s odvoláním Krajskému soudu v Brně, který jej obdržel dne 9. 2. 1999 a zaevidoval pod sp. zn. 16 Co 68/99. Ke dni podání ústavní stížnosti se Krajský soud v Brně omezil pouze na pokyn ze dne 2. 10. 2002 o připojení spisu Okresního soudu v Jihlavě sp. zn. 5 C 1322/92.
Ústavní stížnost je důvodná.

Průtahy v řízení představují tzv. jiný zásah do základních práv stěžovatele [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a dále § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu], zakotvených v čl. 38 odst. 2 Listiny a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Obě citovaná ustanovení garantují právo každého, aby jeho věc byla projednána bez zbytečných průtahů (resp. v přiměřené lhůtě), přičemž těmto ustanovením přirozeně odporuje, jestliže v konkrétním případě u obecného soudu dochází k nedůvodným průtahům v řízení. Otázkou průtahů v řízení před obecnými soudy se Ústavní soud zabýval ve své dosavadní rozhodovací praxi opakovaně, kdy judikoval, že jedná-li soud v prokazatelně nepřiměřených časových dimenzích, pak zasahuje svou nečinností právě do těchto ústavně zaručených práv stěžovatelů.

Při posuzování délky konkrétního řízení vychází Ústavní soud ve své rozhodovací praxi z judikatury Evropského soudu pro lidská práva, podle které přiměřenost doby řízení nelze vyjádřit numericky, neboť je podmíněna objektivně charakterem projednávané věci a musí být zkoumána ve světle konkrétních okolností případu, s přihlédnutím ke složitosti věci, chování stěžovatele a chování příslušných orgánů, přičemž je třeba vzít v úvahu i to, co je pro stěžovatele v sázce (srov. např. věc Frydlender proti Francii, http://hudoc.echr.coe.int/, stížnost č. 30979/96 z 27. 6. 2000). Tam, kde Evropský soud pro lidská práva bere v úvahu, co je pro stěžovatele v sázce, posuzuje přiměřenost délky řízení přísněji; obecně se jedná o případy, kdy si věc obvykle žádá rychlé a bezodkladné řešení; tak je tomu např. při rozhodování ve věcech statusových, pracovněprávních či ve věcech, kde je záhodno zohlednit zdravotní stav či věk stěžovatele (srov. např. věc Caleffi proti Itálii, http://hudoc.echr.coe.int/, stížnost č. 11890/85 z 24. 5. 1991, nebo věc Hartman proti České republice, viz shora).

Ústavní soud proto při zkoumání opodstatněnosti tvrzení o porušení základního práva na projednání věci bez zbytečných průtahů, resp. v přiměřené lhůtě, přistupuje ke každé věci individuálně a zvažuje, zda průtahy zavinil výlučně svým přístupem a chováním stěžovatel či zda nejde o věc složitou s množstvím účastníků řízení a náročným důkazním řízením; v takových případech pak má za to, že takové průtahy zpravidla nepředstavují porušení základních práv.

V projednávaném případě však tomu tak není. Průtahy v odvolacím řízení ve věci vedené pod sp. zn. 16 Co 68/99 jsou zcela a výlučně přičitatelné Krajskému soudu v Brně. Skutečnost, že tento soud neučinil po dobu několika let ve věci žádný úkon, má sama o sobě natolik manifestní povahu, že o porušení stěžovatelčiných práv v ústavněprávní rovině lze sotva pochybovat. Vysvětlení soudu, že k těmto více než pětiletým průtahům došlo důsledkem velkého počtu nevyřízených věcí, častým střídáním členů senátů a dlouhodobou nepřítomností předsedkyně senátu, nelze akceptovat a průtahy v řízení ospravedlnit přetížeností soudů, neboť je věcí státu, aby organizoval své soudnictví tak, aby principy soudnictví zakotvené v Listině a Úmluvě byly respektovány, a případné nedostatky v tomto směru nemohou jít k tíži občanů, kteří od soudu právem očekávají ochranu svých práv v přiměřené době (srov. sp. zn. IV. ÚS 55/94, Sbírka rozhodnutí, svazek 2, nález č. 42, str. 39; sp. zn. IV. ÚS 466/97, Sbírka rozhodnutí, svazek 10, nález č. 38).

Podle čl. 2 Ústavy je státní moc vykonávána i prostřednictvím orgánů moci soudní a vykonávají-li podle čl. 81 Ústavy soudní moc jménem republiky nezávislé soudy, potom právu na projednání věci "bez zbytečných průtahů" odpovídá povinnost obecných soudů tuto stěžejní zásadu spravedlivého procesu naplňovat. Není-li stát v konkrétním sporu účastníků schopen zabezpečit řádný průběh soudního řízení, dochází v důsledku této jeho neschopnosti k faktickému odepření spravedlnosti. Důsledkem je pak nejen dlouhodobá nejistota stran sporu o tom, na čí straně se právo nachází, ale obecně i podlamování důvěry jednotlivců (fyzických i právnických osob) v to, že justice je schopna náležitě právo nalézat a chránit. Z toho pak vyplývá i ztráta důvěry nejen v právo samotné, ale i v demokratický stát, který, prohlašuje-li se za stát právní, je povinen zejména svým soudnictvím nalézat práva jednotlivých účastníků řízení nejen v co největší shodě s právem objektivním, ale také v přiměřeném časovém horizontu. Je-li totiž délka řízení zcela neadekvátní věci, o níž je řízení vedeno, je již tím samým spravedlnost procesu popřena (srov. sp. zn. IV. ÚS 36/04, Sbírka rozhodnutí, svazek 33, nález č. 56).

Jakkoli existence subjektivních faktorů (přítomnosti soudce, jemuž byla věc v souladu s rozvrhem práce přidělena) nebo faktorů objektivních (vysoký počet nedodělků senátu Krajského soudu v Brně) může být větší či menší měrou příčinou průtahů v řízení, nemůže být úkolem Ústavního soudu o těchto momentech usuzovat, neboť je zcela irelevantní, došlo-li z hlediska zásahu státní moci do práva stěžovatelky na vyřízení věci bez zbytečných průtahů (v přiměřené lhůtě) z důvodu majícího podklad v tom či onom faktoru; relevantní je toliko fakt, zda k tomuto zásahu došlo, či nikoli; o pozitivní odpovědi nemá Ústavní soud naprosto žádný důvod pochybovat.

Na základě toho, co bylo výše uvedeno, Ústavní soud konstatoval, že nedůvodnými průtahy v řízení ve věci sp. zn. 16 Co 68/99 Krajský soud v Brně porušil práva stěžovatelky na projednání věci bez zbytečných průtahů, resp. v přiměřené lhůtě, ústavně zaručená v čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, a proto ústavní stížnosti vyhověl [§ 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu], a Krajskému soudu v Brně uložil, aby v průtazích v řízení vedeném pod sp. zn. 16 Co 68/99 nepokračoval a ve věci neprodleně jednal [§ 82 odst. 3 písm. b) zákona o Ústavním soudu].

Náklady řízení před Ústavním soudem si hradí každý účastník či vedlejší účastník zásadně sám (§ 62 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Dlouholetá a prakticky absolutní nečinnost odvolacího soudu ve věci sp. zn. 16 Co 68/99 však představuje natolik výjimečný rys projednávané věci, že Ústavní soud přistoupil k aplikaci ustanovení § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, podle kterého může v odůvodněných případech podle výsledků řízení usnesením uložit některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, aby zcela nebo zčásti nahradil jinému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi jeho náklady řízení, a uložil Krajskému soudu v Brně, aby nahradil stěžovatelce náklady spojené s jejím právním zastoupením v řízení před Ústavním soudem ve výši 2 150 Kč (2x 1 000 Kč, 2x 75 Kč) podle ustanovení § 9 odst. 3 písm. g) ve spojení s § 7 a § 13 odst. 3 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), v platném znění; při stanovení výše odměny advokáta nepostupoval podle vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, ve znění vyhlášky č. 49/2001 Sb., jak navrhla právní zástupkyně stěžovatelky, neboť aplikace tohoto předpisu je z povahy projednávané věci vyloučena; řízení před Ústavním soudem není totiž řízením občanskoprávním. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení Ústavní soud učinil součástí nálezu, neboť je-li možno o uložení povinnosti k náhradě rozhodnout usnesením (§ 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), je nepochybně možné tak učinit i nálezem (srov. sp. zn. II. ÚS 53/97, Sbírka rozhodnutí, svazek 13, nález č. 26).



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.