IV. ÚS 1787/17
IV.ÚS 1787/17 ze dne 2. 8. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Jana Musila o ústavní stížnosti Drahoslavy Fauové, zastoupené Mgr. Janem Vargou, advokátem se sídlem Fűgnerovo nám. 1808/3, Praha 2, proti výroku I. a II. usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. 6. 2016 č. j. 30 Co 494/2012-1188 a výroku I. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2017 č. j. 22 Cdo 5798/2016-1246, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí krajského soudu, kterým byla zavázána k úhradě nákladů řízení před soudy prvního a druhého stupně a rovněž uvedeného rozhodnutí dovolacího soudu, kterým bylo odmítnuto její dovolání jako nepřípustné.

Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti vyplývá, že v řízení o vypořádání společného jmění manželů soudy rozhodly o povinnosti uhradit náklady řízení podle poměru úspěchu ve věci.

Stěžovatelka je přesvědčena, že výše nákladů přiznaných žalobci je zjevně nepřiměřená. Ve věci byly dány důvody zvláštního zřetele hodné ve smyslu ust. § 150 o. s. ř. a rozhodně bylo na místě ve věci nepřiznat náhradu nákladů řízení žádné ze stran řízení. Stěžovatelka namítá, že soudy rozhodly, aniž se zabývaly všemi okolnostmi případu a zjišťovaly dopad nepřiznání nákladů řízení u toho, kterého účastníka řízení.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.

Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že rozhodování o nákladech soudního řízení je výhradně doménou civilních soudů. Otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, nelze z hlediska kritérií spravedlivého (řádného) procesu klást na stejnou úroveň, jako na proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 303/02, III. ÚS 106/11, III. ÚS 255/05, I. ÚS 195/13 a další). Ústavní soud tak dal ve své judikatuře opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před ostatními soudy jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně.

Shora uvedené závěry o omezeném přezkumu rozhodnutí o nákladech řízení potom platí tím spíše pro rozhodování podle ustanovení § 150 o. s. ř., které při existenci důvodů hodných zvláštního zřetele umožňuje soudu výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti úspěšnému účastníkovi nepřiznat. Aplikace citovaného ustanovení, svou podstatou výjimečného v tom, že soud může o náhradě nákladů řízení rozhodnout jinak, než by odpovídalo výsledku sporu, však zcela přísluší soudům civilním, které nejlépe znají konkrétní okolnosti toho kterého případu, a proto mohou posoudit, zda využijí možnosti dané jim uvedeným ustanovením či nikoliv (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 619/2000 nebo usnesení sp. zn. IV. ÚS 37/02 a IV. ÚS 2171/14).

Podstatu ústavní stížnosti představuje právě polemika stěžovatelky s právními závěry soudů ohledně možnosti aplikace ust. § 150 o. s. ř., kdy stěžovatelka Ústavnímu soudu předkládá argumentaci, kterou uplatnila již v řízení před civilními soudy.

Ústavní soud ověřil, že krajský soud se otázkou náhrady nákladů řízení velmi podrobně zabýval a vzhledem k tomu, že ani jeden z účastníků nebyl v řízení plně úspěšný, rozhodl o náhradě nákladů podle zásady úspěchu ve věci, tj. za aplikace § 142 odst. 2 o. s. ř. Odvolací soud přitom v souladu se závazným právním názorem Nejvyššího soudu porovnal samostatně míru úspěchu a neúspěchu každého z účastníků ve vztahu k tomu, co každý z nich požadoval a čeho se mu dostalo. Odvolací soud rovněž dostatečně posoudil požadavek stěžovatelky na postup podle § 150 o. s. ř. Zvažoval přitom majetkové, sociální, osobní a další poměry obou účastníků, přičemž vzal v úvahu i postoj účastníků v průběhu řízení. Dostatečně a srozumitelně objasnil, proč na straně stěžovatelky neshledal důvody hodné zvláštního zřetele, pro které by bylo možné plně (v rozsahu poměrného úspěchu) nepřiznat žalobci náhradu nákladů řízení.

Rovněž dovolací soud v odůvodnění rozhodnutí své závěry, podle nichž se odvolací soud při posuzování důvodů zvláštního zřetele hodných podle §150 o. s. ř. neodchýlil od ustálené praxe Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, podrobně rozvedl.

Pokud jde o poukaz stěžovatelky na nálezy Ústavního soudu týkající se aplikace ust. § 150 o. s. ř., Ústavní soud uvádí, že k použití závěrů vyslovených v předchozích rozhodnutích nelze přistupovat mechanicky či je aplikovat na všechny "na první pohled" obdobné případy. Nelze odhlédnout od toho, že každý případ má svoji jedinečnou charakteristiku, která může mít vliv na přijetí jiného, odlišného právního závěru, aniž by bylo možno mít jednoznačně za to, že v důsledku této změny dochází k porušení principu právní jistoty a důvěry v právo.

Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Přijatým závěrům nelze z ústavního hlediska nic vytknout. Civilní soudy svá rozhodnutí patřičně odůvodnily, srozumitelně a logicky uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly.

Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. srpna 2017

JUDr. Vladimír Sládeček předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.