IV. ÚS 1774/16
IV.ÚS 1774/16 ze dne 11. 5. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 11. května 2017 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Drahoslavy Svobodové, zastoupené Mgr. Ing. Pavlem Knoppem, advokátem, se sídlem Pekařská 1004/26, 602 00 Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. března 2016 č. j. 30 Cdo 627/2016-499, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 1. října 2015 č. j. 13 Co 72/2012-472, proti rozsudku Okresního soudu Brno - venkov ze dne 30. března 2015 č. j. 7 C 41/2010-439, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 8. června 2015 č. j. 7 C 41/2010-453, a proti rozsudku Okresního soudu Brno - venkov ze dne 30. května 2011 č. j. 7 C 41/2010-342, za účasti 1) Nejvyššího soudu, 2) Krajského soudu v Brně a 3) Okresního soudu Brno - venkov, jako účastníků řízení, a za účasti A) Mgr. Sofie Pondikasové, se sídlem Vrchlického sad 1894/4, 602 00 Brno, jako insolvenční správkyně dlužníka Lukáše Bárty, a B) obchodní společnosti Českomoravská stavební spořitelna, a. s., se sídlem Vinohradská 3218/169, 100 00 Praha 10, IČ: 49241397, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

Ústavní soud obdržel dne 1. června 2016 návrh ve smyslu § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jímž se Drahoslava Svobodová (dále jen "žalobkyně" nebo "stěžovatelka") domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi bylo zasaženo do jejího ústavně zaručeného základního práva na ochranu majetku ve smyslu článku 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i do práva na soudní ochranu a spravedlivý proces dle článku 1, článku 90 a článku 95 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), článku 36 odst. 1 Listiny a článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

II.

Z obsahu ústavní stížnosti a z obsahu napadených rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud zjistil:

U Okresního soudu Brno - venkov (dále také "nalézací soud") byl veden občanskoprávní spor (zprvu pod sp. zn. 7 C 900/2003, následně pod sp. zn. 7 C 41/2010), mezi žalobkyní Drahoslavou Svobodovou a žalovanými 1) Mgr. Sofií Pondikasovou, jako insolvenční správkyní dlužníka Lukáše Bárty (dále jen "první žalovaná"), a 2) Českomoravskou stavební spořitelnou, a. s. (dále jen "druhá žalovaná"). Ve sporu se žalobkyně domáhala jednak určení, že je vlastnicí pozemku parc. č. X, jehož součástí je stavba č. p. Y, vše v katastrálním území Šlapanice u Brna, katastrální úřad Brno venkov (dále jen "nemovitosti"), což zdůvodnila tím, že kupní smlouva na prodej nemovitosti, kterou dne 16. února 2000 uzavřela s Lukášem Bártou (dále jen "kupní smlouva") je neplatná, protože žalobkyně neměla v úmyslu kupní smlouvu uzavřít, naopak jednala v domnění, že jde o smlouvu zástavní, o čemž byla prý Lukášem Bártou a svým vnukem Jiřím Andreevem ubezpečována. Dále se žalobkyně domáhala určení, že k nemovitostem neexistuje zástavní právo, zřízené smlouvou ze dne 3. května 2000 ve prospěch druhé žalované.

Nalézací soud rozhodoval ve věci opakovaně:

Rozsudkem ze dne 30. května 2011 č. j. 7 C 41/2010-342 nalézací soud zamítl žalobu na určení neexistence zástavního práva druhé žalované k nemovitostem.

Rozsudkem ze dne 30. března 2015 č. j. 7 C 41/2010-439, ve znění usnesení ze dne 8. června 2015 č. j. 7 C 41/2010-453, nalézací soud zamítl žalobu na určení vlastnického práva žalobkyně k nemovitostem. Nalézací soud na základě jednotlivých skutkových zjištění uzavřel, že žalobkyně si musela být vědoma obsahu kupní smlouvy; stran otázky relativní neplatnosti kupní smlouvy pak uvedl, že žalobkyně neprokázala právně významné skutečnosti svědčící o tom, že by uvedenou smlouvu uzavřela v omylu [§ 49a zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obč. zák.")]; poukázal také na to, že druhá žalovaná v tomto směru důvodně vznesla námitku promlčení (§ 40a obč. zák.). Na tomto základu nalézací soud konstatoval, že kupní smlouva uzavřená mezi žalobkyní a Lukášem Bártou je platná a účinná.

Poté, co proti meritorním rozhodnutím vydaným nalézacím soudem podala žalobkyně odvolání, spojil Krajský soud v Brně (dále také "odvolací soud") usnesením ze dne 3. července 2015 č. j. 13 Co 72/2012-457 řízení o obou odvoláních žalobkyně ke společnému řízení.

Odvolací soud rozsudkem ze dne 1. října 2015 č. j. 13 Co 72/2012-472 napadená rozhodnutí soudu prvního stupně v meritu věci potvrdil. Odvolací soud předně poukázal na rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, dle níž smlouva, při jejímž uzavření jeden z účastníků úmyslně předstíral určitou vůli se záměrem, aby tím vyvolal u druhého účastníka smlouvy omyl, nebo aby tím využil jeho omylu, není neplatná dle § 37 odst. 1 obč. zák. či dle § 39 obč. zák., nýbrž podle § 49a obč. zák. Podvodného jednání jednoho z účastníků při uzavírání smlouvy se může druhý účastník úspěšně dovolat dle § 40a obč. zák. Právo dovolat se relativní neplatnosti právního úkonu (právního jednání) dle § 40a obč. zák. se přitom promlčuje v obecné tříleté promlčecí době (lhůtě). Protože druhá žalovaná vznesla důvodně námitku promlčení, již odvolací soud neshledal v rozporu s dobrými mravy (str. 9-10 jeho rozhodnutí), a protože ustanovení § 6 odst. 2 a § 8 nového občanského zákoníku [zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "o. z.)] nemají na poměry projednávané věci žádný dopad, dospěl odvolací soud k závěru o platnosti a účinnosti kupní smlouvy.

Dovolání žalobkyně Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") usnesením ze dne 30. března 2016 č. j. 30 Cdo 627/2016-499 odmítl s tím, že žalobkyní vznesená právní otázka aplikace ustanovení části první hlavy I zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, již byla vyřešena rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 16 června 2015 sp. zn. 21 Cdo 3612/2014. Dovolací soud proto uzavřel, že rozhodnutí odvolacího soudu s jeho judikaturou nijak nekoliduje a tvrzení žalobkyně, že v dovolání uvedená právní otázka dosud nebyla v jeho rozhodování vyřešena, nemá opodstatnění.

III.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti předně namítá neplatnost kupní smlouvy, jelikož neměla úmysl ji vůbec uzavřít, resp. při jejím uzavírání byla uvedena Lukášem Bártou a svým vnukem Jiřím Andreevem v omyl. Námitku promlčení práva dovolat se relativní neplatnosti kupní smlouvy, vznesenou insolvenční správkyní Lukáše Bárty, přitom označuje za odporující dobrým mravům s odkazem na ustanovení § 6 odst. 2 a 8 o. z.

Stran námitky promlčení stěžovatelka předestírá jednotlivá skutková tvrzení, která mají potvrzovat závěr, že při uzavírání kupní smlouvy byla Lukášem Bártou a Jiřím Andreevem uvedena v omyl. O samotném převodu nemovitostí se prý měla dozvědět až v roce 2002, kdy se na ni obrátil příslušný správce daně v souvislosti se zaplacením daně z převodu nemovitostí. Z těchto důvodů nemohla dříve zjistit, že nemovitosti byly převedeny na Lukáše Bártu a nemohla se ani dovolat relativní neplatnosti kupní smlouvy. Jestliže tak téměř celá promlčecí lhůta uplynula v důsledku jednání Lukáše Bárty a Jiřího Andreeva, je třeba námitku promlčení - byť vznesenou insolvenční správkyní Lukáše Bárty - považovat za odporující dobrým mravům.

Stěžovatelka dále zdůrazňuje, že v průběhu odvolacího řízení poukazovala na nutnost aplikace § 3030 o. z., resp. § 6 odst. 2 a 8 o. z., zakotvujících zásady, že nikdo nemůže těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu a že zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany. Odvolací soud však konstatoval, že daná ustanovení na poměry projednávané věci žádný konkrétní dopad nemají. Stěžovatelka v tomto směru poukázala na odůvodnění rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 15. června 2004 sp. zn. 92 T 171/2003, jímž byl Lukáš Bárta zproštěn obžaloby z trestného činu podvodu dle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákoníku, v němž označený soud mimo jiné uvedl, že "je přesvědčen, že poškozená (stěžovatelka) kupní cenu nikdy nepřevzala a její vůle nikdy nesměřovala k prodeji uvedené nemovitosti."

Dle stěžovatelky je současně nezbytné zohlednit její věk a složitost celé věci, jakož i to, že se dovolala relativní neplatnosti kupní smlouvy nedlouho po uplynutí tří let od jejího uzavření, a to čistě v důsledku jednání Lukáše Bárty a Jiřího Andreeva.

Ohledně rozhodnutí dovolacího soudu stěžovatelka namítá, že dovolací soud toliko odmítl její argumentaci stran uplatnění zásad, dle nichž nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého jednání a že zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany, aniž by se věcně zabýval jejími námitkami, jež nesměřovaly k nepřípustné pravé retroaktivitě, nýbrž k věcné aplikaci uvedených zásad, o jejichž uplatnění před 1. lednem 2014 nelze mít pochyb.

V neposlední řadě stěžovatelka namítá extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a provedenými důkazy - ve vztahu k výpovědi Jiřího Andreeva ze dne 18. února 2004 a dopisu Jiřího Andreeva ze dne 7. května 2014 - protože výsledky těchto důkazů obecné soudy nijak nezohledňují. Stěžovatelka rovněž brojí proti postupu soudu prvního stupně, jenž měl závěr o platnosti a účinnosti kupní smlouvy založit do velké míry na výpovědi svědka Martina Klimeše.
IV.

Poté, co Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost je přípustná, byla podána včas osobou oprávněnou a splňuje také ostatní zákonné požadavky, vyžádal si v souladu s § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyjádření obecných soudů, jakož i spis vedený u Okresního soudu Brno - venkov pod sp. zn. 7 C 41/2010.

Přípisem ze dne 19. dubna 2017 Nejvyšší soud sdělil, že zcela odkazuje na odůvodnění svého napadeného rozhodnutí. Nad jeho rámec poukázal na závěry svého rozsudku ze dne 16. června 2015 sp. zn. 21 Cdo 3612/2014, v němž v dovolání předestřenou otázku - na jejímž základě stěžovatelka dovozovala naplnění předpokladů přípustnosti podaného dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. - již dříve vyřešil.

Krajský soud v Brně ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 13. dubna 2017 uvedl, že s předkládanými argumenty se obecné soudy již dříve v rámci nalézacího a odvolacího řízení podrobně vypořádaly. Co se týče otázky, zda skutečně a případně kým byla stěžovatelka při uzavírání kupní smlouvy uvedena v omyl, odvolací soud konstatoval, že naznačenou otázkou se dále nezabýval a vyšel ze skutkových tvrzení stěžovatelky, neboť i kdyby byla tato skutková tvrzení prokázána, žalobu na určení vlastnického práva by bylo třeba zamítnout s ohledem na promlčení práva dovolat se relativní neplatnosti kupní smlouvy. Stran tvrzení, že vznesení námitky promlčení se příčilo v dané věci dobrým mravům, odvolací soud odkázal na závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. listopadu 2010 sp. zn. 26 Cdo 45/2010, přičemž doplnil, že stěžovatelka se s obsahem kupní smlouvy seznámila prokazatelně již dne 22. března 2000, kdy jí smlouva byla doručena katastrálním úřadem do vlastních rukou. Co se týče okolností, za nichž byla námitka insolvenční správkyní Lukáše Bárty uplatněna, nepovažoval je odvolací soud za nemravné, neboť ani insolvenční správkyně, ani Lukáš Bárta nezpůsobili marné uplynutí promlčecí lhůty.

Okresní soud Brno - venkov v přípise ze dne 20. dubna 2017 toliko uvedl, že při svém rozhodování byl vázán právním názorem odvolacího a dovolacího soudu.

S ohledem na obsah vyjádření obecných soudů, které obsahovaly argumentaci stěžovatelce známou již z napadených rozhodnutí, nepovažoval Ústavní soud jejich zaslání stěžovatelce k případné replice za nutné.

V.

Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Podle článku 83 Ústavy je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není však součástí soustavy obecných soudů (článek 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Do jejich rozhodovací činnosti je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 8. července 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, jenž je veřejnosti dostupný, stejně jako ostatní rozhodnutí Ústavního soudu, na stránce http://nalus.usoud.cz/).

Ústavní stížnost představuje zčásti polemiku se skutkovými závěry obecných soudů (k nimž stěžovatelka předestírá vlastní skutková tvrzení), zčásti pak s jejich právním hodnocením. Dále stěžovatelka brojí proti samotnému postupu obecných soudů v rámci dokazování a konečně namítá nesprávné právní posouzení otázky, zda námitka promlčení práva dovolat se relativní neplatnosti kupní smlouvy byla v dané věci uplatněna v rozporu s dobrými mravy, resp. ustanoveními § 6 odst. 2 a § 8 o. z.

K dílčím námitkám stěžovatelky Ústavní soud uvádí následující:

Obecné soudy se otázkou platnosti kupní smlouvy, jíž byly převedeny nemovitosti stěžovatelky na Lukáše Bártu, podrobně zabývaly. Ačkoliv soud prvního stupně dospěl k závěru, že uvedená smlouva je platným právním úkonem, odvolací soud jeho právní posouzení korigoval v tom směru, že na kupní smlouvu je třeba nahlížet jako na relativně neplatný právní úkon ve smyslu § 49a obč. zák. Uvedený závěr odvolací soud opřel o tvrzení stěžovatelky, že její vůlí bylo uzavřít smlouvu zástavní, nikoliv kupní, přičemž při uzavírání kupní smlouvy byla Lukášem Bártou a Jiřím Andreevem uvedena v omyl o tom, jakou smlouvu skutečně uzavírá. Právní úkon, u něhož je dán důvod relativní neplatnosti dle § 49a obč. zák., se přitom považuje za platný, dokud se ten, na jehož ochranu je důvod neplatnosti určen, neplatnosti nedovolá. Protože právo dovolat se neplatnosti právního úkonu je právem majetkové povahy, promlčuje se v rámci tříleté promlčecí lhůty (§ 101 obč. zák.), počítané od okamžiku, kdy došlo k uzavření právního úkonu. Jelikož stěžovatelka uplatnila své právo až po uplynutí promlčecí lhůty a insolvenční správkyně Lukáše Bárty vznesla námitku promlčení, odvolací soud uzavřel, že kupní smlouvou bylo vlastnictví k nemovitostem převedeno ze stěžovatelky na Lukáše Bártu, s účinky od okamžiku vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí.

Ústavní soud shledal, že právní závěr odvolacího soudu o relativní neplatnosti kupní smlouvy koresponduje jak zjištěnému skutkovému stavu, tak i ustálené rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, přičemž nelze přehlédnout, že odvolací soud vyšel přímo ze skutkových tvrzení stěžovatelky. Daný závěr proto nelze označit za svévolný či dokonce jsoucí v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními odvolacího soudu.

Stran otázky rozporu námitky promlčení s dobrými mravy je třeba říci, že uvedenou námitkou stěžovatelky se odvolací soud v rámci odůvodnění svého rozhodnutí podrobně vypořádal. Vyšel přitom z ustálené rozhodovací praxe jak dovolacího tak Ústavního soudu, dle níž "námitka promlčení zásadně dobrým mravům neodporuje, ale mohou nastat situace (např. v poměru mezi nejbližšími příbuznými), že uplatnění této námitky je výrazem zneužití práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by za takové situace zánik nároku v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil." (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 6. září 2005 sp. zn. I. ÚS 643/04, či ze dne 26. června 2012 sp. zn. I. ÚS 718/11, případně usnesení Ústavního soudu ze dne 21. září 2011 sp. zn. I. ÚS 2364/11 či ze dne 7. prosince 2011 sp. zn. I. ÚS 2235/11).

Odvolací soud přitom poukázal na tvrzení stěžovatelky, dle něhož samotnou smlouvu při jejím uzavírání nečetla, jakož i na skutková zjištění soudu prvního stupně, podle nichž byla stěžovatelce kupní smlouva doručena katastrálním úřadem již dne 22. března 2000 do vlastních rukou, a v roce 2002 příslušný finanční úřad vyzval stěžovatelku k úhradě daně z převodu nemovitosti. V dané věci současně nebylo prokázáno, že by Lukáš Bárta či Jiří Andreev nějakým způsobem zavinili marné uplynutí promlčecí lhůty. Přitom listinný důkaz - dopis Jiřího Andreeva ze dne 7. května 2014 - soud prvního stupně vyhodnotil jako nevěrohodný, vedený snahou po více než deseti letech zvrátit postavení stěžovatelky, s tím, že jeho obsah odporoval skutečnostem, které Jiří Andreev sdělil dne 18. února 2004 v rámci jednání před soudem prvního stupně.

Dospěl-li na takovémto skutkovém základu odvolací soud k závěru, že stěžovatelka při uzavírání smlouvy jednala nedbale a marné uplynutí promlčecí lhůty fakticky zavinila sama, nelze jeho právnímu hodnocení ničeho vytknout (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. února 2017 sp. zn. II. ÚS 3361/15). Závěr odvolacího soudu (strana 9-10 napadeného rozhodnutí) je naopak logicky, srozumitelně a přesvědčivě odůvodněn a nevykazuje žádné znaky ústavně nepřípustné svévole v rozhodování obecných soudů.

Ústavní soud v tomto směru ostatně opakovaně připomněl, že "občanský zákoník předpokládá vlastní přičinění subjektů pro ochranu svých práv a požaduje, aby především ony samy sledovaly svá subjektivní práva a činily takové kroky, aby nedocházelo k jejich ohrožování a poškozování. Jedině takový postup bude v souladu se zásadou vigilantibus iura scripta sunt', jež se uplatňuje v civilním soudním řízení." (srov. nález Ústavního soudu ze dne 10. března 2015 sp. zn. Pl. ÚS 37/13, či usnesení Ústavního soudu ze dne 4. července 2002 sp. zn. III. ÚS 21/02 nebo ze dne 13. dubna 2004 sp. zn. I. ÚS 512/03).

Stran uplatnění ustanovení § 6 odst. 2 a § 8 o. z. je třeba poukázat jednak na dovolacím soudem citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. června 2015 sp. zn. 21 Cdo 3612/2014, a dále na usnesení Ústavního soudu ze dne 25. října 2016 sp. zn. I. ÚS 3641/16, v němž Ústavní soud aproboval výklad ustanovení § 3030 o. z. podaný Nejvyšším soudem, podle něhož "žádný z § 1 až § 14 o. z. není přípustné aplikovat způsobem, který by vedl k tomu, že "dosavadní právní úprava" nebude v právních vztazích vzniklých v době do 31. prosince 2013 náležitě respektována (tedy že zejména nebude buď používána vůbec, nebo že bude vykládána odlišně, v rozporu s ustálenou judikaturou. Ustanovení § 3030 o. z. nelze vykládat tak, že by způsobovalo (umožňovalo) pravou zpětnou účinnost § 1 až 14 ObčZ na dříve (do 31. prosince 2013) vzniklé právní vztahy (poměry)."

Současně je třeba říci, že Ústavní soud opakovaně judikoval, že mu zásadně nepřísluší přezkoumávat vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. března 2016 sp. zn. I. ÚS 585/16 či ze dne 17. května 2016 sp. zn. IV. ÚS 584/16). Ingerence do těchto úvah se vymyká pravomoci Ústavního soudu, jenž by jako orgán ochrany ústavnosti mohl napadené rozhodnutí dovolacího soudu zrušit jedině v situaci, kdyby ústavní stížností napadené rozhodnutí vykazovalo rysy protiústavnosti, např. pro svévoli, nedostatek odůvodnění či pro jiné ústavní úrovně dosahující vady vytyčené ustálenou judikaturou Ústavního soudu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 13. září 2012 sp. zn. II. ÚS 2888/12 a judikaturu v něm citovanou).

O takový případ však v projednávané věci nejde, neboť v odůvodnění svého rozhodnutí dovolací soud zřetelně vysvětlil, z jakého důvodu stěžovatelkou vymezená otázka nenaplňuje proklamovaný předpoklad přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., jelikož uvedená otázka hmotného práva již v rozhodování dovolacího soudu vyřešena byla. I kdyby měl Ústavní soud za to, že takový výklad podústavního práva je nesprávný, nebo že přiléhavější by byl výklad jiný, k zásahu by byl oprávněn pouze tehdy, pokud by soud svými rozhodnutími zasáhl do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, tedy pokud by byl výklad podústavního práva chybný v intenzitě extrémnosti, kdyby šlo o svévoli apod. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. února 2017 sp. zn. I. ÚS 3641/16). Ani takové pochybení však Ústavní soud neshledal.

Současně je však třeba dodat, že ačkoliv obecná zásada nemo turpitudinem suam allegare potest a zásada, že zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany, jsou imanentními součástmi právního řádu (a jako takové jimi byly i před 1. lednem 2014 - k prvé z uvedených přiměřeně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. listopadu 2015 sp. zn. 29 Cdo 2261/2015), je třeba dát za pravdu soudu odvolacímu neboť, jak bylo řečeno, uvedená pravidla na okolnosti uplatnění námitky promlčení nedopadají. Jinými slovy daná námitka nebyla uplatněna v důsledku nepoctivého či protiprávního činu Lukáše Bárty či Jiřího Andreeva (tvrzení stěžovatelky o tom, že jí Jiří Andreev zadržoval poštu, se objevuje až v souvislosti s jeho dopisem ze dne 7. května 2014) a nelze ji současně označit ani za zjevné zneužití práva (např. ve smyslu jeho šikanozního výkonu).

Odkazuje-li stěžovatelka na odůvodnění rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 15. června 2004 sp. zn. 92 T 171/2003, Ústavní soud toliko dodává, že by bylo v rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů, pokud by měl civilní soud toliko mechanicky přebírat skutkové závěry vyslovené trestními soudy v jiném řízení (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. března 2017 sp. zn. I. ÚS 1405/16). Ostatně citované závěry trestního soudu nejsou nijak v rozporu s těmi, k nimž dospěly obecné soudy v projednávané věci. Již soud prvního stupně uvedl, že zaplacení kupní ceny zůstalo mezi účastníky nesporné (správně sporné - s ohledem na zbývající část věty jde o zřejmý přepis), nicméně tato skutečnost nebyla právně rozhodná pro posouzení otázky platnosti kupní smlouvy. Co se týče sporné vůle stěžovatelky, odvolací soud právě z tohoto důvodu dospěl k závěru o relativní neplatnosti kupní smlouvy dle § 49a obč. zák. tedy z důvodu uvedení stěžovatelky v omyl.

Stran tvrzení stěžovatelky o tom, že obecné soudy měly přihlédnout ke skutečnosti, že k uplatnění relativní neplatnosti došlo nedlouho po uplynutí tříleté promlčecí lhůty, jakož i k osobě stěžovatelky a k celkové složitosti celé situace, je třeba říci, že marné uplynutí promlčecí lhůty - právě s ohledem na její povahu - nelze prominout.

Ohledně námitek stěžovatelky směřujících proti hodnocení důkazů obecnými soudy Ústavní soud připomíná, že z ústavního principu nezávislosti soudů plyne rovněž zásada volného hodnocení důkazů. Ústavní soud nemá pravomoc nahrazovat činnost obecných soudů při výkladu podústavního práva a při hodnocení jednotlivých důkazů. K tomu je povolán pouze v případech kdy se obecné soudy dopustily svévole či jiného excesivního porušení procesních pravidel majícího za následek porušení základních práv a svobod. Ústavní soud přezkoumal postup obecných soudů a dospěl k závěru, že nevykazuje žádná ústavněprávně relevantní pochybení a odpovídá tak požadavkům kladeným na spravedlivý proces a požadavkům na ústavně konformní průběh dokazování (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 16. února 1995 sp. zn. III. ÚS 61/94, ze dne 21. listopadu 2013 sp. zn. I. ÚS 2603/13, či ze dne 10. března 2015 sp. zn. II. ÚS 2172/14).

Jestliže soud prvního stupně neshledal provedený důkaz - dopis Jiřího Andreeva ze dne 7. května 2014 - v kontextu jeho předchozí výpovědi jako věrohodný, neshledává Ústavní soud v takovém postupu případ tzv. opomenutých důkazů, (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 3. listopadu 1994 sp. zn. III. ÚS 150/93, či ze dne 16. června 2003 sp. zn. IV. ÚS 283/2000), resp. extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, jak dovozuje stěžovatelka.

Zbývá doplnit, že soud prvního stupně (i přes výhrady dovolacího soudu - viz jeho usnesení ze dne 20. listopadu 2009 č. j. 30 Cdo 2478/2009 na str. 5) nesprávně označil výpověď Martina Klimeše v souvisejícím trestním řízení za důkaz svědeckou výpovědí, ačkoliv uvedenou bylo třeba hodnotit jako důkaz listinný (provedený na základě trestního spisu). Nelze však přisvědčit stěžovatelce, že "výpověď svědka" Martina Klimeše představovala stěžejní důkaz, neboť soud prvního stupně vybudoval svůj závěr o tom, že stěžovatelka si musela být vědoma, že uzavírá kupní, nikoliv zástavní smlouvu, na odlišných skutkových zjištěních. Nadto v kontextu konečného závěru odvolacího soudu o relativní neplatnosti kupní smlouvy Ústavní soud uzavírá, že i přes naznačenou vadu, učiněnou v řízení před soudem prvního stupně, je třeba hodnotit celkové řízení jako spravedlivé.

Ze všech těchto důvodů Ústavní soud dospěl k závěru, že napadená rozhodnutí nezasáhla do základních práv stěžovatelky, pročež podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. května 2017

Vladimír Sládeček v. r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.