IV. ÚS 1771/11
IV.ÚS 1771/11 ze dne 1. 11. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně zpravodajky Michaely Židlické v právní věci stěžovatele Š. B., zastoupeného JUDr. Josefem Zubkem, advokátem se sídlem 1. máje 398, Třinec, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 3556/2009-109 ze dne 13. 4. 2011 a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 8 Co 133/2009-90 ze dne 20. 4. 2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I. Ústavnímu soudu byl dne 15. 6. 2011 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů.

Ze spisu Okresního soudu ve Frýdku-Místku (dále jen "okresní soud") sp. zn. 12 C 68/2008, který si Ústavní soud za účelem posouzení důvodnosti ústavní stížnosti vyžádal, bylo zjištěno, že stěžovatel podal dne 4. 3. 2008 u okresního soudu žalobu proti České republice - Ministerstvu spravedlnosti ČR (dále jen "vedlejší účastnice") o náhradu škody, jež mu měla vzniknout v souvislosti s obviněním z trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele a trestného činu krádeže; obžaloby ze spáchání těchto trestných činů byl stěžovatel zproštěn rozsudkem Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") sp. zn. 7 To 529/2005 ze dne 19. 1. 2006. Stěžovatel požadoval, aby mu vedlejší účastnice uhradila částku 29.640,- Kč, odpovídající nákladům vynaloženým na obhajobu v trestním řízení, a dále částku 2.650.000,- Kč jako náhradu nemajetkové újmy. Okresní soud rozsudkem č. j. 12 C 68/2008-55 ze dne 12. 11. 2008 žalobě co do částky 24.415,- Kč vyhověl (výrok I.) a ve zbytku, tzn. co do částky 2.655.225,- Kč, žalobu zamítl (výrok II.). Proti výroku II. rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání, nicméně krajský soud rozsudkem č. j. 8 Co 133/2009-90 ze dne 20. 4. 2009 rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil. Dovolání stěžovatele proti rozsudku krajského soudu bylo usnesením Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 3556/2009-109 ze dne 13. 4. 2011 odmítnuto pro nenaplnění podmínek přípustnosti dle § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád").

Posledně uvedené rozhodnutí krajského a Nejvyššího soudu napadl stěžovatel ústavní stížností, v níž namítal, že byla porušena jeho ústavně zaručená práva plynoucí z čl. 36 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel rozporoval závěr Nejvyššího soudu, že v dovolání nebyla vymezena žádná otázka zásadního právního významu, a tvrdil, že takové otázky formuloval dokonce dvě; první se týkala určení okamžiku, kdy se stěžovatel o vzniku nemajetkové újmy dozvěděl, a druhá povinnosti stěžovatele právně hodnotit jím uváděné skutečnosti. Nejvyšší soud se i přes proklamovanou absenci otázky zásadního právního významu k meritu věci vyjádřil, nicméně učinil tak způsobem dle stěžovatele zcela nepřezkoumatelným, neboť toliko konstatoval, že odvolací soud posoudil otázku promlčení nároku v souladu s hmotným právem. Tento svůj závěr Nejvyšší soud blíže nezdůvodnil a s dovolacími námitkami se tedy v podstatě nijak nevypořádal. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti zopakoval názor, že nemajetková újma ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), vzniká již okamžikem zahájení trestního stíhání, nicméně o následcích se poškozený dozvídá postupně po dlouhou dobu, proto také zákonodárce stanovil pro uplatnění nároku desetiletou lhůtu. Nárok tedy nebyl promlčen, jak mylně dovodily obecné soudy. Stěžovatel rovněž Nejvyššímu soudu vytkl, že dovolání neprojednal veřejně, v přítomnosti stěžovatele, v důsledku čehož se tento nemohl vyjádřit k prováděným důkazům, byly-li vůbec nějaké. Ze všech těchto důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 3556/2009-109 ze dne 13. 4. 2011 a rozsudek krajského soudu č. j. 8 Co 133/2009-90 ze dne 20. 4. 2009 svým nálezem zrušil.
II. Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala veškeré formální i obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k věcnému přezkumu napadených rozhodnutí.

Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze tehdy, jestliže by takovým rozhodnutím bylo neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, byl by Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout a napadené rozhodnutí zrušit. O takový případ se však v projednávané věci nejednalo.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti vytýkal Nejvyššímu soudu řadu procesních pochybení, jádro ústavní stížnosti ovšem tvořil nesouhlas stěžovatele s právním posouzením věci, a to konkrétně pokud šlo o otázku promlčení uplatněného nároku na zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu dle § 31a zákona č. 82/1998 Sb.

Obecné soudy posoudily v předchozím průběhu řízení tuto otázku takto: okresní soud konstatoval, že stěžovatel výslovně žádal kompenzaci nemajetkové újmy z titulu nezákonného rozhodnutí, což je ovšem možné pouze u rozhodnutí vydaných po účinnosti zákona č. 160/2006 Sb., jímž byl institut zadostiučinění za nemajetkovou újmu včleněn do právního řádu. Jelikož byl stěžovatel zproštěn obžaloby před účinností zmíněného zákona, nebylo možno jeho žalobě vyhovět. Krajský soud se s výše uvedeným názorem okresního soudu ztotožnil, nicméně na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že z žalobních tvrzení bylo možno vyvodit, že se stěžovatel domáhal přiznání zadostiučinění mimo jiné i z důvodu nesprávného úředního postupu. Krajský soud podotkl, že dle čl. II zákona č. 160/2006 Sb. lze požadovat kompenzaci za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem i v případě, že tato vznikla před účinností zmíněného zákona, pokud ke dni účinnosti zákona nebyl nárok promlčen. Jelikož rozsudek, jímž byl stěžovatel zproštěn obžaloby, nabyl právní moci dne 19. 1. 2006 a zákon č. 160/2006 Sb. nabyl účinnosti dne 27. 4. 2006, bylo zřejmé, vycházeje z obecné tříleté promlčecí doby, že nárok na přiznání zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem ke dni účinnosti zákona promlčen nebyl. Dle krajského soudu bylo v takovém případě třeba s ohledem na znění § 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. podat žalobu ve lhůtě šesti měsíců ode dne účinnosti zákona. Toto stěžovatel nesplnil, neboť šestiměsíční lhůta ve smyslu citovaného ustanovení uplynula dne 27. 4. 2007 a žaloba byla podána až dne 4. 3. 2008. Nejvyšší soud pak toliko stručně konstatoval, že právní posouzení věci odvolacím soudem bylo v souladu s hmotným právem.

Proti těmto závěrům stavěl stěžovatel vlastní konstrukci, dle níž by mohl uplatňovat nárok na přiměřené zadostiučinění po dobu deseti let od zahájení trestního stíhání tak, jak by průběžně zjišťoval, jaké konkrétní negativní následky pro něj trestní řízení mělo. Současně dovozoval, že interpretace relevantních ustanovení zákona č. 82/1998 Sb., tak jak ji provedly obecné soudy, představuje porušení čl. 36 odst. 3 Listiny.

Ústavní soud k tomu uvádí následující: Dle čl. 36 odst. 3 Listiny má každý právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem. Dle čl. 36 odst. 4 Listiny stanoví podrobnosti zákon; konkrétně se jedná o zákon č. 82/1998 Sb. Dle § 31a zákona č. 82/1998 Sb. platí, že bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Dle § 32 odst. 3 téhož předpisu se nárok na náhradu nemajetkové újmy promlčí za 6 měsíců ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě, nejpozději však do deseti let ode dne, kdy nastala právní skutečnost, se kterou je vznik nemajetkové újmy spojen. Vznikla-li nemajetková újma nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, neskončí promlčecí doba dříve než za 6 měsíců od skončení řízení, v němž k tomuto nesprávnému úřednímu postupu došlo.

Zákon prostřednictvím výše citovaného ustanovení zakotvuje subjektivní šestiměsíční a objektivní desetiletou lhůtu pro uplatnění nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu, přičemž uplynutím kterékoli z nich se právo promlčí. Stěžovatel inicioval předběžné projednání svého nároku u vedlejší účastnice přípisem ze dne 23. 5. 2006; k tomuto dni již tedy nutně musel o vzniku nemajetkové újmy vědět. Vedlejší účastnice přípisem ze dne 8. 2. 2007, doručeným právnímu zástupci stěžovatele dne 12. 2. 2007, stěžovateli sdělila, že jeho žádosti nelze vyhovět. Dle § 35 zákona č. 82/1998 Sb. promlčecí doba neběží ode dne uplatnění nároku na náhradu škody do skončení předběžného projednání, nejdéle však po dobu 6 měsíců. Stěžovatel podal žalobu k okresnímu soudu dne 4. 3. 2008, tedy více než rok poté, co byl vyrozuměn o negativním stanovisku vedlejší účastnice. I v případě, že by bylo možno na stěžovatelův případ aplikovat zákon č. 82/1998 Sb., ve znění účinném od 27. 4. 2006, byl by jeho nárok z důvodu uplynutí subjektivní šestiměsíční lhůty promlčen. Za těchto okolností považoval Ústavní soud za nadbytečné zabývat se otázkou výkladu čl. II. zákona č. 160/2006 Sb., neboť ani aplikace zákona č. 82/1998 Sb. v novelizovaném znění by nemohla vést ke zlepšení postavení stěžovatele, resp. k tomu, aby jeho žalobě bylo vyhověno. Ústavní soud tedy v postupu obecných soudů neshledal žádné pochybení, jež by mělo za následek negaci práva na náhradu škody ve smyslu čl. 36 odst. 3 Listiny.

Stěžovateli nebylo možno přisvědčit, ani pokud šlo o tvrzené procesní nedostatky v postupu Nejvyššího soudu. Průběh řízení před Nejvyšším soudem odpovídal zákonným ustanovením toto řízení upravujícím, včetně rozhodování bez nařízení jednání (srov. § 243a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů). Je pravdou, že odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu bylo velmi stručné, nicméně vzhledem k okolnostem případu jej lze považovat z hlediska ústavněprávního za dostatečné.

Jelikož Ústavní soud nezjistil nic, co by svědčilo o existenci neoprávněného zásahu do stěžovatelových ústavně zaručených práv, nezbylo mu než jeho ústavní stížnost odmítnout dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 1. listopadu 2012

Vlasta Formánková, v. r. předsedkyně senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.