IV. ÚS 1767/08
IV.ÚS 1767/08 ze dne 17. 12. 2009


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Miloslava Výborného a Michaely Židlické ve věci navrhovatelky H. H., právně zastoupené advokátem JUDr. Petrem Folprechtem, Michelská 81, Praha 4, proti usnesení Okresního soudu v Prachaticích ze dne 31. 3. 2004 č. j. 8 C 789/2002-38, usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. 1. 2004 č. j. 22 Co 2054/2003-66, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. 3. 2004 č. j. 22 Co 2054/2003-74, rozsudku Okresního soudu v Prachaticích ze dne 29. 4. 2005 č.j. 8 C 182/2004-15, usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. 9. 2005 č. j. 6 Co 1613/2005-50, usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. 3. 2006 č. j. 11 C 45/2005-38, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 10. 2006 č. j. 11 Cmo 189/2006-58, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. 6. 2007 č. j. 22 Co 276/2007-154, usnesení Okresního soudu v Prachaticích ze dne 19. 11. 2007 č. j. 6 Nc 2611/2007-26, usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 3. 2008 č. j. 7 Co 752/2008-38 a usnesení Okresního soudu v Prachaticích ze dne 26. 5. 2008 č. j. 11 E 807/2004-33, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:

I.

Ústavnímu soudu byl dne 16. 7. 2008 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů. Stěžovatelka spojila své podání s návrhem na přiznání nákladů právního zastoupení.

Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a po odstranění vytčených vad konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.

II.

Stěžovatelka se v řízení před obecnými soudy snažila neúspěšně prokázat, že není osobou povinnou k zaplacení žalované částky, neboť spornou smlouvu se společností MEDIATEL, spol. s r. o. IČ 26757052 nikdy neuzavřela. Za situace, kdy ve věci rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích pod č.j. 22 Co 2054/2003-74 podala stěžovatelka proti rozhodnutí žalobu pro zmatečnost a návrh na obnovu řízení. Okresní soud ve svém ústavní stížností napadeném rozhodnutí č. j. 8 C 182/2004-15 ve výroku I. návrh na obnovu řízení zamítl. O zbytku návrhu, tj. žalobě pro zmatečnost, rozhodl s konečnou platností až Vrchní soud v Praze svým usnesením č. j. 11 Cmo 189/2006-58, kterým došlo k částečnému zrušení rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. 3. 2004 č. j. 22 Co 2054/2003-74. Věcí se následně zabýval citovaný krajský soud, který svým výrokem rozsudek soudu prvního stupně v odstavci prvém, v části o povinnosti žalované zaplatit 10.248,- Kč s 0,03% úroky z prodlení za každý den prodlení od 6. 12. 2002 do zaplacení, v odstavci druhém, o nákladech řízení mezi účastníky, a v odstavci třetím o nákladech řízení ve vztahu ke státu potvrdil. Současně rozhodl i o nákladech odvolacího řízení. Uvedený rozsudek krajského soudu č. j. 22 Co 276/2007-154 byl stěžovatelce, resp. jejímu obecnému zmocněnci doručen dne 16. 5. 2008. Stěžovatelka se ve svém návrhu věnuje především okolnostem týkajícím se údajného uzavření sporné smlouvy, přičemž dospěla k závěru, že tuto smlouvu za ni podepsala osoba, která k tomu nebyla oprávněna. Současně je obecným soudům vytýkána celá řada nedostatků vztahujících se k proběhlým soudním řízením, které nebyly v jejich průběhu zohledněny. Stěžovatelka dále napadá též tu skutečnost, že krajský soud v případě rozhodování ve věci č.j. 22 Co 2054/2003-74 nevyčkal, až uplyne lhůta k podání dovolání předchozího usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 22 Co 2054/2003-66.
III.

Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí orgánu státní moci z pohledu tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze bylo-li takovým rozhodnutím neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, je Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout.

Ústavní soud by byl oprávněn zasáhnout pouze v případě, že aplikace a interpretace norem jednoduchého práva dosáhne ústavně právní relevance. Podle dosavadní judikatury Ústavního soudu se jedná o případy, ve kterých ve věci aplikovaná norma jednoduchého práva, sledující určitý ústavně chráněný účel, z pohledu proporcionality nabyla opodstatněně přednost před jinou normou jednoduchého práva, sledující dosažení jiného ústavně chráněného účelu (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 256/01, publ. in. Sb. n. u., sv. 25, str. 287), případy konkurence interpretačních alternativ, kdy nedochází ke konkurenci možné aplikace více norem jednoduchého práva, nýbrž jde o řešení otázky akceptace některé z několika interpretačních alternativ jedné, určité normy jednoduchého práva (např. nález sp. zn. III. ÚS 114/94, tamtéž, sv. 3, str. 45), či případy svévolné aplikace normy jednoduchého práva ze strany obecného soudu, jíž schází smysluplné odůvodnění, resp. propojení s jakýmkoli ústavně chráněným účelem (např. nález sp. zn. I.ÚS 549/2000, tamtéž, sv. 22, str. 65). K žádnému z takových případů však v projednávané věci nedošlo.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud návrh ve vztahu k usnesení Okresního soudu v Prachaticích ze dne 31. 3. 2004 č. j. 8 C 789/2002-38 a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. 6. 2007 č. j. 22 Co 276/2007-154 odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. 3. 2004 č. j. 22 Co 2054/2003-74 nebyl zrušen napadeným usnesením Vrchního soudu v Praze v celém rozsahu, ale toliko v části, kterou byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Prachaticích ze dne 31. 3. 2003 č. j. 8 C 789/2002-38, a v části, jíž bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení. Ve zbývající zamítavé části ohledně úroků z prodlení ve výši 0,03% za každý den prodlení za dobu od 1. 11. 1998 do 5. 12. 2002 nabyl rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. 3. 2004 č. j. 22 Co 2054/2003-74 samostatně právní moci a je tedy nutno ve vztahu k této části výroku předmětnou ústavní stížnost odmítnout dle ustanovení § 43 odst. 1 písm. b) pro opožděnost. V té části, v níž byl rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. 3. 2004 č. j. 22 Co 2054/2003-74 zrušen, právně neexistuje a předmětnou ústavní stížnost je tak třeba ve vztahu k této části odmítnout v souladu s ustanovením § 43 odst. 1 písm. e) pro nepřípustnost.

Co se týče napadeného usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. 1. 2004 č. j. 22 Co 2054/2003-66, nezbývá než konstatovat, že předmětná ústavní stížnost je ve vztahu k tomuto podána opožděně, neboť z dodejky vyplývá, že toto rozhodnutí bylo stěžovateli doručeno dne 12. 2. 2004. Namítá-li stěžovatelka, že krajský soud nevyčkal při rozhodování ve věci č. j. 22 Co 2054/2003-74, zda stěžovatelka nepodá ve věci dovolání, je třeba uvést, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem a výše citovanému usnesení krajského soudu, týkající se změny subjektu na straně žalovaného, tak nic nebránilo, aby nabylo právní moci. Z výše uvedeného důvodu Ústavní soud citované usnesení odmítl v souladu s ustanovením § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu pro opožděnost.

Napadá-li stěžovatelka rozhodnutí vztahující se k návrhu na obnovu řízení a žaloby pro zmatečnost, tj. usnesení Okresního soudu v Prachaticích ze dne 29. 4. 2005 č. j. 8 C 182/2004 - 15, usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. 9. 2005 č. j. 6 Co 1613/2005-50, usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. 3. 2006 č. j. 11 C 45/2005-38 a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 10. 2006 č. j. 11 Cmo 189/2006-58, nutno konstatovat, že poslední rozhodnutí ve věci bylo stěžovatelce doručeno dne 23. 11. 2006. Vzhledem k tomu, že předmětná ústavní stížnost byla podána k přepravě dne 15. 7. 2008, Ústavní soud v této části ústavní stížnost odmítl v souladu s ustanovením § 43 odst. 1 písm. b) pro opožděnost.

Brojí-li stěžovatelka proti usnesení Okresního soudu v Prachaticích ze dne 19. 11. 2007 č. j. 6 Nc 2611/2007-26 a usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 3. 2008 č. j. 7 Co 752/2008-38, nutno poznamenat, že poslední opravný prostředek ve věci byl doručen dne 10. 4. 2008 na adresu stěžovatelky, nicméně zásilku převzala její babička paní M. Š. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka řádnost doručení nenamítá a ani ho jiným způsobem nezpochybnila, má Ústavní soud za to, že poslední opravný prostředek byl stěžovatelce řádně doručen právě dne 10. 4. 2008 a od tohoto data počala plynout lhůta k podání ústavní stížnosti. Jelikož stěžovatelka podala předmětnou ústavní stížnost k poštovní přepravě až dne 15. 7. 2008, nezbývá než i v této části ústavní stížnost odmítnout dle ustanovení § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu pro opožděnost.

Co se týče napadeného usnesení Okresního soudu v Prachaticích ze dne 26. 5. 2008 sp. zn. 11 E 807/2004-33, je z vyžádaného spisu zřejmé, že si stěžovatelka podala proti citovanému rozhodnutí odvolání a ústavní stížnost je tak třeba v souladu s ustanovením § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu třeba považovat za nepřípustnou (o odvolání bylo rozhodnuto Krajským soudem v Českých Budějovicích dne 18. 9. 2008 pod sp. zn. 7 Co 1678/2008, doručeném zmocněnci dne 3. 9. 2008, přičemž toto rozhodnutí ústavní stížností dodatečně napadeno nebylo).

Za výše nastíněných okolností Ústavní soud neshledal důvod, pro nějž by vyhověl návrhu, aby stěžovatelce "přiznal" náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem. Podle ustanovení § 62 odst. 3 zákona o Ústavním soudu totiž náklady řízení před Ústavním soudem, které vzniknou účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, hradí účastník nebo vedlejší účastník, pokud tento zákon nestanoví jinak. Podle odst. 4 uvedeného ustanovení může Ústavní soud v odůvodněných případech podle výsledků řízení usnesením uložit některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, aby zcela nebo zčásti nahradil jinému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi jeho náklady řízení. Pravidlem pro řízení před Ústavním soudem je tedy úhrada vlastních nákladů řízení samotnými účastníky a vedlejšími účastníky. Z konstrukce "obecné pravidlo - výjimka" vyplývá, že ustanovení o shora zmíněné výjimce nelze vykládat rozšiřujícím způsobem a lze je aplikovat jen v mimořádných případech, resp., jak uvádí konkrétně ustanovení § 62 odst. 4, v "odůvodněných" případech podle výsledků řízení. V projednávaném případě k takovému postupu, vzhledem k jeho výsledku, Ústavní soud neshledal důvod.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. prosince 2009

Vlasta Formánková předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.