IV. ÚS 1760/17
IV.ÚS 1760/17 ze dne 11. 7. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Jana Musila o ústavní stížnosti P. P., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Ostrov nad Ohří, zastoupeného Mgr. Vlastimilem Němcem, advokátem se sídlem Chomutov, Kadaňská č. 3550, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2017 č. j. 3 Tdo 77/2017-58, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 9. 2016 sp. zn. 2 To 48/2015 a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 3. 2015 č. j. 3 T 21/2013-996, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

V ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označený rozsudek Krajského soudu v Plzni, kterým byl uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. c), odst. 3 písm. a) trestního zákoníku, přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 trestního zákoníku a přečinu nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 1 trestního zákoníku, za což byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem. Dále navrhuje zrušení označeného usnesení Vrchního soudu v Praze, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání, jakož i zrušení usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo odmítnuto jeho dovolání.

Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 1 odst. 1, 2 Ústavy, čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a 4, čl. 37 odst. 2, čl. 38 odst. 2, čl. 39 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Stěžovatel namítá, že v hlavním líčení konaném dne 11. 3. 2014 nebyl řádně zastoupen obhájcem, přestože šlo v jeho věci o případ nutné obhajoby. Z vyjádření stěžovatele adresovaného soudu podle něj vyplýval souhlas jen s tím, aby JUDr. Svoboda zastupoval jeho obhájce, nedošlo však k udělení plné moci tomuto advokátovi. Porušení svých ústavně zaručených práv spatřuje stěžovatel i v tom, že soud nevyhověl žádosti jeho tehdejšího obhájce o odročení hlavního líčení. Stěžovatel dále uvádí, že postupem dovolacího a odvolacího soudu došlo k porušení zásady reformatio in peius, neboť odvolací soud při svém druhém rozhodování (po předchozím zrušení jeho rozhodnutí dovolacím soudem) potvrdil trest uložený soudem prvního stupně, přestože již stěžovatel vykonal část podmíněného trestu odnětí svobody s dohledem, jenž byl uložen v pořadí prvním rozhodnutím odvolacího soudu. Stěžovatel konečně namítá, že soud bez určitého výjimečného důvodu vyslechnul dva svědky mimo hlavní líčení, přičemž o tom jeho obhájce nevyrozuměl s dostatečným časovým předstihem.
Jak je patrné z odůvodnění napadených rozhodnutí, svou stěžejní námitku týkající se absence řádného zastoupení obhájcem v průběhu hlavního líčení stěžovatel uplatňoval již v průběhu trestního řízení, přičemž trestní soudy se s ní náležitě vypořádaly. Ústavní soud odkazuje zejména na odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu (č. l. 8-9). Z něj především vyplývá, že stěžovatel u hlavního líčení dne 11. 3. 2014 do protokolu zmocnil JUDr. Svobodu k zastupování u tohoto hlavního líčení, přičemž stěžovatelův dosavadní obhájce JUDr. Stupka následně doložil soudu substituční plnou moc datovanou dnem 10. 3. 2014. Ústavní soud tedy konstatuje, že všechny relevantní subjekty, tedy oba advokáti (JUDr. Svoboda a JUDr. Stupka) a především samotný stěžovatel, akceptovaly, že stěžovatele bude u hlavního líčení zastupovat JUDr. Svoboda. Ten obhajobu stěžovatele řádně vykonával a právo stěžovatele na obhajobu tak nebylo nijak zkráceno.

V této souvislosti musí Ústavní soud jako nedůvodnou vyhodnotit též námitku týkající se nevyhovění žádosti obhájce stěžovatele o odročení hlavního líčení. Ústavní soud k tomu nejprve připomíná, že z odpovědnosti obhajovaného za volbu obhájce nelze bez dalšího dovozovat povinnost trestního soudu přizpůsobovat režim řízení a jeho průběh představám a požadavkům obhájce (srov. nález sp. zn. II. ÚS 2448/08). Orgány činné v trestním řízení jsou povinny sledovat účel trestního řízení s vynaložením veškerého úsilí a prostředků, které jsou jim ze zákona k dispozici, aby řádný výkon spravedlnosti nebyl ohrožován takovými okolnostmi, na které, přes ono úsilí a prostředky, stát sám jako procesní strana nemá vliv (srov. nález sp. zn. III. ÚS 83/96).

V posuzované věci se jako zásadní jeví skutečnost popsaná v odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu (č. l. 8), totiž že obhájce stěžovatele JUDr. Stupka svou účast na hlavním líčení omlouval nutností neodkladného stomatologického vyšetření, avšak již při objednání k tomuto lékařskému výkonu měl vědomost o nařízení hlavního líčení. Nalézací soud tuto situaci vyřešil tím, že umožnil přítomnému JUDr. Svobodovi, obhájci druhého spoluobžalovaného, aby se souhlasem stěžovatele substitučně vykonával obhajobu i samotného stěžovatele. Tímto postupem tak nalézací soud vytvořil takové procesní podmínky, aby právní pomoc mohla být poskytnuta účinně a včas (srov. nálezy sp. zn. III. ÚS 304/99 a II. ÚS 2448/08).

Ústavní soud nemůže přisvědčit stěžovateli ani v tom, že v jeho věci mělo dojít k porušení zákazu reformatio in peius. Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací totiž svým napadeným usnesením toliko zamítl odvolání stěžovatele, takže nijak nezměnil trest uložený stěžovateli soudem prvního stupně. Trest, jenž byl stěžovateli uložen rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 8. 2015 (tedy prvním rozhodnutím tohoto soudu), ani jeho následný výkon nemohou být v tomto směru významné, neboť uvedený rozsudek byl Nejvyšším soudem zrušen na podkladě dovolání nejvyššího státního zástupce podávaného v neprospěch stěžovatele.

Ústavní soud musí odmítnout také námitku stěžovatele, že k zásahu do jeho ústavně zaručených práv mělo dojít v souvislosti s provedením výslechu dvou svědků mimo hlavní líčení. Z odůvodnění napadeného rozsudku Krajského soudu v Plzni (č. l. 5 a 8) je totiž zřejmé, že těchto výslechů se účastnil jednak obhájce obžalovaných a také sám stěžovatel. Z odůvodnění napadeného rozsudku dále vyplývá, že protokoly o těchto výpovědích obou svědků byly v hlavním líčení přečteny postupem podle § 211 odst. 1 trestního řádu, tedy za souhlasu jak státního zástupce, tak i samotného stěžovatele (obžalovaného). Z uvedeného tedy vyplývá, že postupem trestního soudu nedošlo k zásahu do práva stěžovatele na spravedlivý (řádný) proces.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. července 2017

JUDr. Vladimír Sládeček předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.