IV. ÚS 175/04
IV.ÚS 175/04 ze dne 13. 9. 2004


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


IV. ÚS 175/04









Ústavní soud rozhodl dne 13. září 2004 v senátě složeném z předsedy JUDr. Miloslava Výborného a soudců JUDr. Pavla Rychetského a JUDr. Michaely Židlické o ústavní stížnosti Ing. O. J., zastoupeného JUDr. J. X., advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 25. 9. 2002 sp. zn. 53 T 8/2001, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 7. 2003 sp. zn. 3 To 208/2002 a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2004 sp. zn. 7 Tdo 313/2004, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve své včas podané ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že v řízení před obecnými soudy bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a z tohoto důvodu navrhuje zrušení výše uvedených rozhodnutí. Konkrétně má za to, že posouzení jeho jednání jako spolupachatelství není správné, neboť nebylo prokázáno, že by vyvíjel jakoukoli činnost k odvozu cukru, a v inkriminovanou dobu prostory, kde byl cukr uskladněn, nenavštěvoval, nebyl v kontaktu se zaměstnanci a nevydával příkazy, ale veškerou manipulaci s cukrem řídil J. H. Protože prý neexistuje jediný důkaz, který by závěr soudu o jednání ve spolupachatelství potvrzoval, postupovaly soudy v rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů. Jestliže důkazy vyvolávaly důvodné pochybnosti, měl soud rozhodnout ve prospěch obviněného.

Z podané ústavní stížnosti, jakož i z vyžádaného spisu Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, sp. zn. 53 T 8/2001, zjistil Ústavní soud tato fakta:

Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, č. j. 53 T 8/2001-434, byli stěžovatel a J. H. uznáni vinnými trestným činem zpronevěry podle ustanovení § 248 odst. 1, odst. 3 písm. c) trestního zákona ve formě spolupachatelství. Daného trestného činu se jako jednatelé firmy A.-H. dopustili - zkráceně vyjádřeno - tím, že aniž by uhradili dvě proforma faktury ze dne 22. 9. 1999 a 7. 10. 1999 vystavené společností C. a rafinerie cukru TTD na celkové množství 139,9 tuny cukru, cukr v uvedeném množství nejpozději v období od 4. - 6. 10. 1999 prodali společnosti LN G. a utržené peníze si ponechali, čímž způsobili společnosti C. a rafinerie cukru TTD, a. s., škodu ve výši 2.188.735,50 Kč. Učinili tak v rozporu s kupní smlouvou uzavřenou dne 25. 2. 1999 se společností C. a rafinerie cukru TTD, a. s., podle které se tato společnost zavázala prodat firmě A.-H. svůj vlastní cukr o objemu 280,2 tuny uskladněný na základě smlouvy o skladování ze dne 1. 11. 1998 v D. v objektu firmy A.-H., přičemž podmínkou pro nabytí vlastnického práva firmy A.-H. k cukru bylo vždy uhrazení proforma faktury na předem dohodnuté množství cukru. Nalézací soud měl trestní odpovědnost J. H. za prokázanou zcela jednoznačně, neboť dával skladníkům pokyny k vyvezení uskladněného cukru, trestní odpovědnost stěžovatele dovodil ze skutečnosti, že stěžovatel věděl o obchodování s cukrem, který nebyl ve vlastnictví firmy A.-H., znal obsah kupní smlouvy i smlouvy o uskladnění a přebíral finanční hotovost od firmy LN G.. Odvolání Krajského státního zástupce podanému v neprospěch obžalovaných do výroků o trestech Vrchní soud v Olomouci rozsudkem sp. zn. 3 To 208/2002 vyhověl a odvolání obou obžalovaných zamítl jako nedůvodná. Nejvyšší soud usnesením sp. zn. 7 Tdo 313/2004 stěžovatelovo dovolání odmítl podle ustanovení § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu jako podané z jiného důvodu, než je v zákoně uveden, neboť stěžovatel nezpochybnil právní posouzení skutku, ale skutek samotný, kterážto námitka nespadá pod ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu.

Předseda senátu Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, v podaném vyjádření označil ústavní stížnost za nedůvodnou a opakující verzi odsouzeného použitou v rámci jeho obhajoby. Má za to, že v hlavním líčení bylo jednoznačně prokázáno jednání rozvedené v příslušném rozsudku.

Předseda senátu Vrchního soudu v Olomouci se omezil na odkaz na napadené rozhodnutí tohoto soudu, neboť stěžovatel v ústavní stížnosti uvedené námitky uplatnil již v řízení před obecnými soudy a Vrchní soud v Olomouci se k nim vyjádřil.

Předseda senátu Nejvyššího soudu ČR konstatoval, že námitka ohledně spolupachatelství je námitkou skutkovou, a tudíž nenaplňující dovolací důvod dle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu vztahující se na nesprávné právní posouzení skutku. Stěžovatel nenamítal nesprávné právní posouzení skutku podle ustanovení § 9 odst. 2 tr. ř., ale domáhal se na základě jiného hodnocení důkazů odlišného skutkového zjištění - že se celého jednání dopustil J. H. sám. Z hlediska dokazování je Nejvyšší soud při projednávání dovolání limitován ustanovením § 265r odst. 7 tr. ř., které vychází z toho, že tento mimořádný opravný prostředek je určen k nápravě pouze některých nejzávažnějších a taxativně uvedených procesních a hmotněprávních vad. Postupem podle § 265r odst. 7 tr. ř. nelze odstraňovat nedostatky ve skutkových zjištěních, která jsou pro dovolací soud závazná, a ten je nemůže hodnotit či měnit, nemá-li možnost opakovat nebo nově provádět důkazy. Předseda senátu navrhl zamítnutí předmětné ústavní stížnosti.

Po zvážení uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z důvodů dále uvedených.

Spolupachatelství předpokládá splnění dvou podmínek: jednak spáchání trestného činu společným jednáním a jednak úmysl jej takto spáchat. Právní teorie a praxe zná několik modelových situací společného jednání. V prvé řadě případ, kdy každý z pachatelů sám svým jednáním naplní všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, dále pak situaci, kdy jednáním jednotlivých pachatelů jsou naplněny pouze některé znaky dané skutkové podstaty a teprve jejich souhrnem je dána kompletní skutková podstata trestného činu. Konečně poslední variantou je situace, kdy jednání každého ze spolupachatelů představuje článek řetězu, současně tato jednání přímo směřují ke spáchání trestného činu a pouze ve svém souhrnu utváří jeho skutkovou podstatu. K tomu, aby bylo možno dané jednání kvalifikovat jako spolupachatelství, není nutné, aby se pachatelé na trestné činnosti podíleli ve stejném rozsahu, pokud je u všech naplněna jak objektivní, tak subjektivní stránka spolupachatelství. Je tedy přípustné, aby jeden ze spolupachatelů trestné jednání řídil, případně je vykonal ve větší míře, a druhý spolupachatel či spolupachatelé jednali podle jeho pokynů či na trestné činnosti participovali v omezeném rozsahu. Druhá podmínka - úmysl musí zahrnovat spáchání trestného činu společným jednáním a musí jej mít všichni spolupachatelé. Není třeba předběžné ani výslovné dohody, ale vyžaduje se, aby spolupachatelé byli navzájem posilováni vědomím své společné činnosti (srov. Solnař, V.: Základy trestní odpovědnosti, Nakladatelství Orac, Praha 2003, s. 364).

Otázkou skutkové podstaty trestného činu se Ústavní soud zabýval v nálezu III. ÚS 521/01 (Sbírka nálezů a usnesení sv. 25, č. 13), v němž připomněl, že skutková podstata každého trestného činu je charakterizována i tzv. objektivní stránkou, jejímiž obligatorními znaky jsou jednání, následek a příčinný vztah mezi jednáním a následkem. Všechny tyto znaky (jejich existence) musí být v každé konkrétní projednávané věci prokázány. Pokud tomu tak není, nelze mít za to, že jsou naplněny všechny znaky představující objektivní otázku skutkové podstaty toho kterého trestného činu. Taktéž z hlediska principu presumpce neviny musí být závěr o zavinění pachatele, který je závěrem právním, vždy prokázán výsledky provedeného dokazování a musí z nich logicky vyplynout. Nerespektování uvedených zásad vede k porušení práva na spravedlivý proces. Citovaný nález je možno vztáhnout i na danou věc, kdy činnost stěžovatele a společně s ním odsouzeného J. H. posuzovaná jako trestný čin zpronevěry podle ustanovení § 248 trestního zákona spáchaný ve formě spolupachatelství musí nést všechny znaky příslušné skutkové podstaty a navíc musí na základě zjištěných konkrétních skutečností splňovat objektivní a subjektivní stránku spolupachatelství - společné jednání a úmysl jednat společně.

Pokud stěžovatel namítá, že nemanipuloval s uskladněným cukrem, v inkriminovanou dobu skladovací prostory nenavštěvoval a nevydával příkazy zaměstnancům, je třeba mu přisvědčit, že dokazováním u něj žádná z těchto aktivit nebyla zjištěna. Jak již však Ústavní soud vyložil výše, ke spáchání trestného činu ve formě spolupachatelství není nezbytné, aby stěžovatel svým jednáním naplnil všechny znaky skutkové podstaty; postačí, navazují-li dílčí úkony jednotlivých pachatelů na sebe a jejich souhrn naplní celou skutkovou podstatu příslušného trestného činu. V dané věci byl stěžovatel právě oním článkem řetězu, neboť sice bezprostředně neřídil odvoz uskladněného cukru, ale podílel se na činnostech, které mu předcházely a které následovaly po něm. Stěžovatel znal obsah kupní smlouvy ze dne 25. 2. 1999, podle níž nabude vlastnického práva k uskladněnému cukru v D. teprve úhradou kupní ceny a převzetím skladištního listu. Z výpovědi svědkyně B. (č. l. 370 spisu) vyplývá, že stěžovatel v druhé polovině září 1999 v telefonickém rozhovoru s ní prohlásil, že zbývající uskladněný cukr hodlá zaplatit, nemá však dostatek finančních prostředků, a proto žádal o oddálení termínů splatnosti faktur. Tato výpověď koreponduje i s kopiemi dvou proforma faktur na 139,9 tuny cukru vystavených společností C. a rafinerie cukru D. ze dne 22. 9. 1999 a 7. 10. 1999 se splatností dne 6.10. 1999 a 21. 10. 1999 (č. l. 31a a 33a). Stěžovatel tedy věděl, že dosud nenabyl vlastnického práva k předmětnému cukru. Nalézací soud zjistil, že uskladněný cukr, stále ještě ve vlastnictví cukrovaru D., byl ze skladiště firmy A.H. v D. vyvážen, o čemž stěžovatel věděl, a proto u C. N. nad H. sjednal dodávku cukru pro firmu LN G. s tím, že 80 tun bude uskladněno v D. (faktury na č. l. 138, 144, 147, 150), aby dne 2. 10. 1999 při invetuře ze strany C. v D. množství cukru odpovídalo smlouvě o skladování, a následně ve dnech 4. - 6. 10. 1999 bude cukr odvezen firmě LN G.. Kromě skutečnosti, že sjednal doplnění chybějícího uskladněného cukru, který byl ve vlastnictví poškozeného C. D., stěžovatel následně přejímal část platby od firmy LN G. za dodaný cukr z D. (č. l. 93 a 94). Lze tedy shrnout, že stěžovatel sice přímo neřídil vyvážení cukru ve skladu v D., avšak o této skutečnosti věděl a prostřednictvím objednávek u C. v N.nad H., jimiž bylo množství uskladněného cukru doplněno na řádnou výši, tuto trestnou činnost zakryl, aby poškozená při inventuře tuto skutečnost nezjistila, a poté převzal část finančních prostředků, jimiž firma LN G. uhradila cukr, jež jí byl ihned po inventuře dodán ze skladu v D.. Na tomto místě je nutno uvést, že obecné soudy měly k dispozici dostatek zjištěných skutečností, které je opravňovaly k závěru, že stěžovatel spáchal trestný čin zpronevěry ve formě spolupachatelství.

K tomu, aby bylo možno rozhodnout o vině a trestu, je třeba, aby řetězec důkazů nevyvolával důvodné pochybnosti. Pokud tomu tak není, je třeba rozhodnout ve prospěch obviněného (srov. nález IV. ÚS 564/2000). V dané věci nemělo využití této zásady své opodstatnění, neboť obecné soudy objasnily všechny rozhodné skutečnosti nezbytné pro uznání stěžovatele vinným zmíněným trestným činem a mezi provedenými důkazy není takový nesoulad, že by zjištěná fakta extrémním způsobem odporovala přijatým skutkovým a právním závěrům. Stěžovatel opakuje námitky uplatněné již v rámci řízení před obecnými soudy, s nimiž se tyto náležitě vypořádaly.

Vzhledem k tomu, že postup obecných soudů nevedl k vynesení ústavně nesouladného rozhodnutí, kterým by byla porušena zaručená lidská práva a svobody stěžovatele, Ústavní soud podanou ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (v platném znění), jako zjevně neopodstatněnou odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 13. září 2004

JUDr. Miloslav Výborný předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.