IV. ÚS 1730/12
IV.ÚS 1730/12 ze dne 9. 7. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti D. R., zastoupeného JUDr. Ivanou Sittkovou, advokátkou se sídlem na adrese Praha 4, Medkova 913/48, proti rozsudku Okresního soudu v Trutnově ze dne 18. července 2008 č. j. 8 C 57/2007-143, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. května 2009 č. j. 26 Co 545/2008-174 a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. února 2012 č. j. 22 Cdo 4072/2009-207, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 9. května 2012, stěžovatel podle ustanovení § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení v záhlaví uvedených rozsudků s tvrzením, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces.

Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu v Trutnově sp. zn. 8 C 57/2007 (dále jen "soudní spis") bylo zjištěno, že žalobkyně M. V. se domáhala vypořádání společného jmění manželů, a to domu a pozemků situovaných v k. ú. Starý Sedloňov. Okresní soud nejprve svým rozsudkem nemovitosti přikázal do vlastnictví stěžovatele, kterému uložil vyplatit žalobkyni vypořádací podíl 327 500 ,- Kč. K odvolání podanému žalobkyní Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že předmětné nemovitosti přikázal do vlastnictví žalobkyně a uložil jí povinnost zaplatit stěžovateli vypořádací podíl 155 000,- Kč. Stěžovatelem podané dovolání pak bylo rozsudkem Nejvyššího soudu jako nedůvodné zamítnuto.

Stěžovatel v ústavní stížnosti zpochybnil provedené důkazní řízení a tvrdil, že v jeho případě nebylo postupováno v souladu se zákonem, kdy nebyly zohledněny veškeré rozhodné skutečnosti, věc byla nesprávně hodnocena a napadená rozhodnutí pak považuje za nepřezkoumatelná pro zmatečná a nepodložená zdůvodnění. Stěžovatel zdůraznil, že rozhodnutí odvolacího soudu je nepřezkoumatelné pro chybějící důkaz - revizní znalecký posudek. Stěžovatel dále namítal, že v řízení byl porušen princip zákonnosti a právo na spravedlivý proces, neboť obecné soudy se nezabývaly všemi skutkovými okolnostmi věci a odchýlily se od konstantní judikatury, která řeší otázku vypořádání společného jmění manželů i s přihlédnutím k tomu, kdo nemovitost fakticky užívá a stará se o ni.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a konstatuje, že argumenty, které stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, nevedou k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.

Ústavní soud žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit porušení tvrzených práv stěžovatele, neshledal. Z obsahu soudního spisu i odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že ve věci rozhodující soudy se celou věcí řádně zabývaly a svá rozhodnutí ústavně konformním způsobem odůvodnily.

Ústavní soud v posuzované věci nenašel nic, co by nasvědčovalo tomu, že by ve věci rozhodující soudy svévolně přehlédly některé stěžovatelovy argumenty či námitky, jejichž význam by mohl vést k rozhodnutí v jeho prospěch. Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel pouze polemizuje se závěry, které vyvodily obecné soudy a ze strany Ústavního soudu se domáhá přehodnocení způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru. Ve výkladu procesně právních i hmotně právních ustanovení aplikovaných právních předpisů přitom neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Proto lze bez dalšího odkázat na podrobná odůvodnění napadených rozhodnutí.

Z obecného pohledu si je pak třeba uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), není možné vykládat jako garanci úspěchu v řízení. Pokud stěžovatel nesouhlasí se závěry, učiněnými ve věci rozhodujícími soudy, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do základních práv chráněných Listinou a Úmluvou.

Podle názoru Ústavního soudu právní závěry učiněné ve věci rozhodujícími soudy jsou výrazem jejich nezávislého rozhodování (čl. 81 a čl. 82 Ústavy) a nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení tvrzených základních práv stěžovatele zaručených ústavním pořádkem České republiky.

Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 9. července 2012

Vlasta Formánková v.r. předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.