IV. ÚS 1719/16
IV.ÚS 1719/16 ze dne 9. 3. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 9. března 2017 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti obchodní společnosti Otín Green Power s. r. o., se sídlem ve Vestci, Vídeňská 172, IČ 29026865, zastoupené Mgr. Filipem Macháčkem, advokátem, se sídlem v Praze 10, Ruská 614/42, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. dubna 2016 sp. zn. 9 To 133/2016, a proti usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Jihočeského kraje, Odboru hospodářské kriminality, Služby kriminální policie a vyšetřování, pracoviště České Budějovice ze dne 31. března 2016 č. j. KRPC-49320-359/TČ-2014-020080, za účasti 1) Krajského soudu v Brně a 2) Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Jihočeského kraje, Odboru hospodářské kriminality, Služby kriminální policie a vyšetřování, pracoviště České Budějovice, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

Ústavní soud obdržel dne 27. května 2016 návrh ve smyslu § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jímž se obchodní společnost Otín Green Power s. r. o. (dále jen "stěžovatelka") domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Krajského soudu v Brně a Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Jihočeského kraje, Odboru hospodářské kriminality, Služby kriminální policie a vyšetřování, pracoviště České Budějovice (dále jen "policejní orgán"), neboť má za to, že jimi bylo zasaženo do jejích ústavně zaručených základních práv a svobod.

Stěžovatelka namítá zásah do práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), do práva na zákonného soudce dle článku 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i do principu právní jistoty a zásady předvídatelnosti práva (viz nález Ústavního soudu ze dne 17. března 2009 sp. zn. I. ÚS 3143/08, jež je veřejnosti dostupný, stejně jako ostatní rozhodnutí Ústavního soudu, na stránce http://nalus.usoud.cz/).

II.

Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že usnesením ze dne 31. března 2016 č. j. KRPC-49320-359/TČ-2014-020080, policejní orgán dle ustanovení § 79e odst. 1 tr. řádu rozhodl (mimo jiné) o zajištění nehmotné věci - práva k výkonu licencované činnosti v provozovnách Fotovoltaické elektrárny Otín, Jindřichův Hradec, (dále jen "FVE") vzniklé z titulu licence č. 111017157 udělené na dobu 25 let na základě rozhodnutí Energetického regulačního úřadu (dále také "ERÚ"), ze dne 19. října 2010 pod č. j. 12337-6/2010-ERU, které nabylo právní moci dne 21. října 2010, ve znění pozdější změny č. 001 ze dne 20. prosince 2010, vydané rozhodnutím ERÚ pod č. j. 14290-5/2010-ERU a změny č. 002 ze dne 12. prosince 2011, vydané rozhodnutím ERÚ pod č. j. 06943-5/2011-ERU - neboť dosud zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že označená nehmotná věc je výnosem z trestné činnosti [konkrétně zvlášť závažného zločinu podvodu dle § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, dílem dokonaného, dílem ve stadiu pokusu dle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se měl dopustit jednatel stěžovatelky Ing. Michal Dřevo].

Proti usnesení policejního orgánu stěžovatelka podala stížnost, již Krajský soud v Brně v záhlaví označeným usnesením podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl.

III.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti brojí proti postupu orgánů činných v trestním řízení, v němž spatřuje údajné porušení principu místní příslušnosti, neboť napadená rozhodnutí byla vydána buď místně nepříslušným policejním orgánem, anebo je dozor nad zákonností v přípravném řízení v projednávané věci vykonáván místě nepříslušným státním zastupitelstvím, v důsledku čehož pak ve věci rozhodoval místně nepříslušný soud. Stěžovatelka upozorňuje, že stěžejním kritériem pro určení místní příslušnosti orgánů činných v trestním řízení je místo spáchání trestného činu. Jestliže pro určení místní příslušnosti státního zastupitelství vykonávajícího dozor nad zákonností v přípravném řízení, jímž je Krajské státní zastupitelství v Brně - pobočka v Jihlavě, bylo rozhodujícím kritériem místo spáchání trestného činu - v tomto případě místo, kde byla jednatelem stěžovatelky podána žádost o udělení licence, která měla obsahovat nepravdivé údaje, tedy sídlo ERÚ, jímž je Jihlava - pak rozhodnutí o zajištění majetku stěžovatelky nemohlo být vydáno místně nepříslušným policejním orgánem (jehož pracoviště se nachází v Českých Budějovicích).

Dle stěžovatelky musí pro Policii České republiky platit stejné kritérium určení místní příslušnosti, jako u státního zastupitelství dozorujícího úkony přípravného řízení, a to s ohledem na princip právní jistoty a předvídatelnosti práva [článek 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")]. Jestliže rozhodnutí o zajištění majetku stěžovatelky vydal místně nepříslušný policejní orgán, jde o vadu řízení, která zakládá zásah do základních práv stěžovatelky. Naopak není-li v projednávané věci dána místní příslušnost dozorujícího státního zastupitelství, pak o stížnosti proti rozhodnutí policejního orgánu rozhodoval místně nepříslušný soud, čímž došlo k zásahu do práva stěžovatelky na spravedlivý proces (článek 6 Úmluvy) a práva na zákonného soudce (článek 38 odst. 1 Listiny).

Dne 13. července 2016 stěžovatelka doplnila svoji argumentaci o informaci, že policejní orgán měl při vydání napadeného usnesení postupovat na základě pověření náměstka policejního prezidenta ze dne 31. března 2014 č. j. PPR-20816-8/ČJ-2013-990311, uděleného dle článku 3 odst. 2 písm. a) oddílu 6 pokynu Policejního prezidenta č. 103/2013 (dále jen "pověření"). Uvedené ustanovení umožňuje, aby policejní prezident v odůvodněných případech pověřil kterýkoliv policejní orgán šetřením, prověřováním či vyšetřováním v konkrétní trestní věci; dle stěžovatelky však na základě pověření nelze dovozovat zákonnost postupu policejního orgánu, neboť napadené usnesení je specifickým úkonem zajišťovací povahy, jež nelze podřadit pod dané ustanovení.
IV.

Poté, co Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost je přípustná, byla podána včas osobou oprávněnou a splňuje také ostatní zákonné požadavky, přezkoumal napadená rozhodnutí, načež dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není však součástí soustavy obecných soudů (článek 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Do jejich rozhodovací činnosti je tak Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 8. července 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98).

Je nutno připomenout, že ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu poskytuje Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit přijatelnost návrhu předtím, než dospěje k záběru, že o návrhu meritorně rozhodne nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. ledna 2012 sp. zn. II. ÚS 2831/11 či ze dne 16. června 2016 sp. zn. III. ÚS 1394/15).

Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně konstatuje, že ústavní stížnost je ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zjevně neopodstatněná také v případě, jestliže v ní namítané stejné tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavní soudem posouzeno, a z něj vycházející (obdobná) ústavní stížnost byla shledána nedůvodnou nebo neopodstatněnou; jinak řečeno, je-li napadené rozhodnutí konformní s dříve vyslovenými závěry Ústavního soudu, není důvod do něj jakkoliv zasahovat (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. března 2011 sp. zn. III. ÚS 133/11, ze dne 14. ledna 2014 sp. zn. II. ÚS 3555/13, či ze dne 18. října 2016 sp. zn. I. ÚS 1846/16).

Ústavní stížnost se přitom z hlediska vymezení rozhodné materie, jakož i otázky, kterou stěžovatelka předkládá Ústavnímu soudu k řešení (určení místní příslušnosti orgánů činných v trestním řízení při rozhodování o zajištění nehmotné věci dle § 79e tr. řádu), shoduje se stížnostmi, o nichž Ústavní soud rozhodl již dříve a odmítl je jako zjevně neopodstatněné (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 19. července 2016 sp. zn. I. ÚS 1720/16, a ze dne 24. ledna 2017 sp. zn. II. ÚS 1918/16).

V projednávané věci stěžovatelka brojí proti tomu, že rozhodnutí o zajištění nehmotné věci dle § 79e tr. řádu mělo být vydáno místně nepříslušným policejním orgánem, popřípadě, že ve věci vykonává dozor nad zachováním zákonnosti v přípravném řízení místně nepříslušné státní zastupitelství, v důsledku čehož o stížnosti stěžovatelky proti rozhodnutí policejního orgánu měl rozhodovat místně nepříslušný soud.

Ústavní soud se s obdobnou argumentací, jakou snáší stěžovatelka, vypořádal již ve svých usneseních sp. zn. I. ÚS 1720/16 a sp. zn. II. ÚS 1918/16, na něž plně odkazuje.

V dané věci Ústavní soud považuje za nezbytné toliko konstatovat, že místní příslušnost státního zastupitelství vykonávajícího dozor nad zachováním zákonnosti v přípravném řízení byla dána místem spáchání trestného činu (forum delicti comissi) dle § 18 odst. 1 tr. řádu ve spojení s § 7 odst. 2 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů, konkrétně sídlem Energetického regulačního úřadu, jímž je Jihlava. V souladu s ustanovení § 146a odst. 2 tr. řádu o stížnosti proti rozhodnutí policejního orgánu o zajištění nehmotné věci podle § 79e odst. 1 tr. řádu rozhodoval soud, v jehož obvodu je činný státní zástupce, který ve věci vykonává dozor nad zachováním zákonnosti v přípravném řízení, tedy státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně - pobočky v Jihlavě. Stěžovatelce tak nebylo upřeno její ústavně zaručené právo na zákonného soudce, jestliže o stížnosti proti rozhodnutí policejního orgánu o zajištění nehmotné věci rozhodoval místně a věcně příslušný Krajský soud v Brně.

Otázkou místní příslušnosti policejního orgánu, jenž vydal napadené rozhodnutí o zajištění nehmotné věci, se zabýval Ústavní soud v usnesení sp. zn. I. ÚS 1720/16, v němž uvedl, že "je především věcí Policie České republiky, aby svými vnitřními předpisy vymezila pravidla pro určení místní příslušnosti jednotlivých policejních orgánů, jakož i způsob spolupráce mezi nimi. I kdyby však ve věci rozhodl policejní orgán, jenž podle závazného pokynu policejního prezidenta č. 30/2009 o plnění úkolů v trestním řízení nebyl místně příslušný (k této otázce Ústavní soud na tomto místě nezaujímá žádné stanovisko), stěžovatelka by již s ohledem na to, že věc dozoruje právě místně příslušné Krajské státní zastupitelství v Brně - pobočka v Jihlavě, jehož státní zástupce dal k zajištění nehmotné věci podle § 79e odst. 1 trestního řádu souhlas, a že o stížnosti proti rozhodnutí o zajištění rozhodoval Krajský soud v Brně, nemohla být v důsledku této skutečnosti nijak zkrácena na těch svých právech, jejichž ochrany se domáhá."

Ústavní soud nemohl přitakat argumentu stěžovatelky, že byla-li místní příslušnost policejního orgánu založena pověřením náměstka policejního prezidenta na základě článku 3 odst. 2 písm. a) oddílu 6 pokynu Policejního prezidenta č. 103/2013, policejní orgán neměl oprávnění rozhodnout o zajištění nehmotné věci. Výklad předkládaný stěžovatelkou by totiž vedl k situaci, kdy policejní orgán konající úkony v přípravném řízení na základě takového pověření, by nebyl oprávněn nejen rozhodnout (zásadně se souhlasem státního zástupce) o zajištění nehmotné věci dle § 79e odst. 1 tr. řádu, ale také např. vydat příkaz k odnětí věci dle § 79 odst. 1 tr. řádu či zadržet osobu obviněného, je-li dán některý z důvodů vazby (§ 75 tr. řádu). Příslušnost jiného policejního orgánu, jenž by tak mohl učinit, by však vylučovala zásada předstihu, neboť v dané věci by již došlo k zahájení úkonů trestního řízení ze strany "pověřeného" policejního orgánu.

Ústavní soud proto v projednávané věci neshledal důvod se od svého dříve vysloveného závěru odchýlit. Postup orgánů činných v trestním řízení nebyl způsobilý zasáhnout do stěžovatelčina základního práva na spravedlivý proces, práva na zákonného soudce, či do principu právní jistoty a zásady předvídatelnosti práva.

Protože napadenými rozhodnutími nebylo zasaženo do základních práv stěžovatelky, Ústavní soud neshledal důvod ke kasačnímu zásahu, a proto podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. března 2017

Vladimír Sládeček v. r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.