IV. ÚS 1718/12
IV.ÚS 1718/12 ze dne 24. 7. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Miloslava Výborného a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti V. Z., právně zastoupeného JUDr. Martinou Hrbatovou, advokátkou se sídlem advokátní kanceláře Prostějov, Karlov 6, směřující proti rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne 3. října 2011, č.j. 2 T 154/2011-84, a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. listopadu 2011, č.j. 5 To 368/2011-95, ve spojené s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. března 2012, č.j. 4 Tdo 361/2012-13, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo narušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces, zakotvené v čl. 36 odstavci 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 odstavci 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), ve spojení s čl. 90 Ústavy České republiky, právo na presumpci neviny, zakotvené v čl. 40 odstavci 2 Listiny, při současném porušení základních principů právního státu, zakotveného v čl. 2 odstavci 2 Listiny.

Výše uvedeným rozsudkem Obvodního soudu v Prostějově byl stěžovatel shledán vinným ze spáchání přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odstavce 1 trestního zákoníku, a odsouzen k peněžitému trestu v celkové výši 30.000,- Kč, s náhradním trestem odnětí svobody v trvání 30 dnů. Dále mu byl uložen zákaz činnosti spočívající v řízení všech motorových vozidel v trvání 24 měsíců. Odvolání proti rozsudku citovaným usnesením Krajský soud v Brně zamítl. Dovolání Nejvyšší soud odmítl.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvedl, že při šetření v jiné trestní věci přišli do jeho domu tři příslušníci Policie České republiky, a to v době jeho nepřítomnosti. V průběhu jejich pobytu v domě byl stěžovatel svou matkou přivezen svým služebním autem, z nějž, pro zranění a závadu dveří, vystupoval přes místo řidiče. Vzhledem k tomu, že skutečně chvíli před tím pil alkohol, byl mu tento zjištěn v krvi. Přítomní policisté, aniž by jej viděli řídit, dospěli k přesvědčení, že vozidlo řídil on. Soud prvého stupně při posuzování věci uvěřil verzi, že před zadržením řídil vozidlo, výpovědi toto tvrzení vyvracející zhodnotily jako nevěrohodné, přestože byly podány svědky bezúhonnými a řádně poučenými o následcích křivé výpovědi. Odvolací soud vycházel z hodnocení věci soudem nalézacím, přičemž stěžovatel je přesvědčen, že v době projednávání věci nebyl ani dostatečně seznámen s obsahem spisu. Soudy podle stěžovatele založily svá tvrzení na jedné verzi, aniž by důkazy svědčící o opaku důkladně posoudily. Došlo k porušení zásady in dubio pro reo, přičemž hodnocení věci soudy je založeno na svévoli a je v rozporu s principem volného hodnocení důkazů. K tomu stěžovatel odkázal na judikaturu Ústavního soudu (například sp. zn. III. ÚS 173/02; III. ÚS 569/03; III. ÚS 501/04; III. ÚS 139/05; III. ÚS 359/05 aj.). S ohledem na uvedené okolnosti navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadených rozhodnutí a spisu Okresního soudu v Prostějově sp. zn. 2 T 154/2011, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.

Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není obecným soudem dalšího stupně, není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem.

V projednávaném případě bylo úkolem soudu v trestním řízení posoudit, zda se stěžovatel dopustil jmenovaného trestného činu tím, že řídil vozidlo pod vlivem alkoholu. Stěžovatel uvedl, že v inkriminovaný den byl matkou odvážen k lékařskému ošetření, cestou však zjistil, že nemá u sebe doklady, jmenovitě průkazku zdravotní pojišťovny. Proto se pro ni vrátili. Matka však bezprostředně po příjezdu k synovu domu sedla na své opodál odložené kolo a odjela si do vlastního bydliště pro slevovou kartičku do lékárny, s níž se po několika minutách vrátila. Několik osob ze sousedství potvrdilo, že řídila matka a následně zraněný syn vystoupil dveřmi řidiče, a to pro poruchu otevírání dveří u spolujezdce. Naopak příslušník hlídky Policie České republiky, která v jiné věci právě stěžovatele hledala, jej viděl z vozidla vystupovat. Soudu byly předloženy výpovědi, z nichž sice většina potvrzovala verzi stěžovatele, tyto výpovědi si však vzájemně odporovaly. Naopak výpověď policistů celkem jednoznačně prokazovala opak. Stěžovatel rovněž v řízení před soudy uvedl, že na něj byl ze strany policie činěn nepřiměřený nátlak.

Za této situace však nalézací soud uvěřil nerozporné výpovědi příslušníků Policie České republiky a naopak odmítl výpovědi ostatních svědků jako nevěrohodné a vzájemně rozporné. Odvolací soud hodnocení soudu prvého stupně akceptoval jako správné a odvolání odmítl. Při stručném odůvodnění napadeného usnesení sice předsedkyně senátu uvedla jméno svědka V., který však nebyl v řízení jako svědek slyšen. Z audiozáznamu je však zjevné, že toto jméno bylo uvedeno v kontextu s jiným, u soudu slyšeným svědkem, který neznav stěžovatele ani nikoho v obci, vypověděl, co viděli právě s nevyslechnutým V., který jej tehdy informoval o totožnosti osádky vedle stojícího vozidla, vozidla stěžovatele. Nejvyšší soud pak dovolání odmítl, neboť nebylo podáno z jiného než zákonem stanoveného důvodu.

Pokud jde o tvrzený zásah do práv stěžovatele, pak již Nejvyšší soud uvedl, že Ústavní soud chápe právo na spravedlivý proces jako záruku zákonného postupu soudů a nikoliv jako nárok na úspěch v řízení. Podle čl. 39 Listiny jen zákon stanoví co je trestným činem a jakou sankci lze za jeho spáchání udělit. Toto rozhodování přísluší toliko obecnému soudu. Ten rozhoduje o otázce viny a trestu, hodnotí důkazy podle svého volného uvážení a v rámci stanoveném trestního řádu, kdy zásada volného hodnocení důkazů je výrazem nezávislosti soudu (čl. 90 Ústavy České republiky). Pokud soud při svém rozhodnutí respektuje podmínky stanovené v § 125 trestního řádu a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení hodnotit, a to ani tehdy, kdyby s ním nesouhlasil (viz nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 23/93, publikovaný N 28 SbNU 1/219). Dokazováním provedeným soudem byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti v nezbytném rozsahu.

Stěžovatel v ústavní stížnosti neuvedl žádnou novou okolnost, která by svědčila o tom, že postupem obecných soudů v jeho věci došlo k naříkaným zásahům do jeho základních práv. Jak je z napadených rozhodnutí, jakož i ze spisu nalézacího soudu patrné, obecné soudy se věcí řádně a plně zabývaly a na základě provedených důkazů dospěly k jednoznačnému závěru o naplnění skutkové podstaty trestného činu. Soudy v řízení postupovaly v souladu s procesními předpisy a svá rozhodnutí řádně odůvodnily. Proto Ústavní soud neshledal tvrzený zásah.

Jen pro úplnost Ústavní soud konstatuje, že dne 14. června 2012 vydal Okresní soud v Prostějově usnesení č.j. 2 T 154/2011-134, jímž bylo podmíněně upuštěno od výkonu zbytku trestu zákazu řízení motorových vozidel, stěžovateli byla stanovena zkušební doba 21 měsíců. Rozhodnutí nabylo právní moci dne 18. června 2012.

Podle ustanovení § 43 odstavec 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. července 2012

Vlasta Formánková v.r. předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.