IV. ÚS 1717/17
IV.ÚS 1717/17 ze dne 18. 7. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 18. července 2017 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti M. P., zastoupené Mgr. et Mgr. Janou Vegerbauerovou, advokátkou se sídlem nám. Republiky 1262/3, 678 01 Blansko, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. března 2017 č. j. 37 Co 57/2017-198 a proti rozsudku Okresního soudu v Blansku ze dne 30. listopadu 2016 č. j. Nc 409/2014-162, za účasti A. Krajského soudu v Brně a B. Okresního soudu v Blansku, jako účastníků řízení a 1. Městského úřadu Blansko a 2. A. P., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

V ústavní stížnosti stěžovatelka (dále rovněž "navrhovatelka", resp. "matka nezletilého") navrhuje zrušení v záhlaví tohoto usnesení označených rozhodnutí, a tvrdí, že obě napadená rozhodnutí údajně porušila její ústavně zaručená práva ve smyslu článku 32 odst. 1, odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), který zaručuje, že rodičovství a rodina je pod ochranou zákona; zvláštní ochrana dětí a mladistvých je zaručena; péče o děti a jejich výchova je právem rodičů; děti mají právo na rodičovskou výchovu a péči; práva rodičů mohou být omezena a nezletilé děti mohou být od rodičů odloučeny proti jejich vůli jen rozhodnutím soudu na základě zákona. Stěžovatelka dále namítá porušení článku 36 odst. 1 Listiny (každý se může stanoveným postupem domáhat svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu) a článku 38 Listiny, který zakotvuje práva účastníků soudního řízení.

II.

Jak se zjišťuje z napadených rozhodnutí, Okresní soud v Blansku ve věci péče o nezletilého L. P. (narozeného XXX, dále rovněž "nezletilý"), zastoupeného Městským úřadem Blansko, jako opatrovníkem, rozhodl v řízení o úpravu výkonu rodičovské odpovědnosti a výživného k nezletilému a o úpravě styku tak, že nezletilého L. P. svěřil do výlučné péče otce A. P. (výrok I.A/), matce uložil povinnost přispívat na výživu nezletilého částkou 1 000,- Kč měsíčně (výrok I.B/) a upravil rozsah a četnost styku nezletilého s matkou v průběhu roku, včetně letních prázdnin a vánočních svátků (výrok pod bodem II rozsudku), přičemž soud vyslovil předběžnou vykonatelnost svého rozsudku (výrok pod bodem III).

Okresní soud v souladu se závěry dvou znaleckých posudků z oboru psychologie svěřil nezletilého do výlučné péče otce a matce upravil široký styk s nezletilým, neboť bylo zjištěno, že otec má pro nezletilého lepší výchovné předpoklady, přičemž soud přihlédl i ke skutečnosti, že matka odmítá mediaci, projevuje neochotu změnit své dosavadní negativní postoje a chování vůči otci nezletilého, což i v budoucnu neumožnuje vytvoření stabilizovaného výchovného prostředí, v němž by mohl nezletilý řádně prospívat.

Krajský soud v Brně rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích pod body I.A/ a V. potvrdil (výrok I) a změnil odvoláním napadený rozsudek ve výrocích pod body I.B/ a II. tak, že změnil výši výživného na nezletilého na částku 2 500,- Kč měsíčně a změnil i dosud upravený styk matky s nezletilým (výrok II). Důvodem změny úpravy styku nezletilého s matkou bylo zjištění odvolacího soudu, že rozsah styku upraveného rozsudkem nalézacího soudu fakticky odpovídá střídavé péči, což nelze za situace, v níž byl nezletilý svěřen do výlučné péče jednoho z rodičů, akceptovat.

III.

Stěžovatelka okresnímu soudu vytýká, že se ve svém rozhodnutí nijak nevypořádal s údajně odlišnými závěry obou ve věci vypracovaných znaleckých posudků, resp. znaleckého posudku a revizního znaleckého posudku a nevysvětlil, na základě jakých úvah se přiklonil k řešení výchovných poměrů nezletilého takovým způsobem, že ho svěřil do výlučné péče otce, resp. neakceptoval zvažovanou střídavou péči.

Oba rozsudky údajně nerespektují hledisko nejlepšího zájmu nezletilého a práva stěžovatelky jako matky na výchovu nezletilého. Stěžovatelka vytýká soudům, že neakceptovaly její návrhy na doplnění dokazování s poukazem na údajné zbytečné prodlužování řízení, aniž prý však v tomto ohledu postupovaly shodně i vůči návrhům na doplnění dokazování předloženým otcem nezletilého.
IV.

Ústavní soud se nejprve zabýval otázkou splnění formálních podmínek a předpokladů ústavní stížnosti stanovených zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas a k tomu oprávněnou osobu, řádně zastoupenou [§ 72 odst. 3, § 75 odst. 1, § 30 odst. 1 a § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s rozhodnutím obou soudů svěřit nezletilého do péče otce a matce upravit styk a povinnost přispívat na výživu nezletilého.

Ústavní soud předně považuje za nezbytné zdůraznit, že není povolán k přezkumu správnosti aplikace tzv. podústavního práva; jeho úkolem je v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR], nikoliv běžné zákonnosti. Ústavnímu soudu proto ani v řízeních o ústavních stížnostech, směřujících proti rozhodnutím obecných soudů, týkajícím se úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem, zásadně nenáleží hodnotit důkazy, provedené obecnými soudy a na základě tohoto vlastního hodnocení důkazů předjímat rozhodnutí o tom, komu má být dítě svěřeno do péče, jakým způsobem (co do rozsahu i konkrétního vymezení časového harmonogramu) má být rozhodnuto o styku rodičů k nezletilému dítěti, atp. [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014 (N 105/73 SbNU 683)].

Stěžovatelka nicméně povýtce staví Ústavní soud právě do této pozice další instance v systému obecného soudnictví, neboť své námitky obsažené v ústavní stížnosti předkládala v obdobném znění již v řízeních před obecnými soudy a ústavní stížnost tak fakticky považuje za další procesní prostředek, jehož prostřednictvím se domáhá změny konkrétní úpravy styku s nezletilým, vymezené obecnými soudy, s jejichž právními závěry, toliko na úrovni tzv. podústavního práva, polemizuje i v řízení před Ústavním soudem.

Jak ovšem Ústavní soud v minulosti judikoval ve vztahu k přezkumu rozhodnutí obecných soudů, týkajících se problematiky úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem, jeho úkolem je především posoudit, zda obecné soudy neporušily základní práva a svobody stěžovatele, kupříkladu tím, že by excesivním způsobem nerespektovaly již samotná ustanovení tzv. podústavního práva [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1206/09 ze dne 23. 2. 2010 (N 32/56 SbNU 363); či nález sp. zn. I. ÚS 266/10 ze dne 18. 8. 2010 (N 165/58 SbNU 421)]. V rámci tohoto přezkumu Ústavní soud také vždy posuzuje, zda obecnými soudy přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte (ve smyslu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny veškeré potřebné důkazy, a zda byla veškerá rozhodnutí vydaná v průběhu řízení náležitě odůvodněna.

Za tímto účelem Ústavní soud ve své judikatuře vymezil ústavněprávní kritéria, jejichž naplnění v rámci přezkumu rozhodnutí obecných soudů s ohledem na konkrétní okolnosti daného individuálního případu vždy zkoumá. Mezi kritéria, která musí obecné soudy z hlediska nutnosti rozhodovat v nejlepším zájmu dítěte v řízení o úpravě výchovných poměrů vzít v potaz, patří zejména: "(1) existence pokrevního pouta mezi dítětem a o jeho svěření do péče usilující osobou; (2) míra zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb v případě jeho svěření do péče té které osoby; (3) schopnost osoby usilující o svěření dítěte do péče zajistit jeho vývoj a fyzické, vzdělávací, emocionální, materiální a jiné potřeby; a (4) přání dítěte" (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2482/13, body 19 a 21, a tam citovanou judikaturu).

Pod zorným úhlem těchto kritérií Ústavní soud přezkoumal rovněž nynější ústavní stížností napadená rozhodnutí, přičemž dospěl k závěru, že jak okresní soud, tak i krajský soud při svém rozhodování pečlivě a důsledně vzaly do úvahy uvedené ústavní požadavky a kritéria a konfrontovaly je s konkrétními skutkovými okolnostmi projednávaného případu. Právní závěry, na jejichž základě rozhodly o výchovných poměrech nezletilého, považuje Ústavní soud za ústavně konformní, neboť plně korespondují s výše předestřenými ústavněprávními kritérii pro rozhodování obecných soudů ohledně úpravy výchovných poměrů rodičů k nezletilým dětem, a neshledal v nich namítaná porušení základních práv stěžovatelky.

Pokud tedy stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy přijatými závěry o úpravě jejího styku s nezletilým synem nevzaly v úvahu zájmy nezletilého a jejich závěry se nacházejí v rozporu s výsledky provedeného dokazování, zejména se závěry znaleckého posudku znalkyně PhDr. Marty Skulové ze dne 10. 8. 2015, Ústavní soud tyto závěry stěžovatelky nesdílí.

Z odůvodnění rozsudků obecných soudů je zcela zřejmé, že při formulaci svých závěrů o úpravě styku matky s nezletilým vzaly v úvahu veškerá specifika projednávané opatrovnické věci.

Ústavní soud nad rámec výše uvedeného považuje za vhodné připomenout, že rozhodnutí obecných soudů o úpravě výchovných poměrů (styku) rodičů s nezletilými dětmi nemají povahu rozhodnutí "absolutně konečných" a tedy nezměnitelných, jak ostatně vyplývá i z ustanovení § 909 občanského zákoníku, který změnu rozhodnutí podmiňuje "změnou poměrů". Bude tak na obecných soudech, aby v budoucnu posoudily, zda v chování rodičů nezletilého došlo k určitému pokroku, případně zkoumaly, z jakého důvodu se tak nestalo, a péči o nezletilého podle toho upravily.

Námitku stěžovatelky, že obecné soudy při svém rozhodování ohledně úpravy styku otce s nezletilým vycházely z nedostatečně zjištěného skutkového stavu, když na straně jedné reflektovaly spíše závěry vyplývající z revizního znaleckého posudku, na straně druhé odmítly stěžovatelkou navrhované důkazy, Ústavní soud nesdílí. Konstatuje, že obecné soudy všechny provedené důkazy, včetně obou znaleckých posudků, kriticky hodnotily především s ohledem na zájmy nezletilého, přičemž vycházely z celé řady dalších důkazních prostředků, jimiž ověřovaly nejen jeho stanovisko (přání), ale i výchovné prostředí a vzájemné vztahy mezi jeho rodiči. Proto nelze souhlasit s námitkami stěžovatelky, že se ve svém rozhodnutí obecné soudy nevypořádaly s rozdílnými závěry obou ve věci vypracovaných znaleckých posudků a nezohlednily tak specifické okolnosti nyní projednávaného případu. Důvodná není ani námitka stěžovatelky o údajně opomenutých důkazech. Obecný soud není povinen provádět veškeré důkazy navrhované účastníky řízení, jestliže shledá, že navrhované důkazy by byly nadbytečné nebo irelevantní, a tento svůj závěr náležitě odůvodní. V posuzovaném případě byly tyto podmínky splněny.

Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. července 2017

Vladimír Sládeček v. r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.