IV. ÚS 1705/12
IV.ÚS 1705/12 ze dne 5. 6. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudkyně Michaely Židlické a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. M. Ch., zastoupené JUDr. Soňou Šamalovou, advokátkou advokátní kanceláře se sídlem v Praze 8 - Karlíně, Sokolovská 37/24, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 26 Cdo 906/2011-184 ze dne 14. března 2012, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 54 Co 375/2010-170 ze dne 24. listopadu 2010 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 č. j. 25 C 270/2007-145 ze dne 7. dubna 2010 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Ústavní stížností podanou ve lhůtě a splňující i ostatní náležitosti podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka s odkazem na porušení jejího práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí.

Z předložené ústavní stížnosti, z připojených příloh a ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 25 C 270/2007 Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem č. j. 25 C 270/2007-145 ze dne 7. dubna 2012 uložil stěžovatelce vyklidit byt č. X o velikosti 1+1 s příslušenstvím, situovaný v 5. patře domu č. p. XY v P., v ulici V., a tento vyklizený předat žalobci Hlavnímu Městu Praze (dále jen "žalobce"), zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 12.520,- Kč, zaplatit státu náklady řízení ve výši 4.443,- Kč a rozhodl o vrácení zálohy na tlumočnický úkon ve výši 2.000,- Kč žalobci. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze rozsudkem č. j. 54 Co 375/2010-170 ze dne 24. listopadu 2010 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a uložil stěžovatelce zaplatit žalobci náklady odvolacího řízení ve výši 7.920,- Kč. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud usnesením č. j. 26 Cdo 906/2011-184 ze dne 14. března 2012 odmítl a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že obecné soudy nesprávně posoudily skutkový stav věci, a proto jsou jimi vydaná v záhlaví označená rozhodnutí nezákonná a protiústavní. Stěžovatelka dále namítá, že obecné soudy nesprávně aplikovaly příslušná ustanovení občanského zákoníku a vyjadřuje nesouhlas se závěry obecných soudů, dle kterých v projednávaném případě nebyly splněny předpoklady pro přechod nájmu výše specifikovaného bytu z babičky stěžovatelky na stěžovatelku.
Ústavní soud přezkoumal v záhlaví citovaná rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy ČR), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, není soudem obecným soudům nadřízeným, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR]. Postup v soudním řízení včetně provádění a hodnocení důkazů, interpretace a aplikace právních předpisů a vyvození skutkových a právních závěrů je záležitostí obecných soudů.

Z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že tato zůstává zcela v rovině podústavního práva a staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu však, jak je již uvedeno výše, nepřísluší. Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Žádné pochybení, které by bylo způsobilé zasáhnout do některého ústavně zaručeného základního práva stěžovatelky, však Ústavním soudem zjištěno nebylo.

Podle náhledu Ústavního soudu byl v projednávané věci obsáhlým dokazováním naprosto dostatečně zjištěn skutkový stav a důvody, pro které obecné soudy rozhodly výroky, s nimiž stěžovatelka nesouhlasí, v odůvodnění svých rozhodnutí též ve zcela dostatečném rozsahu, logicky, přehledně a srozumitelně vysvětlují. Dílčí pochybení soudu prvního stupně týkající se určení období, po které by stěžovatelka musela vést s její babičkou společnou domácnost, napravil odvolací soud. Ústavní soud proto, nemaje potřebu cokoli dalšího dodávat, na v záhlaví citovaná rozhodnutí, jakožto ústavně konformní projev nezávislého soudního rozhodování, pouze odkazuje. Z právě uvedeného pramení, že žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky shledáno nebylo. Ústavní stížnost je pouhou polemikou se závěry obecných soudů, takže stěžovatelčiny námitky důvod ke kasaci v záhlaví citovaných rozhodnutí založit nemohly.

S ohledem na uvedené skutečnosti Ústavnímu soudu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 5. června 2012

Vlasta Formánková v.r. předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.