IV. ÚS 1703/13
IV.ÚS 1703/13 ze dne 15. 10. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Vladimíra Sládečka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Mgr. Václava Voříška, zastoupeného Mgr. Eduardem Benešem, advokátem, AK se sídlem Na Rozcestí 1434/6, 190 00 Praha 9, proti změně systemizace na Ministerstvu vnitra České republiky, Policii ČR a Policejním prezidiu ČR a zrušení služebního místa, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Ústavní stížností ze dne 27. 5. 2013, téhož dne doručenou Ústavnímu soudu, se stěžovatel bránil zrušení pracovního místa referenta společné státní správy a samosprávy na odboru specializovaných činností správy logistického zabezpečení Policejního prezidia České republiky Ministerstva vnitra České republiky s účinností od 1. 4. 2013.

V ústavní stížnosti doplněné podáními ze dne 28. 6. 2013, 2. 7. 2013 a 1. 8. 2013 stěžovatel podrobně popsal, kdy a na základě jakých skutečností se stal zaměstnancem Ministerstva vnitra, jaká byla jeho pracovní náplň a jaké kroky činil v souvislosti s připravovanou a poté i realizovanou organizační změnou, v jejímž důsledku ministr vnitra rozhodnutím ze dne 27. 3. 2013 zrušil jeho pracovní místo a stěžovatel očekává výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. c) zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce. Stěžovatel uvedl, že mu nebylo umožněno seznámit se s dokumentem, na jehož základě došlo ke zrušení jeho pracovního místa, vyložil právní důvody, na základě kterých má za to, že nebyl dodržen zákonný postup při změně systemizace zaměstnavatele a pracovní místo nebylo platně zrušeno, resp. připustil, že mohlo být zrušeno účelově jako forma nedovoleného postihu zaměstnance za upozornění na porušování právních předpisů na pracovišti; k prokázání svých tvrzení o účelovosti, jakož i a o celkovém nesouladu systemizace policejního prezidia s interními akty nabídl řadu konkrétních důkazů.

Stěžovatel se zabýval i otázkou právní kvalifikace systemizace ministerstva a možností jejího soudního přezkumu, vědom si toho, že podle stávající judikatury civilní soudy nepovažují rozhodnutí o organizační změně za právní úkon, přičemž žalobu proti systemizaci státního úřadu nebo bezpečnostního ozbrojeného sboru zákoník práce neupravuje. Stěžovatel uvedl, že dle jeho přesvědčení disponuje veřejným subjektivním právem na to, aby o zrušení jeho pracovního místa bylo rozhodnuto podle platných právních předpisů a aby se zrušení jeho pracovního místa objektivně nejevilo jako postih ze strany veřejnoprávního zaměstnavatele za realizaci práva na svobodu projevu. Domnívá se však, že soudy rozhodující ve věcech správního soudnictví neuznají svoji příslušnost k projednání správní žaloby s argumentací obsahující identický rozsah ústavně právních aspektů, jak byly předloženy v ústavní stížnosti, a proto požádal Ústavní soud, aby jeho ústavní stížnost neodmítl s poukazem na ustanovení § 75 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Přesah vlastních zájmů stěžovatel spatřoval v odporu proti organizační změně, která nesleduje legitimní cíl, tj. efektivní výkon veřejné (státní) správy, ale umožňuje zaměstnavateli účelově se zbavit nepohodlných zaměstnanců; v této souvislosti stěžovatel kritizoval absenci zákona o právních poměrech státních zaměstnanců v ministerstvech a jiných právních úřadech a skutečnost, že Česká republika neratifikovala Úmluvu č. 158/1982 Mezinárodní organizace práce o skončení pracovního poměru z podnětu zaměstnavatele, která definuje platné důvody pro propuštění zaměstnance.

Stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 2 odst. 2, čl. 17 odst. 1, čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 10 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky navrhl, aby Ústavní soud vydal nález, v němž by (shrnutě vyjádřeno) - vyslovil, že Česká republika - Ministerstvo vnitra ČR, Policie České republiky - Policejní prezidium České republiky porušily ústavně zaručená práva stěžovatele, jakož i právo stěžovatele na to, aby jeho právní poměry jako státního zaměstnance v ministerstvu upravoval zákon (bod 1 - 2 návrhu), - zrušil systemizaci České republiky - Ministerstva vnitra ČR, Policie České republiky - Policejního prezidia České republiky v části, kterou bylo zrušeno pracovní místo referent společné státní správy a samosprávy, identifikované číslem 17007909, obsazené stěžovatelem jako zaměstnancem České republiky - Ministerstva vnitra ČR, případně systemizaci v této části prohlásil za právně neplatnou, či alternativně - zakázal České republice pokračovat v porušování ústavně zaručeného práva stěžovatele nebýt postižen na pracovišti za podání vysvětlení před orgány činnými v trestním řízení a za podání stížnosti na pracovišti podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, a přikázal jí nepokračovat v porušování ústavně zaručených práv stěžovatele a obnovit stav před porušením, tj. změnit systemizaci České republiky - Ministerstvo vnitra ČR, Policie České republiky - Policejního prezidia České republiky, kterou by bylo opětovně zřízeno původní pracovní místo stěžovatele (bod 3 - 5 návrhu), - zakázal České republice pokračovat v porušování ústavně zaručeného práva stěžovatele na to, aby jeho právní poměry jako státního zaměstnance v ministerstvu upravoval účinný zákon podle článku 79 odst. 2 Ústavy České republiky (bod 6 návrhu).
Dříve než Ústavní soud přistoupí k věcnému přezkumu stěžovaného rozhodnutí či jiného zásahu orgánu veřejné moci, vždy zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje všechny předpoklady pro její přezkum požadované zákonem o Ústavním soudu. V projednávaném případě shledal, že k projednání ústavní stížnosti není příslušný, resp. ústavní stížnost, ač formálně bez vad, není přípustná.

Podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem.

Podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh k jehož projednání není Ústavní soud příslušný.

Z ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel napadá systemizaci svého zaměstnavatele zdůrazňujíc veřejnoprávní rozměr věci, neboť jeho zaměstnavatelem je Česká republika - Ministerstvo vnitra. Ústavní soud má však za to, že stěžovatel zcela pomíjí ustanovení § 9 zákoníku práce upravujícího postavení státu v pracovněprávních vztazích. Česká republika je v těchto vztazích považována za právnickou osobu, na níž se stejně jako na jiné zaměstnavatele v pracovněprávních vztazích aplikují soukromoprávní předpisy, přičemž rozhodování ve sporech z pracovních vztahů je podle § 7 odst. 1 o. s. ř. v pravomoci soudů rozhodujících v občanském soudním řízení (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 3343/12 ze dne 1. 11. 2012, usnesení sp. zn. III. ÚS 614/05 ze dne 4. 1. 2006 a další dostupná v el. podobě na http://nalus.usoud.cz). Vystupuje-li stát, resp. jeho organizační složka, v pracovněprávních vztazích jako kterákoliv jiná soukromá osoba, nemohou mít jeho (právní) úkony ve vztahu k zaměstnanci charakter veřejnoprávních aktů, z čehož vyplývá, že nemohou být považovány za zásah orgánu veřejné moci, proti kterému lze brojit ústavní stížností ve smyslu § 72 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.

V této souvislosti Ústavní soud odkazuje na vymezení pojmu "orgán veřejné moci", které provedl již Ústavní soud ČSFR, a v němž veřejnou moc definoval zejména jako takovou moc, která autoritativně rozhoduje o právech a povinnostech subjektů, ať již přímo nebo zprostředkovaně, přičemž subjekt, o jehož právech nebo povinnostech rozhoduje orgán veřejné moci, není s tímto orgánem v rovnoprávném postavení a obsah rozhodnutí tohoto orgánu nezávisí od vůle subjektu (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 191/92 ze dne 9. 7. 1992 in Ústavní soud ČSFR, Sbírka usnesení a nálezů, Linde Praha, r. 1992, str. 19).

Stěžovatelův návrh pojatý jako obrana před rozhodnutím či jiným zásahem orgánu veřejné moci neobstojí, neboť mezi ním jako zaměstnancem a Českou republikou - Ministerstvem vnitra jako zaměstnavatelem vrchnostenský vztah neexistuje. Jejich vztah je vztahem pracovněprávním, řídí se normami zákoníku práce a případný spor mezi nimi je oprávněn rozhodnout soud v občanském soudním řízení (srov. § 7 odst. 1 o. s. ř.); jinými slovy vyjádřeno, jde o vztah charakteru soukromoprávního, o čemž svědčí i princip subsidiárního použití občanského zákoníku v pracovněprávních vztazích [srov. § 4 zákoníku práce, nález sp. zn. Pl. ÚS 83/06 ze dne 12. 3. 2008, N 55/48 SbNU 629 (741); č. 116/2008 Sb.].

Ústavní soud se ve své činnosti řídí principem uplatňování státní moci jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví (čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 2 odst. 2 Listiny) a nemůže tak překročit rámec předpisů, které vymezují jeho postavení a pravomoc. Článek 87 Ústavy ani zákon o Ústavním soudu neumožňují Ústavnímu soudu rozhodovat o návrzích směřujících vůči jiným subjektům než orgánům veřejné moci, což jak shora vyloženo není stát, resp. jeho organizační složka, v postavení zaměstnavatele v pracovněprávním vztahu.

Na návrh stěžovatele lze nahlížet i z hlediska přípustnosti ústavní stížnosti.

Podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4). Podle ustanovení § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka podle předchozího odstavce, jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo.

Podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, je-li podaný návrh nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak.

Za procesní prostředek k ochraně práva zákon o Ústavním soudu považuje jak řádný či mimořádný opravný prostředek (s výjimkou žaloby na obnovu řízení), tak jakýkoli jiný návrh, který je způsobilý zahájit řízení, v němž se navrhovatel může domoci odstranění jím namítané vady řízení či vady rozhodnutí. Ustanovení § 75 odst. 1 citovaného zákona přitom nerozlišuje mezi řádnými, mimořádnými opravnými prostředky či jinými procesními prostředky; stěžovatel je tedy povinen vyčerpat příslušný procesní prostředek, s výjimkou žaloby na obnovu řízení, která je citovaným ustanovením výslovně vyloučena.

Jak Ústavní soud již dříve vyložil, ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu v individuálních věcech jsou vybudovány především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených (a kasace pravomocných rozhodnutí), v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, vyplývajícími z příslušných procesních norem upravujících to které řízení či tu kterou materii. Pravomoc Ústavního soudu se tak týká zejména pravomocných rozhodnutí orgánů veřejné moci a pravomoc přezkumu jejich "jiného zásahu" je v podstatě jinak nezbytnou výjimkou, u níž však podmínka nemožnosti nápravy protiústavnosti jiným způsobem musí být zachována. Z této fakticity musí posléze vyplynout, že důsledkům takového zásahu orgánu veřejné moci, neplynoucímu z příslušného rozhodnutí, nelze čelit jinak než ústavní stížností, příp. nálezem Ústavního soudu, obsahujícím zákaz takového zásahu. Tato podmínka není přirozeně splněna tam, kde poškozenému je k dispozici obrana daná celým právním řádem republiky (srov. nález sp. zn. III. ÚS 62/95 ze dne 30. 11. 1995, N 78/4 SbNU 243).

Z ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel napadá systemizaci svého zaměstnavatele, kterou bylo zrušeno jeho pracovní místo, v situaci, kdy mu dosud nebyla dána výpověď z pracovního poměru. Ústavní soud však ve své rozhodovací praxi respektuje, že to jsou obecné soudy, které v rámci žaloby na určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru posuzují rozhodnutí zaměstnavatele o změně jeho úkolů, technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizacích změnách (dále jen "o organizačních změnách"), a to nikoliv jako právní úkon, ale jako hmotněprávní předpoklad pro platnost výpovědi podle ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce. Pokud obecné soudy po posouzení rozhodnutí zaměstnavatele z hlediska jeho obsahu a účelu dospějí k závěru, že jím byly od počátku sledovány jiné než legitimní cíle a že přijetí organizačního opatření bylo jen předstíráno, nepovažují takové rozhodnutí za relevantní důvod pro výpověď z pracovního poměru. Rozhodnutí o organizační změně tak lze "přezkoumat" obecným soudem pouze v souvislosti s právním úkonem zaměstnavatele, kterým je výpověď z pracovního poměru daná zaměstnanci z důvodu organizační změny (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 4854/12 ze dne 7. 5. 2013 dostupné v el. podobě na http://nalus.usoud.cz).

Shora uvedené vede v projednávaném případě k závěru, že stěžovatel má k dispozici procesní prostředky k ochraně svých práv ve smyslu ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, neboť stane-li se v důsledku přijaté systemizace nadbytečným a bude-li mu dána výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce, má možnost žalovat na neplatnost výpovědi z pracovního poměru a uplatnit námitky o účelovosti organizační změny, konkrétně tvrzení, že zrušení jeho pracovního místa sledovalo jiný cíl než zefektivnění práce na příslušném pracovišti Ministerstva vnitra. Ústavní soud připomíná, že je především na obecných soudech, aby poskytovaly ochranu práv jednotlivcům, a teprve není-li zjednána náprava tvrzené protiústavnosti v rámci obecného soudnictví, přichází v úvahu zásah Ústavního soudu.

Návrhu stěžovatele na postup podle ustanovení § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu nemohl Ústavní soud přisvědčit, neboť k jeho aplikaci neshledal důvod - ústavní stížnost nesměřovala proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci, které by svým významem podstatně přesahovalo stěžovatelovy vlastní zájmy.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. d) a e) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.

Byla-li ústavní stížnost z výše uvedených důvodů odmítnuta, sdílí její osud i návrhy na vydání deklaratorního nálezu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. října 2013

Vlasta Formánková, v. r. předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.