IV. ÚS 1696/17
IV.ÚS 1696/17 ze dne 20. 7. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Františka Buška, zastoupeného Mgr. Tomášem Bejčkem, advokátem, sídlem Bubenská 1477/1, Praha 7, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2017 č. j. 30 Cdo 4690/2016-171 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2016 č. j. 22 Co 406/2015-121, za účasti Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a porušení čl. 1 odst. 1 a 2, čl. 2 odst. 3, čl. 4, čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky domáhal zrušení shora označených rozhodnutí vydaných v řízení o ochranu osobnosti.

Z napadených rozhodnutí připojených k ústavní stížnosti vyplynulo, že Obvodní soud pro Prahu 4 (dále též "obvodní soud") rozsudkem ze dne 16. 7. 2015 č. j. 16 C 4/2015-73 zamítl v celém rozsahu žalobu Ing. Tomáše Plachého, CSc., jíž se po žalovaném stěžovateli domáhal písemné omluvy za očernění jeho osoby v rámci řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 50 Cm 355/2013 a zaplacení 300 000 Kč jako náhrady nemajetkové újmy. K odvolání žalobce Městský soud v Praze (dále též "městský soud") ústavní stížností napadeným usnesením zrušil rozsudek obvodního soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné. Bližší obsah napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jsou účastníkům řízení známy.

V ústavní stížnosti stěžovatel namítl nezákonnost napadených rozhodnutí a nesprávný postup soudů obou stupňů. Městskému soudu vytkl, že zrušil rozsudek obvodního soudu jako nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů podle § 219a odst. 1 a § 219a odst. 2 o. s. ř., přestože soud řádně zohlednil a posoudil všechny relevantní skutečnosti týkající se pasivní legitimace stěžovatele jako žalovaného, navíc o zrušení rozsudku rozhodl bez jednání. Stěžovatel má rovněž za to, že příslušný senát městského soudu neměl ve svém složení rozhodovat z důvodu možné podjatosti členky senátu, soudkyně Heleny Karetové. O jeho námitce podjatosti Vrchní soud v Praze usnesením z dubna 2016 rozhodl tak, že jmenovaná soudkyně není z projednávání věci vyloučena, nicméně i přes toto rozhodnutí má stěžovatel za to, že jsou dány vážné pochybnosti o její nezávislosti, neboť jmenovaná je manželkou generálního ředitele a člena správní rady obchodní společnosti, která v předmětném sporu zaujímá pozici vedlejšího účastníka. Stěžovatel podrobil kritice i rozhodnutí Nejvyššího soudu, který při posouzení přípustnosti dovolání pominul, že městský soud se ve svém kasačním rozhodnutí vyjádřil ke správnosti závěrů obvodního soudu, aniž by k tomu byl za situace, kdy zrušil rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost, oprávněn.
Dříve, než Ústavní soud přikročí k věcnému přezkumu stěžovaných rozhodnutí, vždy zjišťuje, zda ústavní stížnost splňuje všechny náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), tedy mimo jiné i to, zda je přípustná.

Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).

Ústavní soud setrvale judikuje, že ústavní stížností lze napadat především konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, neboť ústavní soudnictví je vybudováno na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž případnou protiústavnost nelze napravit jiným způsobem (srov. nález sp. zn. III. ÚS 62/95 ze dne 30. 11. 1995, N 78/4 SbNU 243). Ústavní stížnost je tak vůči ostatním prostředkům sloužícím k ochraně práv ve vztahu subsidiarity. Je tomu tak proto, že ochrana ústavnosti není a z povahy věci ani nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, ale je, v souladu s čl. 4 Ústavy, úkolem všech orgánů veřejné moci, v tomto smyslu zejména obecných soudů; Ústavní soud tak představuje institucionální mechanismus, nastupující teprve v případě selhání všech ostatních procesních nástrojů.

Ústavní soud proto až na výjimky, v nichž případnou protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, do neskončených řízení nevstupuje a jako nepřípustné odmítá ústavní stížnosti mířící proti kasačním rozhodnutím soudů vyšších instancí, kterými nebyla věc skončena, nýbrž pouze vrácena soudu nižší instance či jinému orgánu k dalšímu řízení (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 290/03 ze dne 4. 3. 2004, N 34/32 SbNU 321, či snesení sp. zn. IV. ÚS 125/06 ze dne 30. 3. 2006, U 4/40 SbNU 781, usnesení sp. zn. III. ÚS 1829/08 ze dne 20. 8. 2008, usnesení sp. zn. IV. ÚS 3256/10 ze dne 4. 1. 2011, usnesení sp. zn. III. ÚS 256/11 ze dne 16. 2. 2011, usnesení sp. zn. IV. ÚS 624/16 ze dne 29. 2. 2016 a další dostupná v el. podobě na http://nalus.usoud.cz). Lze dodat, že závěr o nepřípustnosti ústavní stížnosti se uplatní i tehdy, jestliže je orgán, který má ve věci opětovně rozhodnout, vázán právním názorem vysloveným v napadeném rozhodnutí, neboť okolnost, že nižší soud je vázán právním názorem kasačního soudu, nezakládá ani "uzavřenost" předmětem identifikovaného stadia řízení, ani se tím neklade překážka k ústavněprávní oponentuře proti "skutečně" konečnému rozhodnutí o věci (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 256/11).

Podanou ústavní stížností stěžovatel napadl usnesení Městského soudu v Praze, jímž byl zrušen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Napadené rozhodnutí tak není konečným rozhodnutím ve věci samé, ale jde o procesní rozhodnutí, jímž se navrací věc do soudního rozhodovacího procesu, ve kterém může stěžovatel uplatňovat všechna svá práva, včetně práva na nezávislý a nestranný soud. Již proto nelze považovat napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze za rozhodnutí [dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], jež by bylo způsobilé samo o sobě zasáhnout do základních práv a svobod stěžovatele, a jako nezpůsobilý předmět ústavně právního přezkumu zakládá nepřípustnost ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu (srov. nálezy sp. zn. IV. ÚS 290/03 ze dne 4. 3. 2004, N 34/32 SbNU 321, či sp. zn. IV. ÚS 158/04 ze dne 4. 4. 2005, N 72/37 SbNU 23, 31 a další).

Stěžovatel napadl ústavní stížností také usnesení Nejvyššího soudu, které sice není kasačním rozhodnutím, nicméně princip subsidiarity lze uplatnit i ve vztahu k němu, neboť je nelze považovat za rozhodnutí, kterým se řízení ve věci samé končí. Skutečnost, že řízení o žalobě vedlejšího účastníka není pravomocně skončeno, vylučuje, aby Ústavní soud, byť pouze z hlediska ústavně zaručených základních práv a svobod, přezkoumával skutkové a právní závěry Obvodního soudu pro Prahu 4 a Městského soudu v Praze, a to i pokud jde o právní posouzení věci dovolacím soudem v jeho usnesení, kterým bylo z důvodu nesplnění podmínek podle § 237 o. s. ř. jako nepřípustné odmítnuto dovolání proti kasačnímu rozhodnutí odvolacího soudu. Jakkoli tedy není vyloučena formální přípustnost ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu, rozsah ústavněprávního přezkumu je v podstatě omezen na posouzení, zda dovolací soud svým závěrem o nepřípustnosti dovolání neodepřel stěžovateli přístup k tomuto soudu a neporušil tak jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Takové pochybení Ústavní soud neshledal. Z odůvodnění napadeného usnesení je zřejmé, že Nejvyšší soud reagoval na dovolací námitky stěžovatele a vyložil, z jakého důvodu neshledal splnění podmínek přípustnosti dovolání. V jeho závěrech Ústavní soud neshledal žádný exces, který by s ohledem na výše vymezený omezený rozsah jeho přezkumu vytvářel prostor pro zásah ve formě kasačního nálezu.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost směřující proti usnesení Městského soudu v Praze jako nepřípustnou podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost směřující proti usnesení Nejvyššího soudu jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. července 2017

Jan Musil v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.