IV. ÚS 1682/09
IV.ÚS 1682/09 ze dne 23. 11. 2009


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 23. listopadu 2009 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti L. M., zastoupeného JUDr. Dobroslavou Zavadilovou, advokátkou, AK se sídlem v Brně, Kapucínské nám. 5, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. 4. 2009 čj. 15 Co 294/2008-328 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Návrhem doručeným osobně dne 29. 6. 2009 a doplněným dne 4. 8. 2009 se L. M.k (dále jen "žalobce", případně "stěžovatel") mj. domáhal, aby Ústavní soud rozsudkem (správně nálezem) zrušil v záhlaví uvedené rozhodnutí Krajského soudu v Brně (dále jen "odvolací soud") vydané v řízení o odškodnění pracovního úrazu a věc tomuto soudu vrátil k novému projednání a rozhodnutí.

Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Městského soudu v Brně (dále jen "nalézací soud") 39 C 327/94 vyplývají následující skutečnosti.

Dne 31. 10. 2007 nalézací soud (po zrušení jeho předcházejícího rozsudku ze dne 14. 7. 2000 čj. 39 C 327/94-73 odvolacím soudem dne 25. 3. 2004) rozhodl, že Strojírenský zkušební ústav, s. p., se sídlem v Brně (dále jen "žalovaný") je povinen zaplatit žalobci ve stanovené lhůtě částku 10.891 Kč s příslušenstvím (výrok I.); ohledně částky 93.732 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o nákladech tohoto řízení (výroky III. a IV.).

Dne 28. 4. 2009 odvolací soud k odvolání žalovaného rozsudek nalézacího soudu ze dne 31. 10. 2007 v napadeném výroku I. změnil tak, že návrh žalobce, aby mu žalovaný zaplatil částku 10.891 Kč s příslušenstvím, zamítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok II.).

V ústavní stížnosti stěžovatel mj. tvrdil, že se cítí hluboce dotčen postupem odvolacího soudu, který "po velmi krátkém jednání a bez znalosti věci v rozporu s provedenými důkazy ... rozhodl, že ... úraz není úrazem pracovním ... ". Na Ústavní soud se obrátil proto, že mu "odvolací soud neumožnil podat proti jeho rozsudku ze dne 28. 4. 2009 dovolání".

V podstatné části doplnění ústavní stížnosti stěžovatel zrekapituloval dosavadní průběh řízení před obecnými soudy a dále tvrdil, že "právo na spravedlivý proces bylo porušeno již tím, že spor byl soudem projednáván neúměrně dlouho a s neomluvitelnými časovými prodlevami", jimiž byl vážně poškozen. Ustanovení § 237 odst. 2 o. s. ř. (o nepřípustnosti dovolání proti některým rozhodnutím odvolacího soudu) považoval za "značný nedostatek ve vztahu ke spravedlivému procesu." Závěrem vyjádřil přesvědčení, že "o věci, ve které opakovaně rozhodly rozdílně soud prvního stupně a soud druhého stupně by měl rozhodnout jiný, výše postavený státní orgán."
Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou z následujících důvodů.

Podstatou ústavní stížnosti, postrádající podrobnější argumentaci ústavněprávní, je - jak vyplývá z jejího obsahu - nesouhlas stěžovatele s konečným právním posouzením jeho civilní věci obecnými soudy a tvrzení, že řízení před obecnými soudy trvalo neúměrně dlouho.

K tvrzenému porušení základního práva na spravedlivý proces nesprávným posouzením jeho věci obecnými soudy:

Stěžovatel tvrdil, že odvolací soud rozhodl "bez znalosti věci v rozporu s provedenými důkazy."

Ústavní soud připomíná, že při výkonu dohledu na dodržování ústavních principů spravedlivého procesu obecnými soudy není jeho úkolem, aby rozhodl, zda právní závěry obecných soudů učiněné ze skutkových zjištění byly správné či nikoliv. Nepřísluší mu projednávat stížnosti namítající právní nebo skutkové omyly, jichž se údajně dopustily obecné soudy, leda v případě a rozsahu, v jakém by tím mohlo dojít k porušení práv a svobod zaručených Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina") či Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), případně jinými prameny základních práv a svobod. Tomu odpovídá i dosavadní judikatura Ústavního soudu, podle níž Ústavní soud není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, není vrcholem jejich soustavy, a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností; to ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny, resp. čl. 6 Úmluvy. Jestliže obecné soudy při svém rozhodování respektovaly zásadu volného hodnocení důkazů vyplývající z ústavního principu nezávislosti soudu dle čl. 82 Ústavy, jak se v posuzované věci dle přesvědčení Ústavního soudu stalo, nespadá do jeho pravomoci "hodnotit" jimi provedené hodnocení důkazů, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval [srov. nález III. ÚS 23/93, Sb. n. u., sv. 1, str. 41 (45-46)].

Jinak řečeno, hlava pátá Listiny, stejně jako článek 6 odst. 1 Úmluvy, konkrétně nic neuvádí o tom, jak má být ta která věc posuzována, resp. jak mají být v řízení shromážděné důkazy posuzovány obecnými soudy. Zakládá obecně "právo na spravedlivé projednání" věci, jehož obsahem však není, jak se stěžovatel mylně domnívá, právo na projednání věci v souladu s právním názorem některé strany.

K tvrzeným zbytečným průtahům v řízení před obecnými soudy:

Stěžovatel tvrdil, že obecné soudy jeho věc projednávaly neúměrně dlouho a s neomluvitelnými časovými prodlevami.

Ústavní soud především konstatuje, že v této části ústavní stížnost směřuje proti postupu obecných soudů v řízení, které v době podání ústavní stížnosti již bylo pravomocně skončeno.

Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že nabytím účinnosti (dne 27. 4. 2006) zákona č. 160/2006 Sb., kterým se mění zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 201/2002 Sb., o Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, bylo legální definicí (§ 13 odst. 1 věta třetí, § 22 odst. 1 věta třetí citovaného zákona) najisto postaveno, že nesprávným úředním postupem, za který stát či územní samosprávné celky nesou odpovědnost, je i porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Týmž zákonem byla do právního řádu České republiky vnesena možnost v případech neodůvodněných průtahů řízení nárokovat kromě náhrady škody i poskytnutí zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (§ 31a citovaného zákona).

Procesními prostředky k ochraně práva narušeného v již skončeném právním řízení (včetně řízení soudního) neodůvodněnými průtahy jsou proto v důsledku přijetí citované právní úpravy uplatnění nároku na náhradu škody v předběžném projednání, respektive žaloba v případě neposkytnutí náhrady ve lhůtě 6 měsíců (je-li nárok uplatňován vůči státu) a žaloba (je-li nárok na náhradu škody uplatňován vůči územnímu celku, či jde-li o uplatnění nároku na zadostiučinění), jakož i všechny procesní prostředky uplatnitelné v občanskoprávním řízení takovou žalobou zahájeném.

Vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány i osoby (čl. 89 odst. 2 Ústavy). Pokud by proto Ústavní soud po nabytí účinnosti zákona č. 160/2006 Sb. ještě předtím, než by v příslušném řízení bylo zjišťováno, zda k namítaným průtahům neodůvodněně došlo a zda v důsledku jejich existence je dán nárok na náhradu škody či na poskytnutí zadostiučinění, sám autoritativně existenci neodůvodněných průtahů konstatoval, nebo naopak zamítnutím ústavní stížnosti či jejím odmítnutím pro zjevnou neopodstatněnost jejich existenci vyloučil, závazně by prejudikoval závěr o základním předpokladu oprávněnosti nároku uplatňovaného ať už v předběžném projednání u příslušného úřadu, nebo v řízení soudním. Tím by Ústavní soud vykonal státní moc v rozporu s čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny; stěžovateli by tím Ústavní soud navíc, a to zvláště v případě zamítnutí ústavní stížnosti či jejího odmítnutí pro zjevnou neopodstatněnost, odňal v rozporu s čl. 38 odst. 1 Listiny právo na zákonného soudce (obecného soudu), neboť rozhodnutí o tom, zda náleží či nikoli právo na náhradu škody (popř. na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění), předpokladem něhož je zjištění neodůvodněných průtahů, přísluší v případě sporu obecným soudům rozhodujícím v občanskoprávním řízení.

V této souvislosti Ústavní soud připomíná svoji standardní judikaturu, dle níž, napadá-li ústavní stížnost pravomocné rozhodnutí orgánu veřejné moci pro porušení základního práva na projednání věci bez zbytečných průtahů, má důvodnost takovéto argumentace za následek kasaci pouze tehdy, jestliže průtahy v řízení ovlivnily nedodržení dalších ústavních principů řádného procesu nebo aplikaci hmotných ústavních práv (k čemuž v projednávaném případě nedošlo). Samotné průtahy v řízení tedy nejsou důvodem pro vydání kasačního nálezu (srov. např. nález III. ÚS 70/97, Sb. n. u., sv. 8, str. 375 a násl.). Ústavní soud by proto nemohl napadená rozhodnutí zrušit jen pro pouhé průtahy v řízení, byť by i jejich existenci konstatoval (srov. usnesení ze dne 16. 8. 2007 III. ÚS 716/06, http://nalus.usoud.cz).

Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků řízení, odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. listopadu 2009

Vlasta Formánková předsedkyně senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.