IV. ÚS 1678/17
IV.ÚS 1678/17 ze dne 2. 8. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Jana Musila o ústavní stížnosti T. L., zastoupeného Mgr. JUDr. Jaroslavem Grincem, Ph.D., advokátem se sídlem Praha 2, Mikovcova 476/10, proti rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 23 Co 15/2017-85 ze dne 28. února 2017, rozsudku Okresního soudu v Rakovníku č. j. 0 P 138/2016-42 ze dne 25. října 2016 a návrhu na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění

Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 32 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí vydaných ve věci úpravy poměrů nezletilé dcery.

Z obsahu napadených rozsudků a ústavní stížnosti vyplývá, že napadenými rozhodnutími byla nezletilá dcera svěřena do péče matky, stěžovateli byla stanovena povinnost přispívat na její výživu částkou 5 000,- Kč, a byl zavázán k doplacení dlužného výživného. Dále byl upraven styk otce s nezletilou dcerou.

Stěžovatel s právními závěry soudů nesouhlasí. Zejména namítá, že soudy nepřihlédly k tomu, že oba rodiče jsou stejně způsobilí ke střídavé péči a nezletilá se vyslovila tak, že by si přála, aby zase byli jako jedna rodina. Přestože střídavá péče doposud fakticky fungovala a matka dodržovala dohodu s otcem, u soudu ji odmítala, patrně z finančních důvodů. Dále namítá, že soudy poněkud obtížně uchopitelným a zbytečně komplikovaným způsobem změnily úpravu styku otce s nezletilou, což může významně zasáhnout do její osobnostní integrity. Pokud jde o běžné, ale zejména o dlužné výživné, soudy nezhodnotily situaci v souladu s realitou. I když odvolací soud snížil dlužnou částku stanovenou soudem I. stupně, tedy z částky 82 500 Kč na částku 42 000 Kč, reálný příjem otce nebyl objektivně vyřešen. Matka nezletilé podala návrh na výkon rozhodnutí prodejem jeho výrobních prostředků, čímž znemožní otci podnikání a neumožní mu získat vyšší výdělek k plnění vyživovací povinnosti.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, jsou záležitostí nezávislých civilních soudů Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.

Obzvláště rezervovaně pak Ústavní soud přistupuje k soudním rozhodnutím ve věcech rodinných, v některých případech dokonce považuje ústavní stížnosti za nepřípustné (např. ve věcech rozvodu manželství, srov. kupř. sp. zn. II. ÚS 465/02 a IV. ÚS 31/04).

Důvodem se jeví skutečnost, že princip právní jistoty, jak vyvěrá z příslušných aktů ústavního pořádku, má ve statusových věcech přednost před ochranou základních práv. To se také odráží v tom, že ve věcech upravených v druhé části platného občanského zákoníku není - s jistými výjimkami - proti rozhodnutí odvolacího soudu přípustné dovolání jako mimořádný opravný prostředek. Celkový prostor pro kasační zásah Ústavního soudu je tak velmi zúžen, v důsledku čehož se jeho přezkumná pravomoc koncentruje pouze na posouzení, zda nejde o zcela extrémní rozhodnutí, které by bylo založeno na naprosté libovůli, resp. které by jinak negovalo právo účastníka řízení na spravedlivý (řádný) proces (srov. např. sp. zn. IV. ÚS 2468/14).

O takový případ se však nejedná. Podstatu ústavní stížnosti totiž představuje polemika stěžovatele s právními závěry soudů, kdy Ústavnímu soudu předkládá argumentaci, kterou uplatnil již v řízení před civilními soudy. Stěžovatel se tak ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů soudů způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru.

Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že soudy se námitkami stěžovatele (v podstatě shodnými jako v ústavní stížnosti) řádně zabývaly a objasnily, na základě jakých důkazů a úvah dospěly ke shora nastíněným závěrům. Uvedly, že při rozhodování vycházely z původně uzavřené dohody mezi rodiči, kdy otec vyslovil souhlas se svěřením nezletilé do péče matky, a tato dohoda je fakticky dodržována oběma rodiči, včetně rozsahu styku. Model střídavé výchovy neshledaly aktuálně jako vhodný, neboť nezletilá v krátké době byla a nadále je vystavována závažným náročným změnám, spočívajícím ve zrušení společného soužití rodičů, změně bydlení a střídání prostředí při pobytu u každého z rodičů. Změnou je i kontakt s novými partnery obou rodičů a adaptace na nový dětský kolektiv. Navíc nastoupí počátkem příštího školního roku do první třídy základní školy, případně i školní družiny. Za dané situace, kdy přetrvává vzájemný negativní a nedůvěřivý vztah rodičů, kteří nejsou schopni se domluvit o zásadních otázkách, ani pokud jde o nezletilou, se jeví jako vhodnější forma výlučná péče matky s úpravou širšího styku nezletilé s otcem.

K poukazu stěžovatele na judikaturu Ústavního soudu týkající se střídavé výchovy Ústavní soud především zdůrazňuje, že posuzuje každou ústavní stížnost individuálně, s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem a specifikům každého případu a tomu odpovídá i jeho judikatura (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 1506/13 IV. ÚS 106/15, IV. ÚS 582/15, III. ÚS 816/15, I. ÚS 1234/15, I. ÚS 4/15 IV. ÚS 611/16 a další). Střídavou péči tedy lze před ostatními modely péče upřednostnit jen tehdy, je-li s přihlédnutím ke všem jejím zvláštnostem, a to jak v kladném nebo záporném smyslu, nejvhodnějším uspořádáním zohledňujícím prioritní zájem dítěte. V projednávané věci je přitom zřejmé, že matka otci ve styku s dcerou nijak nebrání, a je tak zachována možnost upevňování a rozvíjení jejich vzájemných vztahů.

K otázce výše výživného Ústavní soud ustáleně judikuje, že posouzení návrhu na určení výživného pro nezletilé děti spadá výlučně do pravomoci civilních soudů, je věcí volné úvahy soudu závislé na posouzení možností a schopností osoby k výživě povinné a odůvodněných potřeb osoby oprávněné, přičemž civilní soud je přitom povinen jasným a přezkoumatelným způsobem vymezit rámec, v němž se jeho uvážení pohybuje (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 299/06). Z napadených rozhodnutí vyplývá, že oba soudy se řádně zabývaly všemi zákonnými hledisky rozhodnými pro přiznání výživného, přičemž krajský soud částečně vyhověl odvolání stěžovatele a částku dlužného výživného o polovinu snížil.

Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Oba soudy svá rozhodnutí dostatečně a srozumitelně odůvodnily, uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, na základě jakých důkazů dospěly ke shora nastíněným závěrům a které předpisy aplikovaly. Napadená rozhodnutí, přijatá v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci, nejsou v kolizi se zájmy nezletilé, naopak prioritním hlediskem při rozhodování byl nejlepší zájem dítěte ve smyslu čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte.

Ústavní soud zdůrazňuje, že je především na civilních soudech, aby s ohledem na zjištěný skutkový stav a s přihlédnutím k nezastupitelné osobní zkušenosti, vyplývající z bezprostředního kontaktu s účastníky řízení a znalosti vývoje rodinné situace, rozhodly o úpravě či změně výkonu rodičovských práv a povinností. Ústavní soud nemůže hrát roli konečného univerzálního "rozhodce", jeho úkol může spočívat pouze v posouzení vzniklého stavu z hlediska ochrany základních práv toho účastníka, jemuž byla soudem eventuálně upřena jejich ochrana (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 106/15).

Ústavní soud pro úplnost dodává, že odmítnutí této ústavní stížnosti nijak nepředjímá případné další rozhodnutí civilních soudů o úpravě výkonu rodičovských práv a povinností, pokud by došlo k podstatné změně poměrů.

Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta. Vzhledem k odmítnutí ústavní stížnosti nebyl shledán důvod pro odložení vykonatelnost napadených rozhodnutí.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. srpna 2017

JUDr. Vladimír Sládeček předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.