IV. ÚS 1677/16
IV.ÚS 1677/16 ze dne 30. 5. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Musila ve věci ústavních stížností K. J., v současnosti ve výkon trestu odnětí svobody ve Věznici ve Světlé nad Sázavou, zastoupené JUDr. Tomášem Rybářem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 1601/47, J. M., zastoupené Mgr. Bohuslavem Baudyšem, advokátem se sídlem v Praze 9, Semilská 927/52b, R. H., zastoupeného JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem v Praze 2, Sokolská 60, R. Š., v současnosti ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici v Hradci Králové, oddělení výkonu trestu Pouchov, zastoupeného JUDr. Matoušem Jírou, advokátem se sídlem v Praze 1, 28. října 1001/3, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. února 2016, č. j. 7 Tdo 1257/2015-244, a proti rozsudkům Vrchního soudu v Praze ze dne 19. února 2015, sp. zn. 4 To 69/2014, a Městského soudu v Praze ze dne 25. března 2014, č. j. 43 T 17/2006-12 931, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Ústavnímu soudu byly doručeny postupně ústavní stížnosti jednotlivých stěžovatelů, které byly přiděleny různým soudcům; s ohledem na procesní ekonomii byly návrhy spojeny k prvnímu doručenému podání a věc je nadále vedena pod výše uvedenou spisovou značkou.

Stížnosti byla podány v zákonné lhůtě a splňují i další náležitosti podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelé se domáhají zrušení shora napadených rozhodnutí, neboť mají za to, že jimi byla porušena jejich ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 8 odst. 2, 36 odst. 1, 38 odst. 1 a 40 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 a 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a v čl. 2 odst. 1 protokolu č. 7 k Úmluvě.

Ve výroku uvedeným rozsudkem Městského soudu v Praze byli stěžovatelé (po předchozím kasačním rozhodnutí Vrchního soudu v Praze) společně s dalšími osobami shledáni vinnými ze spáchání trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1 a 5 písm. a) trestního zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku a trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 252a odst. 1 a 3 písm. b) a c) trestního zákona ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 téhož zákona. Za to byli odsouzeni k trestu odnětí svobody v trvání tří let, podmíněně odloženému na zkušební dobu pěti let, a k trestu zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstvech na dobu pěti let. Dále byla stěžovatelům uložena povinnost společně a nerozdílně nahradit státu škodu ve výši 29 580 105 Kč; bylo rovněž rozhodnuto o zabrání jiné majetkové hodnoty - finančních prostředků zajištěných na základě usnesení policejního orgánu. Vedle toho byly další osoby zproštěny obžaloby pro některé skutky, neboť uvedené jednání není trestným činem.

K odvolání obžalovaných a státního zástupce Vrchní soud v Praze rozsudek nalézacího soudu zrušil a napadeným rozsudkem nově: - shledal první stěžovatelku vinnou ze spáchání zločinu podvodu podle § 209 odst. 1 a 5 písm. a) trestního zákoníku a trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 252a odst. 1 a 3 písm. c) trestního zákona, ve znění účinném do 30. června 2006, a odsoudil ji k trestu odnětí svobody v trvání tří let a devíti měsíců do věznice s dohledem a k zákazu činnosti statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstvech na dobu šesti let; - shledal druhou stěžovatelku vinnou ze spáchání trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 252a odst. 1 a 2 písm. a) a b) a odst. 3 písm. c) trestního zákona, ve znění účinném do 30. června 2006, a odsoudil ji k trestu odnětí svobody v trvání dvou let a devíti měsíců podmíněně odloženému na zkušební dobu v trvání čtyř let, k zákazu činnosti statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstvech na dobu čtyř let a k peněžitému trestu ve výši 1 000 000 Kč s alternativním trestem odnětí svobody v trvání deseti měsíců; - shledal prvního stěžovatele vinným ze spáchání zločinu podvodu podle § 209 odst. 1 a 5 písm. a) trestního zákoníku a návodu k trestnému činu legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 10 odst. 1 písm. b), § 252a odst. 1 a 2 písm. a), b) a odst. 3 písm. c) trestního zákona, ve znění účinném do 30. června 2006, a odsoudil jej k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let do věznice s dohledem a k zákazu činnosti statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstvech na dobu pěti let; - shledal druhého stěžovatele vinným ze spáchání zločinu podvodu podle § 209 odst. 1 a 5 písm. a) trestního zákoníku a odsoudil jej k trestu odnětí svobody v trvání čtyř let do věznice s dohledem a k zákazu činnosti statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstvech na dobu šesti let; - první stěžovatelce a prvnímu stěžovateli uložil soud povinnost zaplatit společně a nerozdílně na náhradě škody 612 362 Kč, prvnímu a druhému stěžovateli pak 27 000 000 Kč; ve zbytku byla poškozená odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.

K odvolání státního zástupce vrchní soud zrušil zprošťující výrok a věc v tomto rozsahu vrátil Městskému soudu v Praze.

Dovolání stěžovatelů Nejvyšší soud odmítl.

První stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že jí Vrchní soud v Praze upřel právo na řádný opravný prostředek. Nejprve odvolací soud zrušil rozsudek Městského soudu v Praze a věc mu vrátil s pokyny, které však nebyly splněny. Nalézací soud nově rozhodl shodně jako v prvním případě, aniž by provedl uložené dokazování; odvolací soud tento nový rozsudek opět zrušil a sám rozhodl, ačkoliv pro takový postup nebyly naplněny zákonné požadavky a rozhodl i při absenci skutkových zjištění, která původně vyžadoval a která neprovedl ani soud nalézací, ani sám soud odvolací. Rozhodnutí o vině stěžovatelky je tedy nepodložené a nesprávné. Vrchní soud na sebe převzal úlohu soudu nalézacího a rozhodl v rozporu s § 259 odst. 3 a § 263 odst. 7 trestního řádu - k tomu odkázala stěžovatelka na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3395/10. Další pochybení spatřuje v tom, že vrchní soud změnil formulaci skutkové věty rozsudku, aniž by provedl řádné dokazování (odkaz na věc sp. zn. III. ÚS 1980/13).

Stěžovatelka dále namítá, že ještě před vynesením prvního rozsudku ve věci navrhla provedení některých důkazů, které soud neprovedl, a řádně svůj postup neodůvodnil. Teprve vrchní soud toto pochybení napravil a označil důkazy za nadbytečné; i přesto, že původně uložil nalézacímu soudu zabývat se předestřenými tvrzeními stěžovatelky. Tím odvolací soud opět nahradil činnost soudu nalézacího a nerespektoval zásahu dvojinstančnosti.

Stěžovatelka poukazuje i na to, že jí nejprve nalézací soud uložil povinnost k náhradě škody ve výši 29 580 105 Kč, aniž by bylo patrné, jak k uvedené částce dospěl; vrchní soud jí pak bez jakéhokoliv dokazování uložil povinnost nahradit škodu ve výši 612 362 Kč.

Stěžovatelka namítá i to, že odvolací soud při svém rozhodování o výši trestu dostatečně nezohlednil dobu řízení, na jejíž délku neměla stěžovatelka vliv - k tomu odkázala na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva Pretto vs. Itálie a nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 554/04, II. ÚS 855/08 a IV. ÚS 380/09.

Stěžovatelka konečně namítá i porušení principu presumpce neviny, neboť vrchní soud dospěl v rozhodnutí k nesprávným závěrům, respektive některá skutková zjištění z provedeného dokazování neplynou; uvedla, že jejími námitkami se nezabýval ani dovolací soud, stejně jako námitkou neúčasti zúčastněných osob na řízení a rozhodnutí v jejich nepřítomnosti.

Druhá stěžovatelka uvedla, že se nemůže ztotožnit s formalistickým přístupem Nejvyššího soudu; trest jí byl uložen na základě nezákonného procesu, v jehož průběhu byly popřeny základní zásady trestního práva. Především odvolací soud porušil § 259 odst. 3 trestního řádu ve spojení se zásadami zakotvenými v § 2 odst. 11 a 12 trestního řádu - nezákonně totiž přehodnotil důkazy provedené městským soudem. Zrušovacím usnesením přikázaný výslech svědka sice nalézací soud provedl, jeho výpověď však nijak v odůvodnění rozsudku nezohlednil. Odvolací soud tak jen z obsahu spisu dospěl k závěru o svědkově nevěrohodnosti. Námitku k tomuto postupu - s poukazem na nález sp. zn. II. ÚS 445/06 - považuje Nejvyšší soud za skutkovou, nepodléhající dovolacímu přezkumu. V rozsudku Městského soudu v Praze chyběla skutková zjištění pro naplnění všech znaků trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti, jakož i opora v provedeném dokazování. Rozhodnutí odvolacího soudu proto nese znaky nepředvídatelnosti a překvapivosti.

Stěžovatelka je rovněž přesvědčena, že v řízení byla porušena zásada dvojinstančnosti, konkrétně tím, že po zrušení původního rozsudku Městského soudu v Praze nalézací soud za nezměněného skutkového stavu dospěl k opačnému názoru a stěžovatelku uznal vinnou. Vrchní soud v Praze tento postup hájí tím, že soud prvního stupně vzal v úvahu některé dříve opomenuté skutečnosti, což považuje stěžovatelka za nepřesvědčivé a odchylující se od původního požadavku odvolacího soudu. Městský soud v Praze tak své závěry o vině stěžovatelky opřel pouze o závazný právní názor odvolacího soudu, a proto nalézací soud nerozhodoval nezávisle, ale v rozporu s § 264 odst. 1 trestního řádu se řídil úvahami a předběžnými úsudky vrchního soudu. Nalézací soud rezignoval na svoji povinnost hodnotit provedené důkazy a hodnocení dotvářel z náznaků v rozhodnutí odvolacího soudu, čímž popřel smysl dokazování a stěžovatelce upřel soudní instanci.

Městský soud v Praze se rovněž nevěnoval otázce zavinění u trestného činu legalizace výnosů trestného činu, které pouze konstatoval; vrchní soud toto pochybení napravil, ale jeho postup nerespektoval presumpci neviny a zásadu in dubio pro reo, vycházel-li pouze z časové a věcné návaznosti. Vrchní soud dále akceptoval názor státního zástupce přesto, že úkolem soudu je prověřit všechny možné varianty. Soud nepřijal tvrzení stěžovatelky, že prováděla obvyklé operace a že ani nemohla mít povědomost o tom, komu finanční prostředky skutečně patří. Svědectví v její prospěch vrchní soud prohlásil za nevěrohodné, avšak s ohledem na další okolnosti nepřesvědčivě (provedené audity, zvyklosti při administraci půjček, znalecký posudek). Vrchní soud dále v rozporu se skutkovým zjištěním nalézacího soudu dospěl k nesprávným závěrům o vazbách na další obžalované. Stěžovatelka uvedla řadu konkrétních okolností, z nichž dovozuje, že vrchní soud v rozporu s uvedenými procesními zásadami upřednostnil důkazně nepodložené domněnky (sp. zn. III. ÚS 1624/09 či sp. zn. II. ÚS 2142/11); dospěl rovněž k novému skutkovému zjištění, že stěžovatelka měla získat značný majetkový prospěch na základě domněnky, že se tak stalo výběrem hotovosti, a proto jí uložil peněžitý trest, což nedostatečně odůvodnil. Ani Nejvyšší soud na uvedená pochybení nereagoval.

První stěžovatel tvrdí porušení práva na soudní ochranu a spravedlivý proces pro extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními, úvahami při hodnocení důkazů a z nich dovozenými právními závěry soudů. Má za to, že při hodnocení důkazů jednotlivými soudy byl porušen princip presumpce neviny a zásada in dubio pro reo. Vina nebyla zjištěna na úrovni praktické jistoty, aby byl závěr o ní jediný možný. Důkazy svědčící o vině stěžovatele jsou natolik nedostačující, že nemohlo dojít ke zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností. Stěžovatel byl druhým rozsudkem nalézacího soudu shledán vinným za zcela shodné důkazní situace jako při prvním rozhodnutí, kdy stejné důkazy vinu stěžovatele neprokázaly. Podle stěžovatele tak došlo k popření zásady volného hodnocení důkazů, podle níž soud na základě vnitřního přesvědčení po pečlivém uvážení všech okolností dospěje k závěru prostém svévole (sp. zn. III. ÚS 464/99). Stěžovatel je však přesvědčen o svévolném rozhodování ze strany odvolacího soudu. Pokud odvolací soud vnutil soudu nalézacímu své vidění věci, byl tím porušen princip volného hodnocení důkazů a práva na spravedlivý proces (sp. zn. I. ÚS 2726/14). V uvedeném stěžovatel shledává i popření práva na zákonného soudce, protože k formulování skutkových závěrů je povolán nalézací soud; odvolací soud jen v případě, kdy nalézací soud věc nesprávně právně posoudí, nevypořádá se s některým důkazem, nějaký neprovede či skutkové závěry jsou ve zjevném rozporu s provedenými důkazy - v opačném případě není pro popsaný postup odvolacího soudu prostor. Odvolací soud nemůže zasahovat do volného hodnocení důkazů, bylo-li provedeno v souladu se zákonem; nic na tom nemůže měnit jiný skutkový závěr, který by odvolací soud na základě těch samých důkazů učinil. Odvolací soud nesdělil odlišný právní názor, ale ten nalézacímu soudu pouze vnutil a nařídil mu, aby se s ním vypořádal. Nalézací soud tak změnil bez dalšího svůj závěr učiněný na základě shodných důkazů, a přitom ve svém prvním rozsudku uvedl, že k prokázání viny zproštěných obžalovaných nejsou provedené důkazy dostatečné. Dále stěžovatel namítl, že provedené důkazy nabízely několik možností interpretace, proto měla být naplněna zásada in dubio pro reo a odkazuje na rozhodnutí ve věcech sp. zn. IV. ÚS 260/05 či sp. zn. II. ÚS 1975/08.

Druhý stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že odvolací soud vydal své první zrušující rozhodnutí v neveřejném zasedání, a to nikoliv pro vady předcházejícího řízení či nesprávné právní posouzení, ale pro nesprávné hodnocení skutkových zjištění nalézacím soudem. Následně nalézací soud konal osm hlavních líčení, veškeré dokazování se však týkalo ostatních obviněných. Vyjma opakovaného výslechu stěžovatele nebyl ve vztahu k němu proveden žádný důkaz, na jehož základě by mohlo dojít k přehodnocení zjištěného skutkového stavu. Přesto Městský soud v Praze dospěl k odlišnému závěru a stěžovatele shledal vinným v intencích poučení odvolacího soudu, jímž se cítil vázán. V odůvodnění pak soud ani neuvedl, na základě čeho dospěl k závěru o vině stěžovatele; postup nalézacího soudu je tak zjevným příkladem porušení dvojinstančnosti trestního řízení. Vedle toho nalézací soud nerespektoval závazné pokyny odvolacího soudu k doplnění dokazování. Následně pak odvolací soud, spokojen s hodnocením důkazů, přehlédl porušení § 2 odst. 5 a 6 trestního řádu (sp. zn. I. ÚS 615/01). Podle stěžovatele byla rovněž porušena zásada presumpce neviny a in dubio pro reo, neboť za stejné důkazní situace dospěly soudy k opačnému skutkovému závěru. Zjevně tedy existovaly dvě možnosti výkladu, a proto měl být aplikován ten pro něj příznivější (sp. zn. III. ÚS 2042/08, sp. zn. I. ÚS 733/01).

Stěžovatel dále uvedl, že některé důkazy měly být získány v rozporu s trestním řádem (byly přečteny protokoly o výpovědích, ač k tomu nebyl zákonný důvod). V řízení měly být rovněž opomenuty důkazy, nebyly provedeny navržené výslechy a nebylo odůvodněno proč, což nenapravil ani odvolací soud a odkázal na rozhodnutí ve věcech sp. zn. III. ÚS 95/97, sp. zn. III. ÚS 87/99, sp. zn. III. ÚS 464/99 a sp. zn. III. ÚS 177/04. Stěžovatel je přesvědčen, že učiněná skutková zjištění jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy a popisuje, které závěry považuje za nesprávně vyvozené z provedených důkazů.

Za účastníka řízení - Nejvyšší soud - se vyjádřil předseda senátu 7 Tdo, který uvedl, že ústavní stížnost je jen polemikou stěžovatelů se skutkovými zjištěními. Sice stížnost formálně odkazuje na ústavní principy, nedosahuje však ústavněprávní úrovně, a proto navrhuje, aby ústavní stížnost byla odmítnuta.

Za Vrchní soud v Praze se vyjádřila předsedkyně senátu 4 To, která uvedla, že převážná většina námitek byla uplatněna již v řízení před obecnými soudy, které se s nimi vypořádaly; proto odkázala na odůvodnění napadeného rozhodnutí Vrchního soudu v Praze. K jednotlivým námitkám pak uvedla odkaz na konkrétní stránky rozhodnutí, jež se k nim vztahují.

K ústavní stížnosti se na základě výzvy vyjádřil předseda senátu Městského soudu v Praze, který zcela odkázal na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně.

První stěžovatelka v replice k vyjádřením účastníků řízení uvedla, že bagatelizování její ústavní stížnosti Nejvyšším soudem je důkazem formalismu při přezkumu jejího dovolání. Nejvyšší soud se omezil jen na naplnění zákonných kritérií dovolání, nezvažoval však hledisko respektování práva na spravedlivý proces. Vrchní soud v Praze pak uvedl, že ústavněprávní rovinou věci se již soudy zabývaly; s tím však stěžovatelka nesouhlasí. Nejvyšší soud se této problematice vůbec nevěnoval, jeho závěry jsou tak podle stěžovatelky v rozporu se stanoviskem pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 ukládajícího ústavně právní přezkum i obecným soudům.

Druhá stěžovatelka ve své replice k vyjádření Městského soudu v Praze pouze konstatovala, že je zaslal jiný předseda senátu, než který ve věci rozhodoval. K vyjádření Vrchního soudu v Praze pak doplnila, že podle jejího přesvědčení je zásada rychlosti řízení a procesní ekonomie z hlediska práva na spravedlivý ve vztahu subsidiarity k jiným principům trestního řízení; především k zásadě stíhání jen ze zákonných důvodů, presumpce neviny, materiální pravdy či volného hodnocení důkazů. Podle stěžovatelky vrchní soud porušil v zájmu o rychlé rozhodnutí nepřijatelně ustanovení § 259 odst. 3 trestního řádu. Vyjádření Nejvyššího soudu pak stěžovatelka považuje jen za formální.

Druhý stěžovatel se v replice zaměřil především na vyjádření odvolacího soudu, který s odkazem na své rozhodnutí jen obhajuje postup nalézacího soudu a své následné rozhodnutí založené na tvrzení, že k právním závěrům dospěl na základě nových skutkových zjištění soudu prvního stupně. Z rozsudku Městského soudu v Praze je však patrné, že neučinil nová skutková zjištění, ale zopakoval poznatky podle zrušujícího usnesení Vrchního soudu v Praze. Nesouhlasí dále s tvrzením vrchního soudu, že nalézací soud nebyl vázán jeho vyslovenými názory; soud prvního stupně totiž nerespektoval žádný z pokynů odvolacího soudu a učinil zcela opačná skutková zjištění. Toto nerespektování však nesvědčí o nezávislosti soudu prvního stupně, ale spíše o snaze odvolacího soudu věc uzavřít, když nebyla vytčená pochybení odstraněna. Soud prvního stupně změnil svá skutková zjištění, a aniž by své rozhodnutí odůvodnil odkazem na relevantní důkazy, svá další pochybení již nenapravil. Rozsudek nalézacího soudu postrádá řádné odůvodnění odsouzení. Závěry o vině učinil pouze odvolací soud za situace, kdy předtím nalézací soud neodkazuje na konkrétní důkazy, ale jen na právní názor odvolacího soudu. Závěrem stěžovatel vyslovil nesouhlas s vyjádřením Nejvyššího soudu, coby běžnou polemiku s rozhodnutími soudů.
Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není oprávněn do jejich rozhodování zasahovat. Uvedená hranice je prolomena jen v případech, kdy obecné soudy vybočí z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv (čl. 83 a čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky). Ústavní soud je soudní orgán ochrany ústavnosti, není další instancí v systému všeobecného soudnictví, a proto na procesní postup soudů reaguje pouze tehdy, znamenají-li pochybení při aplikaci trestních procesních předpisů negativní dopad na ústavně zaručená základní práva nebo svobody nebo jejich ohrožení. Ne každý postup obecného soudu, který by byl podle jednoduchého práva procesně nebo jinak vadný, totiž vede i k zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Proto se Ústavní soud v posuzované věci zabýval pouze otázkou, zda napadenými rozhodnutími soudů byla porušena základní práva účastníků, především pak právo na spravedlivý proces, na což stěžovatelé poukazují.

Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadených rozhodnutí, předchozích rozhodnutí i dalšími podklady, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ze všech předložených podkladů se podává, že Česká republika vytvořila v roce 1994 za účelem použití finančních prostředků z evropského programu PHARE Nadaci pro rozvoj regionů. S ohledem na novou právní úpravu vstoupila v roce 1998 tato nadace do likvidace a postupně byl vytvořen řetězec společností, které měly její činnost převzít. Někteří obžalovaní, kteří figurovali jako statutární zástupci těchto společností, z nich nestandardními transakcemi vyvedli finanční prostředky, respektive vyvedli některé společnosti z vlivu státu a ovládli je, a to i skrze prostředky těchto společností, čímž způsobili škodu v hodnotě přesahující 171 000 000 Kč. Další obžalovaní pak prováděli s peněžními prostředky transakce, které měly zakrýt jejich původ a které byly zastaveny zásahem orgánů činných v trestním řízení, přičemž se podařilo zajistit vrácení podstatné části prostředků (více než 143 000 000 Kč). Trestná činnosti byla odhalena v roce 2005 a v následujícím roce se věc dostala před soud - avšak teprve v roce 2011 vynesl Městský soud v Praze první rozsudek.

Stěžovatelé v ústavní stížnosti brojí především proti porušení zásady dvojinstančnosti, což shledávají v tom, že odvolací soud nejprve bez jednání zrušil původní rozsudek a věc vrátil nalézacímu soudu k novému řízení, které však fakticky nenaplnilo svůj účel, a nalézací soud jen nově rozhodl s ohledem na pokyny soudu odvolacího. Napodruhé odvolací soud přes přetrvávající chyby nalézacího soudu nezopakoval původní postup, ale sám rozhodl. Přestože většina stěžovatelů byla prvním rozsudkem ve věci zproštěna, při nezměněné důkazní situaci byla druhým rozsudkem Městského soudu v Praze odsouzena. Řízení ve věci ostatních, opakovaně zproštěných obžalovaných, pak probíhá nadále pod stejnou spisovou značkou, ovšem v jiném složení senátu. Stěžovatelé mají za to, že postup soudů v jejich věci nebyl standardní a nesplňoval zákonem presumované okolnosti, za nichž může odvolací soud sám věc rozhodnout, a pochybení pak údajně neodstranil ani Nejvyšší soud, který se řešení této problematiky vyhnul s odkazem na omezené možnosti přezkumu v řízení o dovolání. Stěžovatelé dále namítají opomenutí některých důkazů. Závěry odvolacího i nalézacího soudu považují za nesprávné, nepřesvědčivé a zasahující do jejich základních práv. Podle stěžovatelů postup soudu prvního a druhého stupně ve svém vzájemném vztahu zapříčiňuje, že závěrečný rozsudek porušil jejich zaručená práva - je nepředvídatelný a svévolný. Odvolací soud sice konstatoval, že nalézací soud se ve své činnosti dopustil pochybení (opomenutí, délka řízení či nepřehlednost spisového materiálu), i přesto měl podle vrchního soudu dospět k závěrům, které z provedeného dokazování (byť nesrozumitelně nebo nedostatečně) vyplývají.

Stěžovatelé namítají upřednostnění urychleného ukončení řízení, a tím porušení principu dvojinstančnosti (trestního) řízení. Tento princip má sloužit k případné nápravě pochybení nalézacího soudu a zajištuje záruku přezkumu soudního rozhodnutí. Odvolacímu soudu přísluší kasační pravomoc, může buď věc vrátit k novému projednání soudu nižšího stupně, nebo, existují-li pro to zákonné předpoklady, může rozhodnout sám. Podle § 259 odst. 3 trestního řádu může odvolací soud rozhodnout ve věci bez opakování důkazů jen na základě správného skutkového zjištění nalézacího soudu.

Ústavní soud dospěl k závěru, že i při snížené přehlednosti rozsudku Městského soudu v Praze učinil nalézací soud taková skutková zjištění, na jejichž základě byl Vrchní soud v Praze oprávněn postupovat podle § 259 odst. 3 trestního řádu. Vrchní soud v Praze poprvé věc vrátil právě proto, že podmínky pro uvedený postup nebyly naplněny. Zásada dvojinstančnosti by byla porušena, kdyby odvolací soud odsoudil osoby dříve zproštěné jen proto, že by měl na dílčí skutkové otázky jiný názor a sám po posouzení skutkového stavu dospěl k závěru o vině (viz nález sp. zn. I. ÚS 2726/14). To koresponduje i s následným postupem - výrokem II. rozsudku vrchního soudu byla k odvolání státního zástupce věc opakovaně zproštěných obžalovaných vrácena k novému projednání, neboť překonání zde existujících pochybení nalézacího soudu by bylo porušením zmíněného principu řízení a odvolací soud by rozhodl nepředvídatelně a překvapivě.

Princip dvojinstančnosti by byl porušen také v případě, kdyby soud nalézací nerespektoval právní názor odvolacího soudu, který by takové pochybení ponechal bez odezvy (sp. zn. I. ÚS 615/01). Ani tato varianta v projednávaném případě nenastala, neboť vrchní soud pochybení nalézacímu soudu vytkl a jeho rozhodnutí nahradil pouze v rozsahu splňujícím požadavek § 259 odst. 3 a § 263 odst. 7 trestního řádu. Rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, jímž byli obžalovaní nově shledáni vinnými a odsouzeni převážně k vyšším trestům, tak uvedené požadavky splňuje.

Z rozsudku odvolacího soudu je patrné, z jakých důkazů provedených nalézacím soudem vycházel, jakými úvahami se řídil a co jej vedlo k nahrazení původního výroku výrokem novým, bez vrácení věci soudu prvního stupně v plném rozsahu. Soud přezkoumatelným způsobem vyložil, na základě kterých provedených důkazů dospěl k rozhodnutí o vině stěžovatelů a jakými úvahami se řídil. Skutečnost, že soud neprovedl další důkazy a "pouze" vycházel z důkazů dříve provedených, neznamená, že rozhodnutí soudu je nesprávné či nezákonné. Odvolací soud na základě nalézacím soudem provedeného hodnocení jen reformuloval výrok o vině a trestu, přičemž považoval skutkový stav za správně zjištěný.

Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu, který je nezbytný k rozhodnutí soudu (§ 2 odst. 5 trestního řádu). Zásada volného hodnocení důkazů neposkytuje soudu absolutní volnost výběru, které z provedených důkazů vyhodnotí a které opomene. Soud musí zvážit relevanci každého navrženého důkazu, jeho vypovídací potenciál a nezbytnost, či naopak nadbytečnost s ohledem na dosud provedené dokazování; musí popsat, které skutečnosti má za prokázané, oč svá zjištění opírá a jaké úvahy jej k tomu vedou. Nemá přitom povinnost provést všechny navržené důkazy - účastníkům musí "jen" poskytnout možnost vyjádřit se k důkazům, případně navrhnout důkazy, které pokládají za potřebné. Soud pak musí o navržených důkazech rozhodnout, tedy provést je, případně vyložit, z jakých důvodů důkazy neprovedl. Opačný postup by totiž překonal onu procesní mez a představoval by i zásah do ústavně zaručených základních práv. Vrchní soud v projednávané věci však jasně uvedl, které důkazy (a proč) nebyly provedeny. Podle Ústavního soudu Vrchní soud v Praze uvedené požadavky naplnil, nedošlo ke svévolnému zamítnutí či opomenutí navrženého důkazu bez vysvětlení, a proto nelze v jeho postupu shledat tvrzené opomenutí důkazů.

K námitce stěžovatelů, že soudy hodnotily důkazy nesprávně či je vůbec nehodnotily a následně je interpretovaly v jejich neprospěch, Ústavní soud poznamenává, že jeho úkolem není řešení otázky, zda obecné soudy "správně" zhodnotily všechny důkazy, nýbrž jeho úkolem je pouze zjistit, zda důkazy ve prospěch či neprospěch obviněného byly prezentovány způsobem zajišťujícím spravedlivý proces a ujistit se o tom, že řízení bylo vedeno způsobem zajišťujícím správný výsledek (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Schenk z roku 1988).

Překvapivé by bylo rozhodnutí tehdy, kdyby odvolací soud hodnotil jinak důkazy provedené před soudem nalézacím, aniž by je sám znovu provedl - tím by byla porušena zásada přímosti a bezprostřednosti (§ 2 odst. 11 a 12 trestního řádu). Ani to se však v posuzované věci nestalo.

Princip presumpce neviny (viz čl. 40 odst. 2 Listiny) představuje záruku, že na stíhanou osobu bude až do vynesení odsuzujícího rozsudku hleděno jako na osobu bezúhonnou. Jen soud (čl. 90 věta druhá Ústavy České republiky) podle zákona stanoví, které jednání je trestným činem a jaký trest či jinou sankci za něj lze uložit (čl. 39 Listiny). Podle Ústavního soudu nic nenasvědčuje tomu, že by byl princip presumpce neviny porušen - porušením tohoto principu není ani situace, kdy odvolací soud věc vrátí soudu prvního stupně s tím, že je třeba znovu zhodnotit již dříve provedené důkazy, případně provést některé další, a vyvodit závěry z nich plynoucí.

Pouhý fakt, že nalézací soud při nezměněné situaci dospěl k jinému právnímu závěru, neznamená automaticky paralelní existenci jiné, příznivější verze, a tedy prostor pro uplatnění zásady in dubio pro reo. Původně nesprávné zhodnocení provedených důkazů nepředstavuje pluralitu jejich možných výkladů. Pokud tedy Městský soud v Praze napoprvé důkazy nesprávně hodnotil, neznamená to, že náprava této chyby zasahuje do ústavních práv stěžovatelů; naopak by bylo porušeno zaručené právo tehdy, kdyby orgán veřejné moci nesprávně aplikoval právní normy a právní závěry v jeho rozhodnutích se dostaly do extrémního nesouladu se skutkovými zjištěními (viz sp. zn. III. ÚS 1624/09).

Ústavní soud rozumí nespokojenosti stěžovatelů, kteří byli po pěti letech řízení před soudem zproštěni (první stěžovatelka podmíněně odsouzena) a po vrácení věci byli všichni shledáni vinnými a podmíněně odsouzeni; následně odvolací soud uložil dokonce některé tresty nepodmíněné, to vše za situace, kdy od spáchání trestných činů uplynulo přes deset let. Závěr řízení zcela evidentně nemohl na stěžovatele působit jinak než negativně, zejména pak s ohledem na některé jimi prezentované a vnímané nejasnosti týkající se okolností, které vedly k vypracování transformačního plánu a které z jejich pohledu zůstaly nedůvodně nepotrestány. Náprava porušení práva na přiměřenou délku řízení (čl. 6 odst. 1 Úmluvy, též čl. 38 odst. 2 Listiny) je realizovatelná přímo trestněprávními prostředky (viz například nález sp. zn. I. ÚS 554/04). Soudy se touto otázkou zjevně zabývaly, a právě s ohledem na délku řízení dospěly k závěru o nezbytnosti udělit jednotlivé tresty ve snížené výši. Stěžovatelé přesto namítají porušení principu proporcionality, možná i z toho důvodu, že další pokračování řízení před soudem prvního stupně by v tomto ohledu mohlo na ně mít relativně příznivější dopad; proto považují postup vrchního soudu za nesprávný. Polemika se závěry obecných soudů je pochopitelná, leč s ohledem na zaručená ústavní práva stěžovatelů nedůvodná.

Podle čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky a čl. 2 odst. 2 Listiny lze státní moc uplatňovat jen v případech, mezích a způsoby, které stanoví zákon. Podle čl. 4 Ústavy České republiky jsou základní lidská práva pod ochranou soudní moci. Podle čl. 90 Ústavy České republiky jsou soudy povolány k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Je tedy věcí obecných soudů provádět důkazy a následně je hodnotit. Soudy provedly dokazování a na jeho základě dospěly k závěru o vině a trestu. Podle čl. 8 odst. 2 Listiny nikdo nesmí být stíhán či zbaven osobní svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon. Stěžovatelé byli nepřiměřeně dlouho stíháni, v závěru pak soud jejich vinu shledal a rozhodl o zbavení svobody - i s ohledem na délku řízení - s náležitým vysvětlením. Vrchní soud rovněž dostatečně odůvodnil, na základě čeho určil výši škody, respektive přisoudil povinnost k její náhradě jednotlivým stěžovatelům.

Ústavní soud neshledal, že by obecné soudy stěžovatele zkrátily v jejich základních právech. Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že námitkami uvedenými v ústavní stížnosti se již dříve zabývaly, své závěry řádně (s výjimkou rozsudku Městského soudu v Praze) a srozumitelně vysvětlily. Vrchní soud v Praze uvedl, na základě jakých důkazů provedených před nalézacím soudem dospěl k závěru o naplnění skutkové podstaty uvedených trestných činů.

Podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. května 2017

Vladimír Sládeček v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.