IV. ÚS 1677/12
IV.ÚS 1677/12 ze dne 11. 10. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce zpravodaje Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti H. A.-K., zastoupené Mgr. Narcisem Tomáškem, advokátem, AK se sídlem v Děčíně, Masarykovo nám. 193/20, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2012 č. j. 28 Cdo 4257/2011-77, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 6. 2011 č. j. 54 Co 87/2011-63 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 7. 10. 2010 č. j. 15 C 39/2009-39 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I. Návrhem doručeným elektronicky dne 7. 5. 2012 se H. A.-K. (dále též jen "žalobkyně" případně "stěžovatelka") domáhala, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů vydaná v řízení o určení vlastnického práva.

II. Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 10 (dále jen "nalézací soud") sp. zn. 15 C 39/2009 vyplývají následující skutečnosti.

Dne 7. 10. 2010 nalézací soud zamítl žalobu o určení vlastnického práva k nemovitostem ve výroku specifikovaným (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky II. a III.). V odůvodnění mj. uvedl, že při posuzování existence naléhavého právního zájmu vyšel z judikatury Ústavního soudu, konkrétně ze stanoviska pléna ze dne 1. 11. 2005 sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 (ST 21/39 SbNU 493; 477/2005 Sb.), přičemž dospěl k závěru, že žalobkyně nemá na podané určovací žalobě naléhavý právní zájem a žalobu zamítl.

Dne 1. 6. 2011 Městský soud v Praze k odvolání žalobkyně rozsudek nalézacího soudu ze dne 7. 10. 2010 potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). V odůvodnění mj. uvedl, že právní posouzení věci nalézacím soudem "je skutečně v souladu s nynější výslednou a reprezentativní judikaturou obou vrcholných soudních institucí v České republice, tedy jak nálezem pléna Ústavního soudu, tak příslušného kolegia Nejvyššího soudu ČR.... Nabývací titul státu by podle všeho jinak naplňoval restituční důvod dle zákona č. 87/91 Sb. Žalobkyně však je osobou vyloučenou z dobrodiní restituce, a to pouze na základě toho, že v době rozhodné pro uplatnění restitučního nároku nebyla občankou České republiky (popř. bývalé ČSFR). Jakkoliv je tato výluka z restitucí morálně problematická, byla shledána ústavně konformní. Z toho ovšem také plyne, že ze strany žalobkyně nemůže jít o obcházení restitučních předpisů, neboť na ni vůbec nedopadaly. V její pozici tedy bylo zcela logické a zřejmě jedině možné uplatnit nárok podle předpisů obecných. Byl to nicméně nakonec Ústavní soud, který paradoxně přisvědčil názoru, že restituční předpisy tu nebyly (jen) k odstranění některých křivd spáchaných totalitním režimem vůči některým osobám, nýbrž že také potvrzují nabývací tituly státu k majetku získanému v rozhodném období a jelikož již uplynulo mnoho času, je třeba nároky k takovému majetku (ať již formou žaloby o určení vlastnictví nebo formou žaloby na vyklizení) uplatněné podle obecných předpisů považovat za neopodstatněné s ohledem na princip ochrany legitimního očekávání. Tento výklad má zajisté své opodstatnění v případech, kdy takovými žalobami bude narušena právní jistota třetích osob. V případech, kdy majetek nadále drží stát či veřejnoprávní korporace (např. obce), které jej od státu nabyly, je tato konstrukce obtížněji obhajitelná, neboť slouží, resp. v některých případech může sloužit k ochraně legitimního očekávání stejného subjektu, který se majetku zmocnil způsobem nijak nešetřícím práva, natož pak legitimní očekávání tehdejších vlastníků. Názory zaujaté citovanou judikaturou ovšem jsou v zásadě kategorické a možnost výjimek se z nich nepodává. V neprospěch žalobkyně lze současně namítnout, že o svá tvrzená práva nepečovala dříve."

Dne 8. 2. 2012 Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 1. 6. 2011 odmítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech dovolacího řízení (výrok II.). V odůvodnění mj. uvedl, že argumentace odvolacího soudu se důvodně opírá především o stanovisko Ústavního soudu Pl. ÚS-st. 21/05, a proto dovolání pro nedostatek zásadního právního významu napadeného rozsudku odvolacího soudu odmítl.

III. V ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdila, že napadenými rozhodnutími obecných soudů bylo porušeno její právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a namítla procesní pochybení obecných soudů spočívající v tom, že svá zjištění o určení vlastnického práva k předmětným nemovitostem opřely o nesprávné právní předpisy, tj. restituční předpisy a neustálenou judikaturu.

Dovolacímu soudu stěžovatelka vytkla, že se výslovně odmítl zabývat všemi jejími dovolacími námitkami a v odůvodnění svého rozhodnutí odkázal na restituční předpisy, které se na její věc nevztahovaly. Stěžovatelka je naopak přesvědčena o judikatorním přesahu své věci týkající se vrácení majetku ukradeného totalitním režimem cizím státním příslušníkům.
IV. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnosti je zjevně neopodstatněná z následujících důvodů.

Podstatu tvrzení stěžovatelky o porušení čl. 36 Listiny Ústavní soud spatřuje především v nesouhlasu s právním posouzením její věci obecnými soudy. V této souvislosti Ústavnímu soudu nezbývá než poukázat na výše již citované a obecnými soudy při rozhodování aplikované stanovisko ze dne 1. 11. 2005 sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05, dle jehož bodu II. výroku "Žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství. Nelze se účinně domáhat podle obecných předpisů ani ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo před 25. 2. 1948 a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy." V tomto stanovisku též Ústavní soud konstatoval, že "restituční zákony v podstatě legalizovaly vlastnictví státu k majetku, který stát získal konfiskacemi, znárodněním a dalšími majetkovými opatřeními, bez ohledu na to, že by bez jejich existence jinak bývalo možné, v některých případech, uplatnit na takový majetek vlastnické právo podle obecných předpisů. Tím současně vyloučil možnost uplatnit tato práva jinak, tedy podle obecných předpisů, neboť tato úprava je speciální úpravou k předpisům obecným. [...] Tato vůle státu je jasně vymezená právě restitučními zákony a jen ve věcném i časovém rozsahu těmito zákony určeném je náprava přípustná." Uvedené stanovisko se promítlo i do nálezu ze dne 25. 1. 2006 sp. zn. II. ÚS 14/04 (N 22/40 SbNU 169).

Výše uvedeným stanoviskem pléna a nálezem byl při rozhodování této ústavní stížnosti senát Ústavního soudu vázán, a to přesto, že soudce zpravodaj v nyní projednávané věci pro citované stanovisko nehlasoval, publikoval k němu svůj nesouhlas, přičemž ani dnes nemá důvodu takto vyjádřený disent přehodnocovat. Jak totiž bylo zřetelně vyjádřeno v nálezu ze dne 11. 6. 2003 sp. zn. Pl. ÚS 11/02 (N 87/30 SbNU 309) "... nemá-li se sám Ústavní soud jako ústavní orgán, tj. orgán veřejné moci, dopouštět libovůle, jejímuž zákazu je sám také podroben, neboť i Ústavní soud, či právě on, je povinen respektovat rámec ústavního státu, v němž je výkon libovůle orgánům veřejné moci striktně zapovězen, musí se cítit vázán svými vlastními rozhodnutími, která může svou judikaturou překonat jen za určitých podmínek. Tento postulát lze přitom charakterizovat jako podstatnou náležitost demokratického právního státu (čl. 1 odst. 1 ve spojení s čl. 9 odst. 2 Ústavy ČR). "

Vzhledem k tomu, že podmínky pro změnu vlastní judikatury, blíže konkretizované ve výše již citovaném stanovisku pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05, dle přesvědčení senátu v současné době nejsou dány, postrádal by i případný vyhovující nález v dané věci jakoukoliv efektivnost, neboť i po případné kasaci stěžovaných rozhodnutí byly by obecné soudy povinny respektovat právní názory v tomto stanovisku prezentované (čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky) a v konečném důsledku by takový nález vedl pouze ke zbytečným průtahům v řízení a zvýšeným nákladům řízení, což obé dotklo by se práv stěžovatelky negativně.

V projednávaném případě Ústavní soud také dospěl k závěru, že ve věci rozhodující soudy nalézací, odvolací i dovolací uvedly dostatečně jasně základní důvody, z nichž vycházely, a v jejich postojích neshledal žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou.

Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 11. října 2012

Vlasta Formánková, v. r. předsedkyně senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.