IV. ÚS 1664/16
IV.ÚS 1664/16 ze dne 9. 3. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 9. března 2017 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti společnosti Medusa s. r. o., IČ 25737031, se sídlem Pařížská 67/11, 110 00 Praha 1 - Josefov, zastoupené Mgr. Helenou Peychlovou, advokátkou se sídlem Na Příkopě 1047/17, 110 00 Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 2. 2016 č. j. 29 Co 19/2016-87, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení a 1) Obvodního soudu pro Prahu 5 a 2) Hany Chlubnové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

Ve včas podané ústavní stížnosti, která i v ostatních ohledech splňuje náležitosti a podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") stěžovatelka (dále rovněž "žalobkyně") napadá v záhlaví usnesení označené rozhodnutí, které údajně porušilo její ústavně zaručená práva ve smyslu čl. 2 odst. 2 (státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví), čl. 11 (právo na ochranu vlastnictví) a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (právo na spravedlivý proces).

II.

Z obsahu ústavní stížnosti a z obsahu rozhodnutí napadeného ústavní stížností, se zjišťuje:

Před Obvodním soudem pro Prahu 5 (dále jen "nalézací soud") probíhá spor mezi společností Medusa s. r. o. (dále jen "žalobkyně" nebo "stěžovatelka") a Hanou Chlubnovou (dále jen "žalovaná") o užívací právo k bytu v domě, jehož vlastnicí je žalobkyně.

Žalovaná spolu se svým synem je na základě smlouvy o nájmu bytu ze dne 1. 7. 1998, ve spojení s dohodou o užívání bytu ze dne 12. 4. 1989, uživatelkou bytu, přičemž žalobkyně jí dala od roku 2013 již třetí výpověď z nájmu bytu. O určení neplatnosti těchto výpovědí jsou vedena tři řízení před Obvodním soudem pro Prahu 5. Žalobkyni bylo nařízeno dřívějším předběžným opatřením Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 12. 11. 2015 č. j. 48 C 519/2013-137 obnovit dodávky tepla do bytu otočením pákového ventilu na přívodním potrubí do polohy "otevřeno".

Na návrh žalobkyně rozhodl nalézací soud usnesením ze dne 26. 11. 2015 č. j. 10 Nc 903/2015-55 o dalším předběžném opatření, jímž žalované uložil povinnost zpřístupnit žalobkyni bytovou jednotku a umožnit její prohlídku a provedení oprav, úprav, údržby otopného systému nacházejícího se v této bytové jednotce, jeho napojení na otopný systém celé budovy a jeho zprovoznění. Žalobkyni, jako výlučné vlastnici bytové jednotky nalézací soud uložil ve lhůtě jednoho měsíce ode dne nařízení předběžného opatření podat proti žalované žalobu o uložení povinnosti zpřístupnit předmětnou bytovou jednotku.

K odvolání žalované Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") usnesením ze dne 25. 2. 2016 č. j. 29 Co 19/2016-87 změnil usnesení nalézacího soudu tak, že se návrh na nařízení předběžného opatření zamítá.

Odvolací soud uvedl, že žalobkyně se k odvolání nevyjádřila, přičemž konstatoval opodstatněnost odvolání především z toho důvodu, že nebyly splněny předpoklady pro nařízení předběžného opatření, spočívající v potřebě zatímně upravit poměry mezi účastníky řízení. Ve stanovené lhůtě, podle zjištění odvolacího soudu, nepodala žalobkyně návrh (žalobu) na zahájení řízení ve věci samé, ačkoli jí to bylo soudem uloženo a v době rozhodování nalézacího soudu o nařízení předběžného opatření byly poměry mezi účastníky řízení upraveny dřívějším předběžným opatřením, vydaným ve věci vedené týmž soudem pod sp. zn. 48 C 519/2013.

III.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že v soudem stanovené lhůtě, tj. dne 11. 12. 2015, podala návrh na zahájení řízení ve věci samé, přičemž tvrdí, že nelze souhlasit s názorem odvolacího soudu, že obsah její (následné) žaloby ve věci samé by byl totožný s návrhem na nařízení předběžného opatření, neboť navrhované předběžné opatření prý směřovalo jen "k dočasné úpravě" panujících vztahů mezi žalovanou jako nájemkyní a stěžovatelkou, jako vlastnicí bytové jednotky. I kdyby však tomu tak bylo, není prý důvod návrh na nařízení předběžného opatření zamítnout. Stěžovatelka tvrdí, že v daném případě nejde o šikanu ze strany pronajímatele, ale o stav, v němž nájemce bezdůvodně neumožňuje pronajímateli dodávat teplo do bytové jednotky.

Odvolacímu soudu stěžovatelka dále vytýká nedostatečné odůvodnění závěru o "obsahové shodě obou návrhů". Stěžovatelka rovněž oponuje závěru odvolacího soudu, že poměry účastníků řízení byly již upraveny předběžným opatřením v řízení vedeném týmž soudem pod sp. zn. 48 C 519/2013; šlo prý sice o úpravu poměrů mezi týmiž účastníky řízení, avšak o úpravu poměrů "zcela jiných".
IV.

Ústavní soud po zvážení obsahu námitek stěžovatelky a napadeného usnesení odvolacího soudu dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde přitom o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, přičemž Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a proti jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není stěžovatelova povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování tzv. podústavního práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.

Ústavní soud ve své judikatuře vychází z názoru, že posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření je zásadně věcí obecného soudu. Ústavní soud se může jen přesvědčit, zda v konkrétním případě byly podmínky pro vydání rozhodnutí vůbec dány či nikoliv (srov. nález sp. zn. II. ÚS 221/98 ze dne 10. 11. 1999 (N 158/16 SbNU 171), nález sp. zn. IV. ÚS 189/01 ze dne 21. 11. 2001 (N 178/24 SbNU 327) a nález sp. zn. I. ÚS 375/2000 ze dne 16. 7. 2002 (N 87/27 SbNU 33). Již ze samotné povahy řízení o návrhu na nařízení předběžného opatření vyplývá, že obecné soudy vzhledem ke krátké lhůtě, v níž musí o takovém návrhu rozhodnout, nemohou provádět dokazování, ale vycházejí pouze ze skutečností, jež jsou v době podání návrhu osvědčeny.

Předběžné opatření má přitom povahu opatření dočasného, nejde o konečný výsledek sporu, avšak zajišťuje se jím, aby konečné rozhodnutí mohlo mít vůbec reálný význam.

V posuzovaném případě odvolací soud při svém rozhodování vycházel z osvědčených skutečností a své rozhodnutí řádně, byť v krátkosti, odůvodnil.

Ústavní soud shledává, že do práva na spravedlivý proces stěžovatelky nebylo zasaženo, odvolací soud se nedopustil žádného excesivního a neodůvodněného postupu, nedošlo tedy ani k neústavnímu zásahu do ústavních práv stěžovatelky. Ostatně případné pochybení soudu v této fázi řízení může být ještě napraveno v meritorním řízení.

Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost stěžovatelky postrádá ústavněprávní dimenzi, a proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. března 2017

Vladimír Sládeček v. r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.