IV. ÚS 1655/08
IV.ÚS 1655/08 ze dne 6. 1. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudců Vlasty Formánkové a Michaely Židlické ve věci stěžovatele M. H., zastoupeného JUDr. Robertem Jonákem, advokátem AK Havlíčkův Brod, Žižkova 280, o ústavní stížnosti proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 3. 2008 č. j. 3 To 10/2008-1766 a proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. 12. 2007 č. j. 9 T 8/2007-1721, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Dne 4. 7. 2008 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost, jež byla podáním Ústavnímu soudu doručeným dne 7. 7. 2008 doplněna tak, že splňovala základní formální náležitosti na ni zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kladené [včetně podmínky přípustnosti ve smyslu § 75 zákona o Ústavním soudu - srov. k tomu přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 6. 2007 sp. zn. IV. ÚS 1218/07]. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní subjektivní práva (svobody), jež jsou mu garantována zejména čl. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. 12. 2007 č. j. 9 T 8/2007-1721 byl přitom stěžovatel uznán vinným pod bodem ad 1) trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, 3 písm. c) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále též "tr. zák."), ukončeným ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák. spáchaným ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. a pod bodem ad 2) trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, 4 tr.zák. ukončeným ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr.zák., který spáchal dílem sám, dílem ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. Za to byl pro skutek popsaný pod bodem 2) odsouzen podle § 148 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání pěti roků nepodmíněně. Podle § 39a odst. 2 písm. c) tr.zák. byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 49 odst. 1 tr.zák. a § 50 odst. 1 tr. zák. krajský soud stěžovateli uložil trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu podnikatelské činnosti podle živnostenského zákona a zákazu výkonu funkce statutárního zástupce v obchodních společnostech podle obchodního zákoníku na dobu pěti roků. U skutku pod bodem 1) krajský soud podle § 37 tr. zák. upustil od uložení souhrnného trestu. Uvedených trestných činů se podle krajského soudu měl stěžovatel dopustit tím, že do účetnictví obchodní společnosti, za niž fakticky jednal a zastupoval ji, nechal zaúčtovat faktury k neuskutečněným obchodům spočívajícím v dodávkách dřevní hmoty, a to proto, aby mohl zkrátit daň z přidané hodnoty a daň z příjmů právnických osob.

Citovaným rozsudkem byl též pravomocně uznán vinným již odsouzený stěžovatelův spolupachatel, u kterého odvolací soud podle § 37 tr. zák. též upustil od uložení souhrnného trestu.

K odvolání stěžovatele pak Vrchní soud v Praze výše citovaným rozsudkem prvostupňový rozsudek změnil pouze v tom, že stěžovatele pro výkon trestu odnětí svobody zařadil nikoli do věznice s ostrahou, ale toliko do věznice s dozorem. V ostatních výrocích ponechal vrchní soud prvostupňový rozsudek beze změn.
Proti rozsudku krajského a vrchního soudu pak stěžovatel podal právě projednávanou ústavní stížnost. Ústavní soud ústavní stížnost posoudil a dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná.

Na tomto místě je třeba uvést, že Ústavní soud je si vědom skutečnosti, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy). Nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou, kterou je ČR vázána.

Z obsahu stížnosti vyplývá, že stěžovatel se domáhá v plném rozsahu přezkoumání rozhodnutí napadeného ústavní stížností, a to tak, jako by Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů. Argumenty ve stížnosti uvedené takřka doslova opakují argumenty, kterými se obecné soudy již zabývaly a s nimiž se v odůvodněních svých rozhodnutí řádně vypořádaly [stěžovatel jako svou ústavněprávní argumentaci použil tvrzení, kterými se hájil již před prvostupňovým soudem a jež posléze použil i pro své odvolání]. Proto na tato odůvodnění Ústavní soud odkazuje. Stěžovatel v ústavní stížnosti zkrátka bez přesvědčivé ústavněprávní argumentace pouze polemizuje se závěry obecných soudů.

Na základě všech výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími obecných soudů nebyla porušena základní práva (svobody) stěžovatele, daná ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je ČR vázána.

Ústavnímu soudu tedy nezbylo, než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jako zjevně neopodstatněnou, odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 6. ledna 2010

Miloslav Výborný předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.