IV. ÚS 163/17
IV.ÚS 163/17 ze dne 7. 6. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 7. června 2017 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Petra Manetha, zastoupeného Mgr. Milošem Ráboněm, advokátem se sídlem v Brně, Pekařská 403/12, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2016 č. j. 29 Cdo 2045/2016-639, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 4. 2015 č. j. 5 Cmo 422/2014-557 a proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. 2. 2013 č. j. 9 Cm 128/2011-305, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

V ústavní stížnosti ze dne 13. 1. 2017, doplněné podáním ze dne 7. 4. 2017, se Ing. Petr Maneth (dále jen "stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů vydaná v řízení o návrhu stěžovatele na prominutí lhůty pro odvolání, v řízení o návrhu na zrušení společnosti a jmenování likvidátora.

II.

Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.

Dne 7. 10. 2011 usnesením č. j. 9 Cm 128/2011-79 Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") na návrh České národní banky zrušil společnost Bayerische Investment Fonds a. s. - investiční společnost a jmenoval likvidátorku společnosti. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel odvolání a zároveň požádal o prominutí zmeškání lhůty.

Dne 15. 2. 2013 usnesením č. j. 9 Cm 128/2011-305 krajský soud zmeškání lhůty pro odvolání proti usnesení téhož soudu ze dne 7. 10. 2011 č. j. 9 Cm 128/2011-79 neprominul s odůvodněním, že stěžovatel není účastníkem řízení ani zástupcem některého z účastníků řízení. Konstatoval, že tvrzení stěžovatele a skutečnosti vyplývající z rejstříkového spisu jsou značně rozporné, takže postavení stěžovatele jako akcionáře společnosti doloženo není. Krajský soud proto neshledal důvod se stěžovatelem jako akcionářem společnosti a účastníkem řízení jednat.

Dne 28. 4. 2015 usnesením č. j. 5 Cmo 422/2014-557 Vrchní soud v Olomouci (dále jen "odvolací soud") k odvolání stěžovatele usnesení krajského soudu ze dne 15. 2. 2013 č. j. 9 Cm 128/2011-305 potvrdil poté, co odvoláním napadené rozhodnutí posoudil jako věcně správné a postup stěžovatele označil za účelový a motivovaný snahou účastnit se (jako účastník řízení) na zůstatku majetku společnosti.

Dne 20. 9. 2016 usnesením č. j. 29 Cdo 2045/2016-639 Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") dovolání stěžovatele proti usnesení odvolacího soudu ze dne 28. 4. 2015 č. j. 5 Cmo 422/2014-557 odmítl s odůvodněním, že k přípustnosti dovolání nepostačuje pouhá citace textu § 237 o. s. ř., nebo jeho části.

III.

V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno základní právo na soudní a jinou právní ochranu dle čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Zásadního porušení základních práv se dopustil především krajský soud, který, "přestože mu byla existence obou vlastníků akcií velmi dobře známa z rejstříkového spisu zrušované společnosti, nejmenoval žádného z vlastníků zrušované společnosti opatrovníkem účastníka č. 1 nebo účastníka č. 3. Tímto aktem tak došlo k zásadnímu porušení ústavně zaručených práv stěžovatele." Napadené rozhodnutí dovolacího soudu stěžovatel označil za "neadekvátně přísné a přehnaně formalistické opatření", neboť znamená "nezvratné odepření přístupu k dovolacímu soudu a meritorního přezkumu dovolání."
IV.

Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpal zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

V.

Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.

Stěžovatel se dovolával práva na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 a násl. Listiny a nesouhlasil se způsobem, jakým krajský soud a odvolací soud posoudily splnění podmínek řízení z hlediska jeho aktivní legitimace k podání návrhu na prominutí zmeškání lhůty k podání odvolání, resp. s jejich závěrem, že nebyl účastníkem řízení ani zástupcem některého z účastníků řízení. Nesouhlasil též s tím, jak dovolací soud posoudil splnění podmínek přípustnosti jím podaného dovolání.

V obecnější rovině Ústavní soud uvádí, že právo na přístup k soudu (včetně cestou podání návrhu na prominutí zmeškání lhůty k podání odvolání) není absolutní, ale může být (a zpravidla též - jako v případě stěžovatele - i bývá) předmětem různých omezení, mj. týkajících se i podmínek řízení. Tato omezení jsou z pohledu základních procesních práv dovolená a jsou důsledkem skutečnosti, že již svou podstatou právo na přístup k soudu vyžaduje regulaci státem. Nicméně státem aplikovaná omezení nesmí zabránit nebo omezit přístup jednotlivce k soudu takovým způsobem nebo do takové míry, že by byla zasažena samotná podstata tohoto práva. Navíc musí sledovat legitimní cíl, a musí existovat rozumný vztah proporcionality mezi použitými prostředky a cílem, jehož má být dosaženo.

Ústavní soud je toho názoru, že stávající a v případě stěžovatele aplikovaná zákonná úprava procesních podmínek pro podání návrhu na prominutí zmeškání lhůty, obsažená v ustanovení § 58 o. s. ř., základní právo na přístup k soudu sice omezuje, nikoliv ovšem výše popsaným neústavním způsobem, tedy tak, že by byla zasažena samotná podstata tohoto práva (srov. čl. 4 odst. 4 Listiny). Dospěly-li obecné soudy k závěru, že v případě stěžovatele předpoklady prominutí zmeškání lhůty podle § 58 odst. 1 o. s. ř. nebyly naplněny, a svá rozhodnutí řádně odůvodnily, nelze v tom spatřovat jakýkoliv zásah do základního práva stěžovatele na přístup k soudu.

Vyslovené právní názory, a o ně se opírající právní závěry obecných soudů všech stupňů, jsou z hlediska zachování kautel ústavnosti zcela akceptovatelné; nenesou znaky protiústavní nepředvídatelnosti v soudním rozhodování, svévole, extrémního interpretačního vykročení, iracionality či jiného porušení zásad procesní spravedlivosti. Maje stěžovatelem naříkaná rozhodnutí za ústavně souladná, může Ústavní soud na jejich odůvodnění plně odkázat.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. června 2017

Vladimír Sládeček v. r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.