IV. ÚS 1626/09
IV.ÚS 1626/09 ze dne 7. 12. 2009


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 7. prosince 2009 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti V.T., zastoupené JUDr. Milanem Hulíkem, advokátem, AK se sídlem Bolzanova 1, 115 03 Praha 1, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2. 4. 2009 čj. 14 Co 143/2008-136 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností doplněnou podáním ze dne 17. 8. 2009 se stěžovatelka s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 10 odst. 3, čl. 11 odst. 1 a 4 a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhala zrušení shora označeného rozsudku Krajského soudu v Brně vydaného v řízení o určení vlastnictví.

Ze spisu Městského soudu v Brně sp. zn. 54 C 436/2004, který si Ústavní soud vyžádal, vyplynulo, že stěžovatelka se žalobou proti statutárnímu městu Brnu domáhala určení, že je vlastnicí pozemku pod p. č. 619/2 o výměře 70 m2 a pozemku pod p. č. 618 o výměře 33 m2 vyznačených na geometrickém plánu č. 792-267/2003 pro rozdělení pozemku, schváleném Katastrálním úřadem pro Jihomoravský kraj dne 15. 6. 2004 k LV č. 10001 pro k. ú. Černá Pole v obci Brno. Po provedeném dokazování Městský soud v Brně zjistil, že předmětné pozemky (podle původní zjednodušené evidence byly součástí pozemku p. č. 874/100 v k. ú. Husovice) byly rozhodnutím Městského národního výboru v Brně z června 1962 vyvlastněny podle tehdy platných právních předpisů pro výstavbu rodinných domků, a to za náhradu. Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 7. 9. 2007 čj. 54 C 436/2004-66, ve znění opravného usnesení ze dne 3. 9. 2008 čj. 54 C 436/2004-112, žalobu zamítl (výrok I.) a stěžovatelce uložil povinnost uhradit žalovanému náhradu nákladů řízení (výrok II.). V odůvodnění uvedl, že vlastnické právo stěžovatelky k předmětným pozemkům zaniklo vyvlastněním, a pokud bylo vyvlastnění provedeno v rozporu s tehdy platnými předpisy, měla se stěžovatelka domáhat vydání pozemků restituční cestou podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Městský soud v Brně připomněl, že konstituování vlastnického práva se nelze domáhat prostřednictvím žaloby na určení, která má preventivní povahu - z tohoto důvodu také stěžovatelka neměla na požadovaném určení naléhavý právní zájem.

Krajský soud v Brně v odvolacím řízení ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvého stupně potvrdil (výrok I.) a žalobkyni společně s vedlejším účastníkem zavázal povinností zaplatit žalovanému náklady odvolacího řízení (výrok II.) Krajský soud připomněl, že ustanovení § 6 odst. 1 písm. i) zákona o mimosoudních rehabilitacích umožňovalo odčinit křivdu způsobenou vyvlastněním za náhradu, pokud věc existuje a nikdy nesloužila účelu, pro který byla vyvlastněna, jak tomu bylo ve stěžovatelčině věci. S odkazem na judikaturu obecných soudů, včetně Nejvyššího soudu (28 Cdo 2343/2000, 28 Cdo 1201/2001, 22 Cdo 649/2004) i Stanoviska soudu Ústavního (Pl.ÚS-st. 21/05), zopakoval, že restituční předpis je předpisem speciálním majícím přednost před obecnou úpravou občanského zákoníku, a proto se stěžovatelka, která nevyužila možnosti požádat povinnou osobu o vydání pozemků a nechala marně uplynout prekluzivní lhůtu k uplatnění svého nároku stanovenou restitučním zákonem, nemohla svého nároku domáhat cestou žaloby na určení vlastnictví podle § 80 písm. c) obč. zákoníku.

V ústavní stížnosti stěžovatelka popsala okolnosti, za kterých došlo k vyvlastnění pozemků, a podrobně rozvedla, na základě jakých skutečností měla a má za to, že vyvlastnění bylo nejen nezákonné, ale i nadbytečné a nesmyslné a ve vztahu k části vyvlastněného pozemku (nynější zbytková část původní parcely č. 874/100) dokonce pouze předstírané, neboť tato nebyla stěžovatelce či její rodině nikdy hmotně odňata. Za zásadní důvody, pro které nebylo možné podřídit předmět žaloby režimu restitucí, stěžovatelka označila protiprávnost a neplatnost vyvlastnění a blíže rozvedla, proč se považuje za nepřetržitou vlastnici parcel č. 619/2 a č. 618, což však znamená, že její věc nemohla být po právu rozhodnuta jinak než podle obecných předpisů.

Stěžovatelka vytkla Krajskému soudu v Brně, že potvrdil rozhodnutí soudu prvého stupně založené na chybné kombinaci dvou navzájem se vylučujících důvodů a zdůraznila, že odvolací soud při projednání jejího odvolání zcela pominul hlavní námitku, a to zpochybnění závěru soudu prvého stupně, že "vyvlastnění bylo provedeno v souladu s tehdy platnými předpisy". V tomto postupu stěžovatelka spatřuje porušení práva na soudní ochranu a práva na rovnost účastníků řízení a navrhla, aby se předmětem jejího odvolání zabýval Ústavní soud. Porušení čl. 10 odst. 3 Listiny (neoprávněné uveřejnění údajů o své osobě) stěžovatelka spatřovala v tom, že údaje o svém majetku (a majetku manžela), které uvedla v soupisu osobních, majetkových a výdělkových poměrů v souvislosti s rozhodováním o náhradě nákladů řízení, Krajský soud v Brně shrnul a prezentoval v odůvodnění rozsudku, čímž je bez jejího souhlasu zpřístupnil veřejnosti.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a svobod a poté dospěl k závěru, že ústavní stížnost je dílem zjevně neopodstatněná, dílem není Ústavním soudu k jejímu projednání příslušný a dílem je návrhem nepřípustným.

Ústavní soud ve své judikatuře vymezil rámec, ve kterém obecné soudy vykonávají nezávisle svoji činnost, a formuloval obecné podmínky, za kterým může do jejich rozhodování ingerovat (srov. nález sp. zn. III.ÚS 84/94, Sb. n. u., sv. 3, str. 257). Vyložil, že mu jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti nepřísluší posuzovat celkovou zákonnost, či dokonce správnost rozhodnutí, včetně jeho odůvodnění, ale jeho úkolem je zjistit, zda napadeným rozhodnutím došlo k zásahu do základních práv zaručených ústavním pořádkem. Ústavní soud jako orgán ochrany tak zasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů pouze tehdy, když porušení běžné zákonnosti nebo jiná nesprávnost představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody. Jde-li o výklad a aplikaci předpisů podústavního práva, hodnotí je zpravidla jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. jenž odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu, či je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06, publ. in Sb. n. u., sv. 46, str. 471).

Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka považuje vyvlastňovací rozhodnutí z roku 1962 za nezákonné. Z tohoto, jakož i ze specifik vztahu k předmětným nemovitostem usuzuje, že vlastnické právo k nim neztratila, a dožaduje se jeho určení, neboť v katastru nemovitostí je za vlastníka označen jiný (žalovaný) subjekt.

Ústavní soud považuje za samozřejmé a určující pro nalézání práva, že vždy je nezbytné vycházet z individuálních rozměrů každého jednotlivého případu, které jsou založeny na zjištěných skutkových okolnostech. Mnohé případy a jejich specifické okolnosti mohou být - jako v dané věci - značně komplikované a netypické; to však nevyvazuje obecné soudy z povinnosti učinit vše pro spravedlivé řešení, byť by se takové řešení jevilo složitým. Přestože konkrétním argumentům stěžovatelky nelze upřít jistý racionální základ, nemohl Ústavní soud ústavní stížnosti vyhovět. Jako ústřední ve zkoumané věci vystupovala právní otázka, zda při existenci systému tzv. restitučních zákonů, jehož součástí je zákon o mimosoudních rehabilitacích, byla stěžovatelka aktivně legitimována se ochrany svého majetku úspěšně domáhat žalobou podle obecných předpisů občanskoprávních.

K této problematice se Ústavní soud vyjádřil v řadě svých rozhodnutí, ve kterých vyložil, že tomu tak nelze, neboť žalobou na určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství. Pokud jde o správní akty přijaté v tzv. rozhodném období, jsou soudy oprávněny v restitučních řízeních posuzovat jejich dopad z hlediska v úvahu přicházejících restitučních titulů. Ústavní soud tak konstatuje, že posouzení zákonnosti vyvlastňovacího rozhodnutí, resp. zjištění skutkových skutečností a právních důvodů, na jejichž základě došlo k zápisu nového vlastníka k předmětným nemovitostem, mělo a mohlo být předmětem restitučního řízení. Přešla-li tedy nynější zbytková část původní parcely č. 874/100 v období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990 (neoprávněně) na stát, měla stěžovatelka možnost uplatnit svůj nárok v restitučním řízení, v němž mohlo být zkoumáno, zda jsou splněny podmínky k jejímu vydání podle zákona o mimosoudních rehabilitacích. Pokud takto stěžovatelka neučinila, nemůže se následně domáhat ochrany vlastnického práva podle obecných předpisů.

Stěžovatelka sice tvrdila, že restituční titul podle ustanovení § 6 odst. 1 písm. i) zákona o mimosoudních rehabilitacích (povinnost vydat věc, která rozhodném období přešla na stát vyvlastněním za náhradu, pokud věc existuje a nikdy nesloužila účelu, pro který byla vyvlastněna) na ni nedopadá, neboť veřejný zájem vyvlastnění nebyl v jejím případě dán. K tomu Ústavní soud připomíná, že existující vyvlastňovací rozhodnutí sice nemůže obecný soud zrušit, ale je oprávněn v restitučním řízení provést důkazy k jeho zákonnosti a posoudit jeho dopad. Pokud zjistí, že podmínky k vyvlastnění předmětných nemovitostí byly dány a předmětné nemovitosti neslouží svému účelu, je naplněn shora citovaný restituční titul. Pokud zjistí, že podmínky k vyvlastnění dány nebyly, právní důvod pro vyvlastnění absentuje, byť vyvlastňovací titul existuje. V takovém případě je soud povinen zvážit, zda je dán restituční titul podle § 6 odst. 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích (povinnost vydat věc se vztahuje ... i na případy, kdy stát převzal věc bez právního důvodu), pod který lze podřadit nejrůznější případy zásahů ze strany státu do vlastnictví původního vlastníka.

Ústavnímu soudu nepřísluší usuzovat o konkrétních okolnostech stěžovatelčina případu, neboť jejich posouzení je věcí obecného soudu v řízení vedeném podle speciálního (restitučního) předpisu. Právní závěr vyjádřený v napadeném rozsudku Krajského soudu v Brně, že stěžovatelka se měla domáhat svého nároku cestou speciálního (restitučního) zákona, tak sdílí i Ústavní soud. Svůj názor na vyloučení obcházení smyslu a účelu restitučního zákonodárství prostřednictvím žalob na určení vlastnického práva vyložil ve Stanovisku ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl.ÚS-st. 21/05 (publ. ve Sbírce zákonů pod č. 477/2005 Sb. a Sb. n. u., sv. 39 str. 493), kterým byly obecné soudy vázány a je jím vázán i senát Ústavního soudu v projednávané věci. Je tomu tak přesto, že jeden ze soudců čtvrtého senátu pro citované Stanovisko nehlasoval a publikoval své nesouhlasné stanovisko, od něhož sice nemá důvod se distancovat, které ovšem nemůže způsobit, že by disentující soudce nyní směl nerespektovat většinový názor pléna Ústavního soudu.

Opíral-li se v projednávané věci napadený rozsudek Krajského soudu v Brně o právní názor, že žalobou na určení podle občanského zákoníku stěžovatelka "obchází" speciální úpravu restitučního zákonodárství, pročež ji bylo třeba zamítnout, nezbylo než takový závěr verifikovat. Z hlediska ústavněprávního přezkumu je třeba považovat napadené rozhodnutí Krajského soudu v Brně za ústavně konformní. K tvrzenému porušení vlastnického práva Ústavní soud připomíná, že pokud je článkem 11 odst. 1 Listiny chráněno vlastnické právo jako takové, musí jít zpravidla o vlastnické právo již konstituované, a tedy již existující, a nikoli pouze o tvrzený nárok na ně [srov. nález III. ÚS 23/93, Sb. n. u., sv. 1, str. 41 (45)], tvrzené porušení čl. 36 odst. 1 Listiny Ústavní soud neshledal. Zákonem předepsanému postupu v úsilí o právo (čl. 36 odst. 1 Listiny) je nutno rozumět tak, že ve spojení s obecným procesním předpisem v řízení před obecným soudem musí být účastníku řízení dána možnost předstoupit před soud a předestřít mu svoje tvrzení v rozsahu, v jakém to pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka odpovídá povinnost soudu nejen o vzneseném návrhu rozhodnout, ale své rozhodnutí také patřičně odůvodnit. Co se týče obsahu pojmu spravedlivý proces, jak vyplývá z ústavních záruk, Ústavní soud odkazuje na svoji dosavadní judikaturu, reflektující v tomto směru obsahově i judikaturu Evropského soudu pro lidská práva k čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod s upozorněním, že jej není možno vykládat tak, že se jím garantuje úspěch v řízení a že jednotlivci je zaručováno právo na rozhodnutí podle jeho názoru. Právo na spravedlivý proces je, obecně řečeno, především právo na takové řízení, v němž je oběma jeho stranám zaručena rovnost zbraní, což se v posuzovaném případě stalo. Naplněním práva na fair proces přirozeně není a nemůže být to, že obecné soudy ve věci rozhodující přistoupí ve svých myšlenkových úvahách k jinému hodnocení provedených důkazů, než které by za správné považovala ta či ona strana sporu, případně, že na základě tohoto hodnocení důkazů dospějí k právnímu závěru, s nímž se některý z účastníků řízení neztotožňuje. V úsilí o nalézání spravedlnosti ovšem soudy musí v odůvodnění svého rozhodnutí vyložit, jakými úvahami se při rozhodování věci řídily, tedy mimo jiné k jakým skutkovým zjištěním na základě provedených důkazů dospěly a jaké právní závěry z těchto skutkových zjištění učinily. Ústavní soud má za to, že v projednávané věci Krajský soud v Brně nevykročil z povinností stanovených mu občanským soudním řádem způsobem, jenž by představoval porušení ústavně zaručeného práva stěžovatelky na soudní ochranu, resp. práva na spravedlivý proces. Ze soudního spisu dále ověřil, že stěžovatelka osobně a její zástupce (obecný zmocněnec) se účastnila jednání soudu, uplatnila svoje námitky, navrhovala důkazy k podpoře svých tvrzení a čerpala opravný prostředek.

Stěžovatelka se dále petitorně domáhala výroku Ústavního soudu, jímž by bylo konstatováno, že k vyvlastnění pozemků stěžovatelky, specifikovaných na str. 1 ústavní stížnosti, nedošlo v souladu s tehdy platnými předpisy, jmenovitě zák.č. 87/1958 Sb., a s jeho ust. § 18 odst. 1 a 2. Vztah, který z tohoto porušení zákona vzešel, je natolik specifický až unikátní, že zde chybí hlavní znak faktického vyvlastnění, tj. dispozice vlastníka s hmotným substrátem vyvlastnění, což jsou předmětné pozemky. Kromě formálního převedení těchto pozemků na listu vlastnictví č. 10001 pro katastrální území Černá Pole v obci Brno, vyvlastnitel a poté i jeho právní nástupce, tj. žalovaný, ponechali tyto pozemky trvale od 4. 6. 1962 v nepřetržité držbě a v původním užívání stěžovatelky, jejího otce a bratra a pobírají z těchto pozemků nájemné, takže vlastnický vztah je zde pouze simulován formálním zápisem v katastrální evidenci. Je nepopiratelné, že stěžovatelce i jejímu bratru není zabráněno disponovat se stavbou rodinné garáže, takže jsou oprávněni ji nejen užívat, nýbrž ji i pronajmout a případně prodat (zcizit), což jsou nepopiratelné atributy vlastnictví. Je zde tedy udržován zcela nepřirozený právní stav, kdy pozemek pod touto garáží formálně vlastní subjekt, který ji neužívá a ani ji užívat bez souhlasu vlastníků nesmí a proto ho nelze považovat za faktického vlastníka pozemku pod garáží a na parcele č. 619/2 a č. 618. Na takto specifický stav nelze aplikovat podmínky zák. č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích a jmenovitě jeho ustanovení § 6 odst. 1 písm. i), poněvadž s pouhým gramatickým výkladem se nelze dobrat spravedlivého posouzení věci. Tyto pozemky nemohly nikdy sloužit k účelu vyvlastnění, poněvadž k faktickému vyvlastnění zde vůbec nedošlo, o čemž svědčí přímo obsah vyvlastňovacího rozhodnutí komise výstavby MěNV v Brně ze dne 4.6. 1962, kde se přímo konstatuje, že předmětné (zbytkové) pozemky nebudou k žádné výstavbě použity a měly být proto vyvlastnitelem původním vlastníkům, t.j. stěžovatelce a jejímu bratru na základě jejich žádosti z 30.8.1962 podle § 21 odst. l stavebního řádu vráceny. Daný stav musí být proto posuzován podle předpisů obecných, platných v době vyvlastnění a vlastnictví bude svědčit subjektu, jemuž je vložen vklad vlastnického práva k původní parcele č. 874/100 před datem neplatného vyvlastnění dne 4. 6. 1962 v pozemkové knize tehdy příslušného katastrálního území., a dále výroku, že soud I. stupně rozhodl v rozsudku ve věci samé (na str. 11), že vyvlastnění předmětných pozemků stěžovatelky bylo v souladu s tehdy platnými předpisy, přesto však navíc uvedl důvod další, že stěžovatelka neprokázala naléhavý právní zájem na určovací žalobě, ačkoliv projednání této předběžné otázky již výrok ve věci samé vylučuje. K tomu nepřihlédl odvolací soud, který potvrdil rozsudek soudu l.stupně v plném rozsahu s odůvodněním, že se s názorem tohoto soudu, že stěžovatelka neprokázala naléhavý právní zájem na určovací žalobě, ztotožňuje. Tím odvolací soud vyloučil z projednání a posouzení odvolání stěžovatelky, jímž napadla především tvrzení soudu I. stupně, že vyvlastnění jejich pozemků proběhlo v souladu s předpisy a bylo tedy zákonné. Ačkoliv na to bylo upozorněno zástupcem stěžovatelky, odvolací soud tomu v jediném a závěrečném jednání nevěnoval pozornost. Tímto postupem odvolací soud porušil nejen ust. § 201 o.s.ř., nýbrž i čI. 36 odst. 1 a 2 Listiny, který chrání základní lidské právo na soudní ochranu a nepřipouští, aby toto právo bylo znemožněno a v daném případě dokonce odvolacím soudem. Poněvadž odvolací soud nepřipustil stěžovatelce mimořádný opravný prostředek formou dovolání, byla stěžovatelka oprávněna uplatnit své právo na projednání a posouzení předmětu svého odvolání před Ústavním soudem. Takto formulované návrhové požadavky se však vymykají z rozhodovací pravomoci Ústavního soudu vyplývající z Ústavy a ze zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a tudíž bylo v této části nutno návrh odmítnout pro - slovy zákona o Ústavním soudu - nepříslušnost Ústavního soudu podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. d) téhož zákona.

Tvrzeným porušením práva na ochranu před neoprávněným uveřejňováním údajů o majetkových poměrech stěžovatelky a jejího manžela, kterého se měl Krajský soud v Brně dopustit při rozhodování o náhradě nákladů odvolacího řízení, se Ústavní soud zabývat nemohl, neboť ústavní stížnost v tomto rozsahu považoval na nepřípustnou ve smyslu ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu. Podle ustanovení § 75 odst. 1 téhož zákona, je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje; podle ustanovení § 72 odst. 3 je prostředkem k ochraně práva i takový prostředek, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Tvrdila-li stěžovatelka, že Krajský soud v Brně zveřejněním konkrétních údajů o jejich majetkových poměrech porušil zákon č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů, resp. zasáhl do jejích osobních práv, případně jí způsobil škodu, měla možnost domáhat se ochrany svých práv cestou příslušných právních norem, které slouží k ochraně těchto práv na zákonné úrovni. Ústavní stížnost má subsidiární povahy a je považována za krajní prostředek ochrany práva, který nastupuje v okamžiku, kdy již došlo k využití všech dostupných standardních nástrojů, které má účastník řízení k ochraně svých práv ze zákona k dispozici.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. d), e) a odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 7. prosince 2009

Vlasta Formánková předsedkyně senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.