IV. ÚS 1620/17
IV.ÚS 1620/17 ze dne 18. 7. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Musila o ústavní stížnosti Anny Mjartanové, zastoupené JUDr. Eliškou Vranou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Pařížská 68/9, proti usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 28. 3. 2017, č. j. 19 Co 134/2017-223, a Okresního soudu v Kolíně ze dne 8. 2. 2017, č. j. 36 EXE 3184/2011-196, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Stěžovatelce byla uložena rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 23. 3. 2006, č. j. 24 C 72/2006-14, povinnost zaplatit vedlejší účastnici 808 Kč s příslušenstvím, což dobrovolně nesplnila a bylo proti ní zahájeno exekuční řízení. Stěžovatelka (povinná) se proti exekuci brání a v návrhu na její zastavení ze dne 11. 12. 2012 namítla místní nepříslušnost nalézacího soudu, který vydal exekuční titul; poukázala i na nezákonné ustanovení opatrovníka z důvodu neznámého pobytu účastníka (vyššího soudního úředníka) podle § 29 odst. 3 o. s. ř.. Je proto přesvědčená, že jí nebyl řádně doručen exekuční titul a nemohl tak nabýt ani právní moci a vykonatelnosti.

Okresní soud v Kolíně návrh zamítl usnesením ze dne 8. 2. 2017, č. j. 36 EXE 3184/2011-196, s odůvodněním, že exekuční titul byl řádně ustanovenému opatrovníkovi stěžovatelky dne 4. 5. 2006 doručen, přitom platí, že exekuční soud se nemůže zabývat zákonností ustanovení opatrovníka v nalézacím řízení. Významné by mohlo být pouze tvrzení o nedoručení rozhodnutí opatrovníkovi (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2011, sp. zn. 20 Cdo 4154/2009); o tom byla stěžovatelka opakovaně poučena. Exekuční titul je pravomocný, vykonatelný a nebyl tak naplněn žádný z předpokladů pro zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 o. s. ř.

Krajský soud v Praze rozhodnutí potvrdil usnesením ze dne 28. 3. 2017, č. j. 19 Co 134/2017-223, s odůvodněním, že exekuční titul byl stěžovatelce (jejímu opatrovníkovi), řádně doručen, nabyl právní moci i vykonatelnosti. Opatrovník byl stěžovatelce správně ustanoven, protože její pobyt nebyl v rozhodné době zjištěn. Ohledně nálezu Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2013, sp. zn. II. ÚS 803/13, na který stěžovatelka poukazovala, odvolací soud uzavřel, že pro nyní souzenou věc jej nelze použít, neboť důvodem kasace bylo právě neustanovení opatrovníka nalézacím soudem v situaci, kdy pro jeho ustanovení byly naplněny podmínky. K námitce místní nepříslušnosti uvedl, že není důvodem pro zastavení exekuce podle § 52 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., exekučního řádu.

Proti napadeným rozhodnutím se stěžovatelka brání ústavní stížností a namítá porušení práva na soudní ochranu a na zákonného soudce podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") ve spojení s čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluvy") a práva na ochranu vlastnictví podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. Stěžovatelka má za to, že ustanovený opatrovník zastupoval její zájmy pouze formálně, v řízení nebyl aktivní a neučil žádný úkon - odkazuje přitom na judikaturu Ústavního soudu, např. na nález ze dne 25. 9. 2002, sp. zn. I. ÚS 559/2000. Za zásah do svých ústavních práv považuje, že jí nebyl exekuční titul řádně doručen. Skrze uvedené vady napadá právní moc a vykonatelnost exekučního titulu s tím, že jako právní laik a cizinka nevěděla o možnosti obrany prostřednictvím žaloby pro zmatečnost podle § 229 odst. 3 o. s. ř., neboť o ní nebyla v žádném řízení poučena.
Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem podle § 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stížnost rovněž není nepřípustná ve smyslu § 75 odst. 1; je však zjevně neopodstatněná podle § 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti podle čl. 83 Ústavy a z tohoto důvodu mu přísluší přezkoumávat pouze ústavnost napadených rozhodnutí. Do rozhodovací činnosti obecných soudů proto zasahuje pouze v případě, že jejich rozhodnutím bylo zároveň porušeno některé ústavně chráněné právo stěžovatelky. Projednávaná věc ovšem takovým případem zjevně není.

Úkolem Ústavního soudu je toliko posoudit, zda obecné soudy nevykročily z ústavního rámce jejich činnosti - takové pochybení v daném případě neshledal. Zejména zohlednil, že předmětem řízení byla z hlediska dovolacího řízení bagatelní částka ve výši 808 Kč a proti usnesení odvolacího soudu tak podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nebylo přípustné dovolání, tím spíše je zjevně neopodstatněná ústavní stížnost (k vymezení obecných kritérií hodnocení zásahu do základních práv v případě bagatelních věcí srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 29. 6. 2015, sp. zn. IV. ÚS 566/15, nebo ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 3725/13).

Stěžovatelka se dovolává práva na spravedlivý proces, které ovšem neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí podle jeho názoru odpovídající skutečným hmotněprávním poměrům, ale je mu zajištěno právo na takové spravedlivé řízení, v němž se uplatní všechny zásady správného rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy (srovnej např. usnesení ze dne 5. 8. 2002, sp. zn. IV. ÚS 732/2000). Bez ohledu na výše uvedené se obecné soudy řídily ústavně souladnou judikaturou, která vylučuje přezkoumávat v exekučním řízení zákonnost ustanovení opatrovníka pro potřeby nalézacího řízení podle § 29 odst. 3 o. s. ř. (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2011, sp. zn. 20 Cdo 4154/2009 a ze dne 25. 10. 2002, sp. zn. 20 Cdo 554/2002). Ústavní soud přitom nadále trvá na svých předchozích závěrech, že i nepřítomnému účastníku soudního řízení musí být v nalézacím řízení zajištěna ochrana jeho zájmů a základních práv.

Stěžovatelka měla nezákonné a protiústavní ustanovení opatrovníka (vyššího soudního úředníka) včas namítat v žalobě pro zmatečnost podle § 229 odst. 3 o. s. ř a případně také v ústavní stížnosti proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 23. 3. 2006, č. j. 24 C 72/2006-14, podané ve lhůtě dvou měsíců počítané ode dne, kdy se stěžovatelka o existenci rozsudku dozvěděla, tj. od doručení exekučního příkazu (srovnej např. nálezy ze dne 25. 9. 2002, sp. zn. I. ÚS 559/2000, a ze dne 16. 9. 2010, sp. zn. III. ÚS 1231/09, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2009, sp. zn. 21 Cdo 2868/2008). Pokud stěžovatelka možnosti své obrany nevyužila, připravila se o prostředky nápravy a v exekuční fázi řízení již nelze k vadě přihlédnout, i když bylo stěžovatelce upřeno právo na projednání věci v její přítomnosti podle čl. 38 odst. 2 Listiny. Protiústavní ustanovení opatrovníka není důvodem k zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 o. s. ř., jelikož v exekuci již nelze přezkoumávat, zda nalézací řízení předcházející vydání exekučního titulu proběhlo zákonným způsobem.

Obecné soudy správně dovodily, že nález ze dne 27. 6. 2013, sp. zn. II. ÚS 803/13, je pro souzenou věc nepoužitelný, jelikož řeší opačnou situaci, ve které stěžovatelce nebyl opatrovník ustanoven, ačkoliv pro postup podle § 29 odst. 3 o. s. ř. byly splněné podmínky, jelikož nebyl znám její pobyt. Relevantní není ani námitka týkající se povinnosti poučit v písemném vyhotovení rozsudku účastníka řízení o možnosti podat žalobu pro zmatečnost, jestliže nemohl jednat před soudem podle § 229 odst. 3 o. s. ř.; z ustanovení § 157 odst. 1 o. s. ř. taková povinnost pro soud nevyplývá.

Obecné soudy tak správně uzavřely, že exekuční titul byl stěžovatelce prostřednictvím jejího opatrovníka doručen, nabyl právní moc a je formálně i materiálně vykonatelný. Veškeré námitky stěžovatelky byly náležitě vypořádány a z napadených rozhodnutí jsou patrné důvody, pro které není možné exekuci zastavit. Odůvodnění rozhodnutí tak splňuje ústavně právní požadavky, je srozumitelné, jasné a logické.

Stěžovatelka navrhla Ústavnímu soudu, aby rozhodl také o odkladném účinku ústavní stížnosti. Vzhledem k tomu, že stížnost je zjevně neopodstatněná a bylo o ní rozhodnuto bez zbytečného odkladu, pozbývá odvozený návrh smyslu a byl odmítnut.

Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Současně z týchž důvodů a podle téhož ustanovení odmítl návrh na odklad vykonatelnosti ve smyslu § 79 zákona o Ústavním soudu, který byl podán spolu s ústavní stížností a sdílí její osud.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. července 2017

Vladimír Sládeček v r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.