IV. ÚS 1614/09
IV.ÚS 1614/09 ze dne 9. 2. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudců Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti P. K., zastoupeného JUDr. Jarmilou Širilovou, advokátkou Advokátní kanceláře se sídlem v Ostravě, Čs. legií 1364/20, proti usnesení Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality, Služby kriminální policie a vyšetřování, expozitura Ostrava, Policie České republiky ze dne 13. 3. 2009, č. j. OKFK-54-1/TČ-2009-29 a usnesení Krajského státního zastupitelství v Ostravě ze dne 21. 4. 2009 č. j. 4 KZV 12/2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

1. Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení práva na spravedlivý proces, zaručeného čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2, 3 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, zrušení shora označených rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení.

2. Ústavní stížností napadeným usnesením o zahájení trestního stíhání Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality, Služby kriminální policie a vyšetřování, expozitura Ostrava, Policie České republiky (dále také "PČR") ze dne 13. 3. 2009 č. j. OKFK-54-1/TČ-2009-29 bylo proti stěžovateli zahájeno trestní stíhání pro podezření ze spáchání trestného činu podvodu podle ustanovení § 250 odst. 1, odst. 4 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. z."), formou spolupachatelství podle ustanovení § 9 odst. 2 tr. z. Tohoto trestného činu se měl stěžovatel jako člen představenstva obchodní společnosti KARIMPEX, a. s., dopustit po předchozí vzájemné dohodě s dalšími představiteli uvedené společnosti v úmyslu obohatit společnost KARIMPEX, a. s., vylákáním prostředků od společnosti NLB Factoring, a. s., a to na základě smlouvy o provádění regresního factoringu pohledávek č. 52045/05, podepsané v Ostravě dne 14. 7. 2005 zástupci obou firem, a jejích dodatků. Stěžovatel po vzájemné dohodě s P. M., jako členové představenstva, a P. D., jako obchodní ředitel společnosti KARIMPEX, a. s., měli podle napadeného usnesení vystavovat či dávat pokyny zaměstnancům společnosti KARIMPEX, a. s., k vystavování duplicitních faktur a zajišťovat jejich doručení factoringové společnosti NLB Factoring, a. s., jež provedla jejich úhradu. Tím měli uvést společnost NLB Factoring, a. s., v omyl a ke škodě majetku společnosti NLB Factoring, a. s., obohatit společnost KARIMPEX, a. s., o 21.825.599,95 Kč. Tohoto jednání se měli obvinění dopustit s přímým úmyslem, neboť věděli, že svým jednáním mohou způsobit porušení zájmu chráněného trestním zákonem a takovéto porušení měli chtít způsobit. Stěžovatel usnesení o zahájení trestního stíhání napadl stížností, ve které namítal, že je uvedené usnesení zcela nepřezkoumatelné a postup policejního orgánu tedy nezákonný, neboť tak byla porušena jedna ze základních zásad garantovaných Ústavou České republiky - zásada stíhání pouze ze zákonných důvodů. Krajské státní zastupitelství v Ostravě však stěžovatelovu stížnost usnesením ze dne 21. 4. 2009 č. j. 4 KZV 12/2009 zamítlo jako nedůvodnou.

3. Stěžovatel v ústavní stížnosti nejprve podrobně rekapituluje námitky, které uvedl ve stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání adresované Krajskému státnímu zastupitelství v Ostravě, a návazně uvádí své výhrady k ústavní stížností napadeným rozhodnutím orgánů činných v trestním řízení. Stěžovatel těmto rozhodnutím především vytýká, že všechna tři usnesení, kterými bylo zahájeno trestní stíhání stěžovatele a dalších dvou zmíněných obviněných jsou obsahově naprosto identická, až na označení osoby, která je stíhána ze spáchání daného skutku. Porušení svých základních práv a svobod pak stěžovatel spatřuje zejména v tom, že rozhodnutí stížnostního orgánu postrádá řádné odůvodnění a je proto podle jeho názoru zmatečné a nepřezkoumatelné a porušující tak jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces. Stěžovatel připomíná, že Ústavní soud v tomto směru opakovaně judikuje, že orgány jsou ve svých rozhodnutích povinny svá tato rozhodnutí řádně odůvodnit, přičemž z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Podle názoru stěžovatele existuje v jeho případě mezi skutkovými zjištěními a právními závěry orgánů činných v trestním řízení extrémní nesoulad, napadená rozhodnutí jsou nepřezkoumatelná a neposkytují dostatečné záruky, že napadená rozhodnutí nebyla vydána v důsledku libovůle a způsobem porušujícím stěžovatelovo právo na spravedlivý proces. S ohledem na uvedená tvrzení stěžovatel v závěru ústavní stížnosti navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení zrušil.
II.

4. Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

5. Meritum posuzované ústavní stížnosti představuje nesouhlas stěžovatele se zahájením trestního stíhání. Ústavní soud v této souvislosti upozorňuje, jak vyslovil již v nálezu sp. zn. III. ÚS 62/95 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 4, nález č. 78, str. 243 a násl.), že ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, u nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tj. jinými procesními prostředky, které jednotlivci zákon poskytuje. Trestní řízení, jako zákonem upravený postup poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, na kterých bude následně vybudováno meritorní rozhodnutí ve věci, představuje proces, v němž spolupůsobí a jež průběžně kontrolují jednotlivé orgány činné v trestním řízení. V procesu, který probíhá, resp. teprve započal, lze případné vady napravit v rámci trestního řízení obvyklým a zákonem předvídaným způsobem, to znamená především samotnými orgány činnými v přípravném řízení, ale i soudním přezkumem.

6. Z dnes již ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že ingerenci do rozhodování orgánů činných v trestním řízení v přípravném řízení Ústavní soud považuje, snad s výjimkou zcela mimořádné situace, tj. zejména v kontextu se současným zásahem do osobní svobody jednotlivce, za zcela nepřípustnou, případně přinejmenším za nežádoucí (viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 316/99, I. ÚS 486/01, IV. ÚS 213/03, IV. ÚS 262/03 a další, všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz/). Možnost zásahu Ústavního soudu do přípravného řízení je tedy v těchto souvislostech nutno vykládat přísně restriktivním způsobem. Tato kasační intervence má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení jednoduchého práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu a zákonnému procesně právnímu rámci a tyto vady nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, již nikterak odstranit.

7. Ústavnímu soudu nepřísluší jakkoli přezkoumávat po věcné stránce rozhodnutí o zahájení trestního stíhání ve smyslu jeho opodstatněnosti, neboť jde o otázku náležející výlučně do pravomoci orgánů činných v trestním řízení. Jedná se o procesní rozhodnutí, které s sebou jistě nese pro dotčený subjekt nepříjemné následky, avšak nemá povahu rozhodnutí, jež s konečnou platností zasahuje do jeho práv a povinností, které by byl Ústavní soud oprávněn věcně přezkoumávat. K posouzení tvrzení, zda předmětný skutek je trestným činem a zda naplňuje znaky daného trestného činu, jsou oprávněny orgány činné v trestním řízení, které v tomto ohledu budou provádět dokazování v dalších stadiích trestního řízení, v jehož rámci bude moci stěžovatel uplatnit všechna svoje procesní práva a námitky, týkající se skutkového stavu věci, zejména pak v řízení před obecnými soudy. Ústavní soud je v tomto směru povolán zabývat se otázkou ochrany základních práv a svobod, a to zásadně až po ukončení trestního řízení a po vyčerpání všech procesních prostředků, které obviněnému poskytuje trestní řád a jimiž může hájit svá práva.

8. Ústavní soud, vycházeje z výše popsaných mezí svého ústavněprávního přezkumu, konstatuje, že v posuzované věci byla podmínka uvedení základních náležitostí v napadeném usnesení PČR o zahájení trestního stíhání splněna, usnesení obsahuje všechny náležitosti upravené v ustanovení § 160 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. ř."). Policejní orgán v jeho výroku dostatečně podrobně a nezaměnitelným způsobem popsal předmětný skutek, pro který jsou stěžovatel a další dva obvinění stíháni, přičemž z tohoto popisu vyplývá i forma zavinění. Předmětné usnesení obsahuje zákonné označení trestného činu, který je v předmětném skutku spatřován, a zjištěné skutečnosti, z nichž lze dovodit znaky skutkové podstaty stíhaného trestného činu. V odůvodnění usnesení jsou rozvedeny též skutečnosti, které odůvodňují závěr o důvodnosti trestního stíhání a z odůvodnění usnesení je možné s dostatečnou určitostí zjistit, o jaké prameny opírá policejní orgán své podezření.

9. Ústavní soud zdůrazňuje, že na počátku trestního stíhání není možné dosáhnout naprosté jistoty o spáchání trestného činu a podílu jednotlivých osob na jeho spáchání. Z tohoto faktu lze též vyvodit požadovanou úroveň obsahové preciznosti jednotlivých náležitostí rozhodnutí. Při rozhodování o zahájení trestního stíhání není s ohledem na důkazní situaci možné požadovat po orgánech činných v trestním řízení, aby v usnesení o zahájení trestního stíhání byl obsažen zcela vyčerpávající popis skutku a jednoznačné stanovení podílu jednotlivých spoluobviněných na jeho spáchání. Trestná činnost nemusí a ani nemůže být v tomto stadiu spolehlivě prokázána a ve skutkové větě popsána v takové míře, jako je tomu např. u obžaloby.

10. Rovněž napadené usnesení krajského státního zastupitelství podle Ústavního soudu odpovídá zákonným požadavkům. Státní zastupitelství se dostačujícím způsobem vypořádalo s námitkami stěžovatele uplatněnými v jeho stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání a z ústavněprávního hlediska nelze jeho postupu ve věci nic vytknout. Po seznámení se s obsahem spisového materiálu státní zástupce shledal za dostatečně prokázané, že byl spáchán trestný čin a že je dostatečně odůvodněn závěr, že jej spáchali obvinění. V odůvodnění svého rozhodnutí státní zástupce konstatoval, že obvinění se dopouštěli totožných jednání a jejich jednání není možno popisovat odděleně, jak namítá stěžovatel. Podle názoru státního zástupce stěžovatelem napadené usnesení o zahájení trestního stíhání předkládá velmi podrobný popis jednání spoluobviněných a rozbor úmyslu jejich jednání. V jeho odůvodnění nebyly státním zástupcem shledány zásadní chyby, jež by činily rozhodnutí o zahájení trestního stíhání nezákonným nebo nepřezkoumatelným. Státní zástupce zaujal stanovisko i ke stěžovatelově námitce stran nezohlednění skutečností, které obvinění tvrdili v jejich vysvětleních. Ústavní soud proto konstatuje, že z odůvodnění usnesení státního zástupce vyplývá, že předmětem jeho přezkumu byly všechny námitky stěžovatele, přičemž Ústavní soud dodává, že stěžovatelem na jeho obhajobu uváděná argumentace bude věcí dalších stadií trestního řízení.

11. Ústavní soud znovu zdůrazňuje, že není oprávněn po meritorní stránce přezkoumávat rozhodnutí o zahájení trestního stíhání. K posouzení toho, zda předmětný skutek naplňuje znaky skutkové podstaty trestného činu a zda se obvinění dopustili vytýkaného skutku, jsou oprávněny toliko orgány činné v trestním řízení a Ústavní soud nemůže výsledky tohoto řízení předjímat. V projednávané věci Ústavní soud neshledává důvod odchýlit se od své ustálené judikatury připouštějící kasaci usnesení o zahájení trestního stíhání jen naprosto výjimečně, toliko v případě, že jím byla porušena ústavně zaručená ústavní práva stěžovatele. Ústavní soud dospěl k závěru, že trestní stíhání vůči stěžovateli bylo zahájeno z důvodů a způsobem, který stanoví trestní řád (čl. 8 odst. 2 Listiny). Interpretace ani aplikace příslušných procesních ustanovení nevykazují znaky případné libovůle či dokonce svévole orgánů činných v trestním řízení a nevybočují tak z mezí ústavnosti. Napadená rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení jsou rovněž dostatečným způsobem, v souladu s ustanovením § 134 odst. 2 tr. ř., odůvodněna.

12. S ohledem na výše uvedené neshledal Ústavní soud v poměru k napadeným rozhodnutím orgánů činných v trestním řízení nic, co by svědčilo o porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces, a proto nezbylo než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. února 2010

Miloslav Výborný, v. r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.